Články

Miss Hanoi – 90 minut dlouhá reklama na "Bún cá"

Miss Hanoi Krimi / Drama, Česko / Slovensko, 2018, 90 min, Trailer (2:31 min)

Úvodem je třeba podotknout, že otisk vietnamské kultury v českém veřejném prostoru je zatím s výjimkou restauratérství stále mizivý vzhledem ke skutečnosti, že každý přibližně patnáctý člověk nacházející se na území našeho státu je statisticky vietnamského původu, a proto je jakýkoliv umělecký počin pracující s vietnamskou komunitou vítaným rozčeřením bahnitého dna českého kulturního rybníčku.

Film operuje s poměrně rozšířeným klišé detektivního žánru, kdy starší a ostřílený vyšetřovatel zaškoluje mladšího kolegu s nemajoritní etnickou příslušností. Zápletka se většinou odehrává uvnitř komunity onoho zaškolovaného policisty, který tak může sloužit jako tlumočník, mediátor či v obecném smyslu "vykladač" minoritní kultury. V případě Miss Hanoi se jedná o cynického až hulvátského detektiva v podání Davida Novotného, jenž srší politicky nekorektním a bohužel nepříliš humorným humorem, a navíc na plátně vypadá, že musí i maličko smrdět. Pokud tato postava skutečně popisuje kontury stereotypního českého muže, tak se coby český muž cítím poněkud zahanbeně, ale i ukřivděně zároveň. Mladá a stále bezchybně nalíčená policistka (Hà Thanh Špetlíková) svého nadřízeného provází zákoutími severočeského Varnsdorfu i pražské Sapy.

Z pohledu člověka, který žije v interakci s Vietnamci už téměř deset let, se mi zdá látka mezikulturní komunikace obou postav poněkud nevytěžená a několik rádoby vtipných narážek na to, že Vietnamci vypadají všichni stejně, nebo otázek, zda to jídlo štěkalo nebo mňoukalo, mne zkrátka neuspokojilo. Chybělo mi tam například téma otázek na věk a rodinný stav, na něž by se policisty téměř každý Vietnamec zeptal. Mnoho Vietnamců by též usuzovalo, že oba policisté jsou manželé. Zde se však sluší scénáristům vyjádřit dík, že nenechali hlavní postavy prožít žádný milostný románek, neboť pohled na medvědovitou Novotného postavu valchující drobnou Vietnamku by v detailu na velkém plátně mohl být snesitelný hůře než záběr na zmasakrovanou mrtvolu.

Dějová linka základní detektivní zápletky je velmi přímočará a diváka příliš neoslní, hodila by se spíše jako jeden z dílů Kriminálky Anděl nebo Policie Modrava. Posledních deset až patnáct minut filmu však dostane celkem nečekaný spád a částečně nás vytrhne z modliteb, ať už film skončí a my se můžeme vydat ochutnat vyhlášené bún cá ze Sapy, na jehož prodejnu jsou ve filmu asi tři nebo čtyři prostřihy. Trhákem zvlášť pro mužskou část publika jsou nepochybně scény, kdy se mladá policistka sprchuje a divák se tak má možnost ujistit, že Asiatky nebývají tlusté a nemívají velká prsa. Jako v každém správném bijáku musí i zde dojít na milostnou scénu, která byla natočena nutno říci poměrně vkusně, ačkoliv o realističnosti děje by se v té chvíli dalo polemizovat. Policistka se vrátí pozdě večer domů ze šichty a ve své posteli najde svého ex-přítele, o kterém v podstatě 4 roky neslyšela. Erotická scéna tak může začít. Celá působí nesmírně romanticky a navoněně, což po celodenní dřině v práci nepůsobí příliš důvěryhodně. Milenec navíc do pokoje vlezl tajně oknem. Věděl, kdy přijde z práce, nebo tam na ní čekal pět hodin a krátil si čas hraním videoher? Buddha ví... Tvůrci nicméně měli šťastnou ruku při výběru herce vietnamské mužské hlavní role. Nemít ženu a dítě, těžko bych se asi udržel :-).

Film jako celek však pro běžné příslušníky české většiny nabízí celkem komplexní realistický vhled do fungování vietnamské komunity. Tržnice Sapa zde figuruje skoro jako třetí hlavní hrdina příběhu. Je zajímavé, jak výběr hudby a volba světla jednotlivých záběrů může v místě plném trhoveckého ševelu a smíchu, kde se běžný návštěvník může právem cítit bezpečněji než třeba na Václavském náměstí, evokovat ponurou až strašidelnou atmosféru. Nutno říct, že to je pouhá filmová licence a návštěvu Sapy nelze než doporučit. Divák má dále možnost seznámit se s průběhem "úmrtnin", oslavy výročí smrti, které jsou ve Vietnamu často důležitější než narozeniny.

