Články

Už jste viděli film Mat goc? My viděli a moc nás bavil, proto jsme jeho autora vytáhli k Vltavě na pivo (to bylo ještě hezky a teplo). Dužana zpovídal Honza Keřka a Šárka mu přizvukovala.

Mat goc Dokumentární / Krátkometrážní Česko / Vietnam, 2014, 19 min.
Jak se na Vietnam dívají potomci vietnamských rodičů? Ti, kteří mluví lépe česky než vietnamsky a jimž jsou bližší hodnoty západní kultury než ty rodičovské? Přesně na takové otázky se snaží odpovědět film kombinující dokumentární záběry s prvky inscenace a jasně vyklenutým dramatickým obloukem. Vnucená cesta do Vietnamu se stává pro jednoho ze dvou bratrů příležitostí lépe porozumět svému původu, a takto zprostředkovaně i svým rodičům a vlastně i sobě. Českému divákovi se zase dostává možnosti nahlédnout za zeď unifikujících kulturních stereotypů a nazřít životadárný pohyb uvnitř menšiny. (MFDF Ji.hlava)

O filmu a o rodině

Š: Začněme u filmu (ukázka zde, pozn. aut.) – byli jsme na jeho premiéře a vážně nás bavil. Jak tě napadlo točit právě tohle téma?

D: To bylo tak - Lukáš tehdy dotočil V.I.P. (dokument V.I.P. - Vietnamese Important People, v němž "hrál" i Dužan, měl premiéru v květnu tohoto roku společně s Dužanovým filmem, pozn. aut.), a já pak odjížděl do Vietnamu a říkal jsem mu: chci natočit něco ve Vietnamu, něco hustýho! Původně jsem chtěl natočit nějaký tancování, nějakou imidžovku nebo něco podobnýho, ale Lukáš mi řekl: to je blbost, když už tam letíš, tak toho musíš fakt využít! Tak jsme si sedli a dali dohromady obecnou kostru, co bych tam mohl dělat. No a shodli jsme se, že tam jako pojedu proti své vůli, akorát původní námět byl, že tam zničím motorku; teta na mě pak bude řvát, budu tam prostě makat, a pak se nějak obrodím. Ale tu motorku jsem nakonec jenom ukradnul (smích).

H: To byla ta scénka s tetičkou, jak se na tebe rozkřikla: em không đi đâu! Jako že budeš jenom doma.To jste jí řekli, co má říkat, že se má zlobit, anebo to byl fakt reál?

D: Já jsem jí řekl: hele, nějak mi vynadej, právě jsem ti vzal motorku.

H: Dokážeš si představit, že bys v tom žil, že by tví rodiče žili ve Vietnamu a ty s nimi?

D: Kdybych žil ve Vietnamu, tak jsem úplně jinej člověk. Vůbec nevím jakej, asi těžko bych se dostal k hiphoppingu, třeba bych byl ošklivej (smích). Ale vážně, rodiče mě tam původně chtěli nechat, když jsem nastupoval do první třídy, pět šest let mi asi bylo.

H: Aby ses naučil jazyk?

D: Ne, oni mě tam chtěli poslat nadobro. Normálně mi nakoupili školní tašku, tužky, papíry, sešity, všechno evropský, a pak mě poslali do školy do Vietnamu. Tam jsem byl asi tři měsíce, než můj českej děda s babičkou přemluvili tátu, aby mě přivezli zpátky.
Ale znám takový, se kterýma jsem vyrůstal, pak odjeli do Vietnamu, zůstali tam deset let, a když se vrátili, já je vůbec nepoznal. Myslím charakterově. Říkal jsem si: co to je za Vietnamce?! Vůbec jsem jim nerozuměl a už se s nima nebavil, ta mentalita byla prostě jinde.

H: Jak vnímáš generace Vietnamců tady u nás, s kým se ty vlastně stýkáš?

D: Co se týče Vietnamců, stýkám se většinou jenom s dlouholetýma kámošema, s jinýma vůbec. Asi bych s nimi nedokázal mluvit, většinou mají fakt jiný priority v životě než já. Co se týče generační otázky, tak nejvíc jsem řešil tu mojí a mýho táty, to je vlastně jediná otázka, která mě zajímá a kterou mohu nějak řešit. Co jako ti noví Vietnamci, co přiletěli, jestli jako makaj v krámě nebo ne, to už je vlastně mimo můj svět. Já řeším svoji rodinu a lidi kolem sebe.

H: A na co jsi přišel?

D: Na co jsem přišel? Třeba problém u nás doma je, že my spolu vůbec nemluvíme. Čas by se našel, i když táta furt říká, že čas nemá. Ale hlavně je to jazykem - vietnamsky moc neumím, takže je tu určitá bariéra. A vlastně ten film je moje cesta, jak se s tím vším vypořádat. Člověk prostě točí film, protože ho něco sere. Mě sere tohle, a proto teď taky připravuju ten film, o kterém jsem vám psal, film o mým tátovi. Chci, aby tam hrál. Zrovna píšu scénář a trochu jsem se zaseknul (smích), ale prostě to je moje cesta, jak se vypořádat s tím mezigeneračním problémem.

