Články

Rozhovor s čerstvou nositelkou ceny Gratias agit, paní Nguyễn Thị Mùi

Dne 19. června 2007 proběhlo v prostorách ministerstva zahraničních věcí ČR předávání cen Gratias agit za šíření dobrého jména České Republiky v zahraničí. Většina z 16 vybraných laureátů se na Zamini dostavila osobně, aby převzala skleněný globus přímo z rukou současného ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga. Mezi nimi i jediná zástupkyně asijského kontinentu, Vietnamka Nguyễn Thị Mùi – k velké radosti všech Čechů, kteří ji znají. Znají ji ovšem většinou pod jejím českým přízviskem Lenka. Klub Hanoi byl sice přítomen předání ceny i následné soukromé oslavě s přáteli, ale při tom všem jaksi nezbyl čas na nový rozhovor, proto zde uvádíme alespoň naše starší interview s paní Mùi, dosud nezveřejněné.

Po promoci

- Jak jste vlastně přišla ke jménu Lenka?

Mé vietnamské jméno je Mui, což znamená "aroma": když se řekne mùi thơm, jde o vůni, kdežto mùi thối je smrad. Mnozí si mě pro to dobírali, tak jsem si začala říkat Liên – lotos, a z toho vzniklo české jméno Lenka. V Čechách mě v podstatě znají jenom pod jménem Lenka.

- Do Čech jste přijela poprvé v roce 1956 se stovkou vietnamských dětí, které tu měly v rámci mezinárodní pomoci dostat vzdělání, jak mezi ně vybrali vás?

Můj tatínek pracoval pro revoluci ve Vietnamu. V roce 1936 odjel dokonce do Francie, aby získal v boji za národní osvobození zkušenosti – stejně jako Ho Či Min. Vrátil se v roce 1942, vzal si mou maminku, a rok nato jsem se narodila já. V roce 1948 ho však Francouzi zastřelili a maminka musela sama živit tři děti. Když vietnamští funkcionáři dva roky po vietnamském vítězství nad Francií vybírali děti, které pošlou vzdělávat do zahraničí, jeho tehdejší spolupracovníci našli naši rodinu, a protože jsem byla ze sourozenců nejstarší, vybrali mne.

- Jaké to bylo, odjet tak daleko od rodiny?

Jediné, co si pamatuji, je pozvání na českou ambasádu v Hanoji, kde jsme viděly film o vaší zemi a mne v něm nesmírně zaujaly třešně. Vlastně jsem v té době vůbec nemyslela na loučení, ale jen na  ty  třešně, které jsem do té doby nikdy neviděla, a moc jsem se na ně těšila. Ubytovali nás v dětském domově v Chrastavě na Liberecku a všechny děti jsme byly zpočátku z nových zážitků úplně paf. Třeba  první zima a sníh, nebo Vánoce – psaly jsme dopis Ježíškovi a já si hrozně přála panenku. Když jsem ji pak opravdu dostala, takovou maličkou hliněnou, byla jsem tolik šťastná!

- Třešně jste také ochutnala?

Dokonce hned první dny po příjezdu. Byl červenec a dostaly jsme je k přesnídávce; k ní jsme téměř vždy měly nějaké ovoce a chléb s máslem. Vzpomínám si také, jak některé děti zprvu chléb odmítaly jíst, protože mouku na kůrce považovali za plíseň.

-  Padesátá léta v Československu nebyla pro český národ právě nejpříjemnějším obdobím, jak jste je vnímaly jako děti vy?

Přijely jsme k vám z válkou zpustošené země, nedivte se, že jsme si v Čechách připadaly jako v ráji. Když jsme žily v dětském domově, nevěděly jsme nic ani o tom, že tu byl nějaký nedostatek zboží. Teprve v roce 1959, když jsem šla na průmyslovku do Pardubic, zahlédla jsem v místním obchodním domě tabuli, na níž visely fotky hledaných Čechů, kteří měli být potrestáni za to, že skoupili určité nedostatkové zboží, a pak je prodávali dráž. Ve Vietnamu byl přídělový systém až do roku 1987, na úplně základní potraviny - rybí omáčku, cukr, sojové těstíčko, o mase nemluvě; můj malý syn měl třeba příděl pouhého čtvrt kila masa na celý měsíc.