Za největší přínos filmu můžeme považovat sondu do mezilidských vztahů uvnitř vietnamské komunity. Bohatý vietnamský podnikatel si penězi a vlivem zaváže své méně úspěšné krajany (včetně samotné matky hlavní hrdinky, jíž za výhodných podmínek pronajímá obchod), ale i příslušníky české majority včetně zaměstnanců policie, přičemž to celé probíhá naprosto nemafiánsky jakoby z dobré vůle. I zde byla samozřejmě použita určitá tvůrčí licence, nicméně podobný styl hierarchizace je přítomný jak ve vietnamské komunitě u nás, tak i ve Vietnamu samotném. Můžeme vypíchnout například skutečnost, že příslušnice policie je kulturně nucena s oním podnikatelem jednat mnohem více "v rukavičkách" než s jinými podezřelými, přičemž se jedná o styl chování jí naprosto přirozený, a nikoliv vynucený různými pochybnými vyděračskými praktikami známými z amerických akčních filmů. Matka hlavní hrdinky jí neustále vyčítá rozhodnutí opustit studium práv a jít pracovat k policii, což je povolání v matčiných očích mnohem méně lukrativní.

Matka též neustále dceru srovnává s jejími vrstevníky, a soustavně tak útočí na dceřino sebevědomí. Tlak na "výkon" svých dětí a neustálá negativní motivace hraničící často až s psychologickým terorem patří mezi hlavní v��chovné nástroje vietnamských rodičů, které si s sebou z Vietnamu přinesli. Kdyby oblast psychologického poradenství ve Vietnamu nebyla na vskutku tristní úrovni, jistě by již vzniklo několik disertačních prací o tomto souboru didaktických nešvarů. Vzhledem k současné situaci je záležitost stále nahlížena spíše jako součást tradiční kultury a není hodnocena nikterak kriticky.

Neporozumění s rodinou je vlastně hlavním důvodem, proč se hrdinka k policii dala, neboť si svůj citový deficit léčila v rodině místního českého policisty, kam ji rodiče odkládali, aby mohli 14 hodin denně pracovat. Odkládání vietnamských dětí k českým rodinám někdy i na šest dní v týdnu či rovnou celý měsíc je ve vietnamské komunitě známým fenoménem. Vietnamští rodiče argumentují, že se tak děti naučí jazyk a oni mohou nerušeně vydělávat peníze, nicméně se zároveň rmoutí, když si jejich děti v českých rodinách vytvoří silnější vazby než s rodinou vlastní. Nakonec své děti začnou obviňovat ze "ztráty kořenů" – neschopnosti mluvit plynně vietnamsky a udržet v sobě převahu vietnamské kultury nad českou.

Neméně zajímavá je i servilita syna vietnamského podnikatele, který se i ve svém dospělém věku chová přesně podle vůle svého otce, což je ve Vietnamu věc stále běžná stejně jako skutečnost, že podnikatelova žena opouští místnost pokaždé, když se mají řešit "důležité záležitosti". Feminismus ve Vietnamu totiž opravdu moc nefrčí.

Miss Hanoi není detektivka, u které by divák propotil židli kinosálu napětím a nervozitou, nicméně člověku, kterého zajímá vietnamská komunita, přičemž o ní ještě příliš mnoho neví, nepochybně ujasní mnoho věcí. Podobnou službu již vykonal též krátkometrážní film Dužana Duonga Bố Hai v loňském roce. Oba filmy mají ambici oslovit jak česky, tak vietnamsky hovořící publikum. České titulky k Miss Hanoi však ne vždy věrně překládají promluvy, které vietnamští herci pronášejí, což pro běh děje není asi nijak zásadní, avšak pokud se někde promítá i verze s vietnamskými titulky, významové posuny by mohly schopnost sledování děje vietnamským mluvčím poněkud rozostřit. Závěrem se sluší vyjádřit naději, že uměleckých počinů s vietnamskou tématikou bude přibývat, i že nepochybně velmi rozšířený problém neporozumění a napětí uvnitř vietnamských rodin přestane být vnímán jako kulturní specifikum vietnamské komunity a začne se řešit spíše jako společenský nešvar.