H: Takový Mat goc - návrat ke kořenům "to be continued…"

D: No právě, ale chci to teď udělat líp, podle mě ten Vietnam se moc nepoved, chtěl bych to teď udělat trochu vážnější, aby to mělo nějakou hloubku.

H: Je pravda, že jsem v tom tvém filmu cítil, že to téma trochu zesměšňujete, ale konec mě překvapil, to byl nečekaný obrat.

D: Ten film, to je fakt vývoj mě v deseti letech. Když jsem byl takovej prostě "hej, mě to sere, chci chodit ven, chci chodit za holkama". Ale čím jsi starší a každý den vidíš tu mámu a tátu, jak furt jenom pracujou, tak tě to fakt sere a ty si říkáš: ty vole, tady je něco špatně, proč jako furt musej takhle pracovat, proč tak moc? Jako já vím, že každej musí pracovat, ale podle mě to Vietnamci přeháněj. Paradoxně - chceš se starat o rodinu, ale nestaráš se o ni. A to je taky takový stěžejní téma. Že ta rodina se vlastně trošku bortí; i když člověk se vlastně snaží, aby se nebortila, ale neuvědomuje si to, anebo si to uvědomí, ale nechce si to přiznat.

H: Co budoucnost – co myslíš, jaký to bude? Mám na mysli, že vlastně spíš Češi se bijou za Vietnamce a jejich setrvání tady, Vietnamci nic…

D: Vietnamci prostě nemají proč jinak žít, to přijde až s tou další generací. Teď jsou prostě stroje na peníze. To mi přijde jako ztracená generace - ta, která jede vydělávat peníze. Netvoří hodnoty, jenom vytváří "polštář plnej peněz". Zanechaj jenom ty děti. Ale ty pak si řeknou, že už nechtěj zanechávat jen ty peníze a chtěj tvořit hodnoty. Teď se to děje, znám spoustu lidí z mé generace – holku, co chce na DAMU, kluka, co zpívá, kluka, co píše scénáře, protože ho to baví. Tak tady snad něco zbude, doufám (smích). Lidi si třeba řeknou: hele, první vietnamskej scénář! (smích)

H: A když se představíš vietnamským jménem, je tam nějaká blokace? Máš představu, že máš něco společného i s těmi Vietnamci, kteří přišli před - dejme tomu - pěti lety? Vezmi si, že vás tady pořád vnímá většina lidí komplet jako cizince.

D: Já si myslím, že až přijde ta další generace po nás, tak to bude něco úplně jinýho, to bude jak v Americe – černoch, Asiat, úplně v pohodě. Bude to úplně namixovaný a děti budou úplně krásný! (smích) Já mám mimochodem taky českou holku, byla dokonce už u nás na večeři.

Š: A vaši to berou v pohodě?

D: Jo, brácha má taky Češku.

H: Rodiče teda nemají předsudky, nejsou takoví "zarytí"? Já když jsem začínal s manželkou (Honza je Čech, manželka Vietnamka, pozn. aut.), tak se to v její rodině hrozně probíralo.

D: Problém je, že tě musí nejdříve poznat. Mám třeba kámošku, která teď chodí s Čechem, je to hrozně tajný, rodiče to jako přehlížej, ale prý jí říkaj, že jestli si ho vezme, tak se zabijou.

Š: Ten druhý ve filmu, to byl opravdu tvůj brácha? Ten vnímá téma filmu jak?

D: Ano, to je brácha - a vnímá to naprosto identicky. Občas se bavíme o tom, že jsme fakt v prdeli z toho, jak ten táta furt maká. A on už si taky uvědomuje, že jsou starší a slábnou a třeba už by ten nápor nemuseli vydržet. Oba s bráchou si to teda uvědomujeme, a i on už mluví o tom, že by měl vydělat peníze a vlastně ty rodiče zachránit.

Š: A co sestřička?

D: To je taky příběh! Rodiče ji měli hrozně pozdě, máme vlastně osmnáct let odstup, jsem jak její táta. Takže si uvědomujeme, že až rodiče zestárnou, tak zůstane nám.

Š: Chtěj�� se rodiče vrátit do Vietnamu?

D: To je těžký, když mají tu malou. Jako asi by chtěli, občas říkaj, že by se rádi vrátili. Ale spíš myslím, že tu zůstanou. Když jim s bráchou vytvoříme podmínky, aby tady mohli nějak normálně žít, tak proč by odjížděli.

O FAMU

Š: Jak tě vůbec napadlo přihlásit se na FAMU?