- Stýskalo se vám v Chrastavě po Vietnamu, po rodině? Psaly jste domů dopisy?

Hodně jsem myslela na maminku i na sourozence, takže jsem jim psala opravdu pilně. Když pak v roce 1959 z našeho ministerstva školství přišlo rozhodnutí dětský domov rozpustit, moc jsem se těšila, že je zase všechny uvidím. Patřila jsem však mezi patnáct nejstarších dětí, které mohly pokračovat ve studiu na střední škole. Po prázdninách jsem se tedy  do Československa vrátila a ještě s dvěma vietnamskými spolužačkami z Chrastavy jsem vychodila chemickou průmyslovku v Pardubicích.

Mezi "chrastavskými dětmi" v roce 2003

- Přitom jste bydlela na internátě?

V Pardubicích na internátě. Pak při studiích na vysoké škole v Praze jsem bydlela na kolejích FF UK na Petřinách.

- Tehdy vás – Vietnamců – ještě v Čechách moc nebylo.

V šedesátých letech maximálně dvě stě.

 

- Od ostatních Vietnamek jste se ovšem lišila – nosila jste vlasy ostříhané pod uši.

Byla jsem trošku bohémka, nejen účesem. Vždycky jsem bydlela s Češkami, a když za nimi chodili jejich kamarádi, moc se divili, že nemám stejně jako ostatní Vietnamky cop, černou sukni a modrou halenu. Jenže já měla prostě svůj vkus a smysl pro módu, a nechtěla jsem chodit v uniformě - cožpak jsem snad byla v armádě? Byla jsem mladá ženská a chtěla jsem se líbit.

- Na české mladíky jste určitě musela zapůsobit, neměla jste mezi nimi nějaké ctitele?

To víte, že měla. Ale na vysoké škole měli všichni vietnamští studenti svého studijního vedoucího, který dohlížel na to, abychom se jaksi „morálně nedegradovali“.

Šlo hlavně o to, aby si studenti více hleděli studia. To už je pak jedno, s kým chodíte. Stejně jsme nakonec pořád někam chodili a s někým chodili… Jsme jen lidé a bez lásky se přece žít nedá. Se studiem jsem navíc neměla problémy, tedy až do třetího ročníku: tehdy pro mne znamenaly doslova horor zkoušky z politické ekonomie a filosofie (smích).

- Jaké jste si nakonec zvolila téma diplomové práce?

V zásadě lingvistické: osobní zájmena. Naše osobní zájmena jsou totiž daleko složitější, než ta v češtině: vy máte jen tykání a vykání, v historii onikání, a to je celé. Mým oponentem byl tenkrát pan Vasiljev – dnes největší český vietnamista vůbec.

- Co jste dělala, když jste zrovna nestudovala, jak jste se bavila?

Jako kterákoli jiná moje česká vrstevnice v té době. Chodila jsem do kina, do divadla, také jsem milovala vyjížďky na lodičce po Vltavě, s někým… (smích)

Když  jste se vrátila do Vietnamu, neměla jste pocit, že jste jiná?

Kdepak, vůbec ne.

- Ani oproti jiným Vietnamkám, které z Vietnamu nikdy neodjely?

To možná trošku ano, hlavně vzhledem. Když jsem se vrátila domů po maturitě, byla jsem po těch letech u vás bílá jako sníh (také mi všichni říkali Sněhurka). U nás jsou v módě holky s alabastrovou pletí, bylo mi dvacet, holka jako květ, kolik já jen v té době měla nápadníků! Jenže pak jsem začala tlumočit na letišti pro letecké instruktory Svazarmu, kteří učili naše piloty létat na „Blanících“ a  na „Trenérech“, a tam jsem se zase opálila. Ani si neumíte představit, jak mě to tenkrát mrzelo, a kolikrát jsem to oplakala!

