Články

S Otou Ulčem po východních mořích

Exulantský spisovatel Ota Ulč už potěšil české čtenáře celou řádkou knížek, mezi nimiž asi nejvíce zaujmou jeho originální cestopisy (mj. Bez Čedoku po Číně a okolí, Pacifik – ostrovní komunikace a lidožroutská tradice, Slasti plavby od Radbuzy k oceánům). Jako čerstvý příspěvek do této kolekce vydalo nakl. Šulc-Švarc Ulčův další mořeplavecký svazek, nazvaný Z Hongkongu na ostrov, který nebyl. Při rodinném výletu po Východočínském a Jihočínském moři se autor rovněž zastavil ve Vietnamu.


Ulčovy cestopisy nejsou žádným popisem dobrodružného putování – postarší pán si prostě dopřává pohodlnou výpravu s rodinou, a nově viděné věci (jimž věnuje zhruba jen 1/3 textu) mu slouží hlavně jako podněty k úvahám a rozkladům mnohdy vpravdě globálního rozměru. Servíruje přitom čtenáři velké množství údajů a fakt, ale – a to je možná zajímavější – i svých osobních zkušeností. Mezi nejpozoruhodnější kapitoly v této knížce tak patří Ulčovy vzpomínky na předchozí návštěvy Hongkongu a Tchaj-wanu v dobách, kdy na pevnině zuřila kulturní revoluce. Pisatel ovšem nešetří svými postřehy ani v dalších odbočkách, např. při srovnávání Indů a Číňanů, a také v rozsáhlém a inspirativním výkladu o světovém pirátství a jeho vlivu na stav současného světa.

Spisovatel s nejkratším možným jménem (v tom mu mohl druhdy konkurovat snad pouze Jan Čep) si v Čechách získal řadu příznivců, a není divu: má rozhled, vědomosti i zkušenosti, píše čtivě, košatou a jadrnou češtinou, a navíc – ba nejvíc – potěší zejména svým ostrovtipem. Trochu zamrzí, že při tak bohaté slovní zásobě, jíž v češtině disponuje (a to po dlouhých desetiletích života v Americe!), neustále zasypává čtenáře anglicismy, jen v málo případech opravdu nezbytečnými. Hledá český ekvivalent, myslel bych si, a nakonec ho najde. Ano, v jistém smyslu je text i záznamem myšlenkového pochodu, a tedy součást stylu. Jenže často je pořadí opačné, a pak už opravdu anglický výraz spíš ruší. Jde o desítky výrazů, namátkou: Vietnamci jsou omnivorous neboli všežravci. (s. 75), Tradiční výrazy se navrátily jako vyjádření respektu a cordiality (vřelosti, upřímnosti). (s. 137) … nyní převládá snaha si zachovávat veškerou heritage – dědictví věků. (s. 141) Čísla na automobilech (licence plates, české SPZ)… (s. 145) … devítka, značící dlouhý věk (longevity) (s. 143)

Snad by to bylo jakžtakž funkční, kdyby se tu jednalo o anglofonní země – takhle by však někoho mohlo mylně napadnout, že třeba Velký kormidelník Mao mluvil anglicky: Mao Ce-tung prohlásil /…/, že už se nikdy nestane, aby čínský národ byl v budoucnosti vystaven urážkám (insults) a ponižování (humiliation). (s. 133) Asi by stačily jen důkladnější korektury, možná i od autora samého – najdeme tu totiž občas, byť řídce, i anakoluty či jiné češtinářské nedotaženosti (pravopisná chyba v příčestí minulém; víc zajímavá… s. 73), či chyby v cizích jménech (Agapa místo správného Akaba, ev. Aqaba – město v Jordánsku). Vzhledem k Ulčově erudici, která prosakuje celým jeho dílem, celkem nelze pochybovat o tom, že toto autorovi prostě jen uniklo.

Odpustíme mu – zcela výjimečně – jeho předem přiznanou neschopnost rozlišovat, jakým přepisem by měl českému čtenáři sdělit čínská zeměpisná jména: někdy se uchýlí k pchin-jinu, jindy k českému přepisu, někdy spíš odhaduje… Takový Tiencin tu najdeme minimálně ve dvou variantách. To by mělo jít na vrub spíše jeho čínsko-švýcarské manželce, jež ho to za dlouhá léta společného života nenaučila. Mimochodem, velmi zajímavé jsou pasáže o tom, jak se tato vnučka bývalého čínského miliardáře vrací na místa, kde její předek zanechal druhdy hluboké stopy – a místním lidem je dnes s úctou vítána. Modlou dnešních Číňanů je materiální bohatství, tak snad i proto. Ostatně Ulč si všímá téhož také u Vietnamců, jejichž nejvyšší političtí představitelé utíkají dokonce i ze sjezdu KS, aby se mohli vyfotit s Billem Gatesem…

Vietnamu Ulč věnuje pouhých zhruba 30 stránek, navštívilť jen dvě lokality, totiž Nha Trang a Hue (a projel Danangem). Bohužel, právě zde se ukazuje, že zdánlivě pečlivý pisatel si řadu podávaných informací pořádně neověřuje a podává čtenářům přinejmenším nepřesné údaje: Ho Či Min podle něj odjel do Francie už v 11 letech (s. 55), generálnímu tajemníkovi strany Nong Duc Manhovi je prý teprve 56 let (s. 76), z Danangu do Hue prý vyjíždí do výšky 2000 m n.m. (s. 86), vietnamská armáda podle Ulče v r. 1978 pronikla jako první na čínské území, což byl jeden z důvodů následujícího vojenského konfliktu (s. 96), a posledním vietnamským císařem prý byl ten, který vládl v letech 1848-1883 a jenž prý skončil ve Francii... Sic! (zatímco o kus dál Ulč sám správně uvádí, že dynastie Nguyen seděla na trůně až do r. 1945).

Vietnam pak je podle autora strany 75 největším vývozcem rýže na světě, na stran�� 87 už mu však patří druhé místo za Thajskem. Mnohdy jde tedy evidentně o důsledek téže ledabylosti při kontrole vlastního textu: vždyť i Ulčův syn-architekt snad musel v Saigonu/Ho Či Minově městě poznat, že moderní budova tzv. Presidentského paláce není tak docela táž, jež na konci 19. století sloužila jakožto sídlo francouzského guvernéra (s. 81), jeho tatínek to však v tomto případě asi spíš zapomněl pro našince zmínit.

Tyto četné faktické chyby a nedotaženosti dost kazí jinak báječný čtenářský zážitek, hlavně proto, že nastolují otázku, kolik dalších neověřených údajů nám Ota Ulč podává v dalších kapitolách. I přesto se lze za tento spisek přimluvit, už jen proto, že jej napsal bystrý a vtipný chlapík. Řadu jím uvedených údajů však nutno brát s rezervou.

 

Ota Ulč: Z Hongkongu na ostrov, který nebyl. 208 stran. Nakl. Šulc-Švarc, Praha 2011. Doporučená cena 263 Kč.