- Ale stejně nám připadá, že máte spíš evropské myšlení; jste taková moderní, navíc kouříte, to dodnes u žen ve Vietnamu nebývá moc časté…

V sedmdesátých letech jsem ve Vietnamu vzbuzovala pohoršení už tím, že piji kávu, a když jsem šla jednou s kamarádkou do kavárny a ještě si zapálila cigaretu (k dobré kávě patří dobrá cigareta), všichni na mě koukali, jako bych spadla z Marsu. Tenkrát mě chuť na cigaretu přešla, ale na druhou stranu jsem v tomto duchu rebel. Myslím si, že když jsem v jádru dobrý člověk, tak se za nic stydět nemusím. Já sama si jiná nepřipadám. S životem ve Vietnamu jsem se po návratu sžila bez problémů, i když byla bída; možná to bylo mládím, to člověk leccos snadněji vstřebá. Pokud jde o myšlení, v tom jsem pořád Vietnamka. Cítím například obrovskou odpovědnost vůči rodině a svému rodu vůbec - jako všichni Vietnamci.

- Vraťme se k vašemu tlumočení.

Zkrátka jsem se minula povoláním (smích), chemii jsem nikdy neprovozovala. Po zkušenostech s tlumočením na letišti mě poslali vystudovat do Prahy češtinu pro cizince na filosofickou fakultu s tím, že potom budu pracovat jako tlumočnice nebo pracovnice na „zaminách“ apod.

S Václavem Klausem během jeho letošní oficiální návštěvy VSR

Tak jste se dostala na české velvyslanectví v Hanoji.

Hned ne. Když jsem promovala, byla ve Vietnamu válka. Až v roce 1973, rok po státnicích, jsem v Hanoji sehnala práci, ale ve Státním ústavu pro vědu a techniku, kde jsem překládala z češtiny do vietnamštiny různorodé vědecké materiály. Teprve v roce 1980 (zrovna v době, kdy se mi narodil syn) jsem se dozvěděla, že na české ambasádě shánějí tlumočníka, tak jsem hned podala přihlášku. O sedm let později jsem však z ambasády musela odejít, protože jsem s tamním platem nedokázala uživit rodinu.

- Odešla jste tedy za lepší prací?

Začala jsem dělat sekretářku v mezinárodní organizaci FAO, kde se mluvilo hlavně anglicky. Celých šest let, co jsem tam pracovala, jsem s češtinou nepřišla do styku, ale stále jsem se ji snažila oživovat. Například jsem spatřila kaluž a hned jsem se v duchu zeptala: jak se řekne „kaluž“ česky? Vaši řeč zkrátka miluji, určitě za to může i skutečnost, že jsem u vás prožila tak krásné dětství a mládí.

- K funkci tlumočnice při českém velvyslanectví jste se však opět vrátila.

Už jsem v důchodovém věku, ale když mi velvyslanectví důvěřuje a potřebuje mé služby, snažím se vyhovět, a tím se alespoň maličko odvděčit vaší zemi za to, co všechno mi dala. Také jsem už ve věku, kdy se člověk nedívá příliš dopředu, spíše se ohlíží a žije vzpomínkami. V České republice jsem žila dvacet let, můj život je tedy spjat jak s Vietnamem, tak s českou zemí, a obě země miluji.

 

Zpovídali Šárka Martínková a Martin Ryšavý


Nguyễn Thị Mùi se narodila v r. 1943, v r. 1956 přišla do Československa spolu s dalšími vietnamskými dětmi, které pak strávily několik let v Dětském domově v Chrastavě u Liberce. Ve své druhé vlasti absolvovala základní i střední školu a zůstala zde až do sedmdesátých let, kdy úspěšně uzavřela studium českého jazyka a literatury na filosofické fakultě UK v Praze. Po návratu do Vietnamu pracovala jako překladatelka a tlumočnice (pro české letce, pro firmy Elitex a Bohemia Crystal i jiné). V letech 1980-1987 pak překládala na československém, v letech 2000-2006 pak na českém zastupitelském úřadě v Hanoji. Nyní překládá českou literaturu do vietnamštiny (B. Němcová, O. Pavel).