D: Já jsem nejdřív chodil na ekonomku a věřil tomu, že mě bude bavit. Sám jsem si ji vybral a táta to podpořil, jakože super. Ale ve druháku, to mi bylo asi dvacet jedna, jsem si řek: tady je něco špatně. Já jsem chodil do školy, dělal jsem normálně zkoušky, všechny jsem dal, ale vůbec jsem o tom nic nevěděl. To mi přišlo jako největší průser, že ty něco studuješ, ale vlastně o tom nic nevíš, nejevíš zájem, a stejně procházíš. Kdyby mě aspoň vyhodili, ale procházel jsem v pohodě! Tak jsem začal hledat jiný cestičky – první byl tanec, žil jsem tancem, ale to je hrozná utopie, že bych se uživil. Pak (předloni) jsem si koupil foťák, že se budu natáčet - zajímalo mě, jak vlastně vypadám, když tančim. A říkal jsem si, že mě to docela baví, tak jsem začal točit svatby. A půl roku nato jsem se dostal na FAMU.

Š: To jsi ale dobrej, že ses dostal na FAMU, to přece není jen tak!

D: Jo a víš, že první Vietnamec na FAMU byl v 70. letech? Já jsem se to dozvěděl asi před půl rokem a docela jsem čuměl. Takže já jsem až třetí Vietnamec (smích), ten druhej tam ještě je, ale ten není moc dobrej (smích). No a taky je tam jediná holka Vietnamka (Diana Cam Van Nguyen, pozn. aut.), ta dělala tu animaci - Svačinu, co jste viděli na premiéře - dělala ji asi měsíc, minutovou věc!
Jinak nevím, jestli to bylo štěstí, ale v tom půlroce jsem furt něco hledal, něco zkoušel… Ale jo, vlastně to bylo hrozný štěstí, že jsem se dostal tak rychle. Bylo léto, kdy jsem si řekl, že chci na FAMU, a hned čtyři měsíce potom jsem dělal přijímačky. Ale pak mě vyhodili, tak se to ani nepočítá (smích).

Š: Ale něco ti to přece dalo…

D: Já si myslím, že první půlrok na FAMU je největší masakr. Mě vyhodili hned v prvním semestru, ale vlastně ten mě nejvíc naučil! Všichni starší spolužáci říkaj: hele, dál ve druháku a ve třeťáku už vlastně nic neděláš, chytil jsi to nejlepší, teď jsi už vlastně v pohodě. Tak já to tak beru, takhle optimisticky. Je tam sice trochu hořkost, jasně že bych teď byl radši student a jezdil na Opencard za dvě stě šedesát nebo čtyřicet. Ale dalo mi to kontakty a tak. A vlastně na základě toho mi napsal Lukáš Kokeš (režisér dokumentu V.I.P., pozn. aut.).

Š: K vietnamskému tématu jsi ho přivedl ty?

D: Ne, to ho zajímalo už dříve. Ten koncept V.I.P. vymyslela jeho žena, Klára Tasovská, ale ta se musela starat o dítě, tak to točil Lukáš. No a díky tomu natáčení jsme se skamarádili, on pomáhá mně, já pomáhám jemu, píšeme si na facebooku…

H: Práci už sis asi nějakou hledal, ne?

D: Jo, to je taky důvod, proč jsem šel na FAMU – já jsem celý druhák na ekonomce hledal práci, ale nikde mě nevzali. Tak jsem si řekl: ty vole, seru na to.

Š: A co jsi zkoušel?

D: Různý - recepce, administrativa, všechno možný.

Š: A myslíš, že to bylo kvůli tomu, že jsi Vietnamec?

D: Já mám spíš pocit, že to bylo kvůli tomu, že jsem kluk (smích). Holky práci mají! Chlapi jsou hrozný "prasata", oni zaměstnaj jenom hezkou Asiatku (smích). No ale mě to tehdy tak hrozně naštvalo a byl jsem prostě tak zhrzenej životem, že jsem si řekl: ty vole, jdu na FAMU a budu točit filmy!

H: Mimochodem, co jsi viděl za filmy o Vietnamcích tady?

D: Dokument Večerky nepřevezmem znáte? Tam jsem já. To točil můj kámoš. Já jsem se v tu dobu připravoval na tu FAMU, tak jsem jim řekl: hele, pomozte mi, já vám zahraju v dokumentu. Jinak většina filmů o Vietnamcích, co jsem viděl, mě neoslovila. Byla prostě z pohledu bělocha. Myslím, že na takové filmy koukají jen vietnamisti a Vietnamci, anebo takoví ti lidi, co mají rádi třeba "pho". Ale většinu lidí to nezajímá.
Ještě s tou prací – když nehledáš práci, kde by vyloženě využili tvůj vietnamskej původ, tak je to fakt docela těžký. Ale když jsem se přesídlil na ta videa a tak, tak se najednou lidi nabízej sami, pomalu je odháním - svatby, spoty, promovidea, to mi furt někdo píše! Prostě se rozkřiklo, že jsem se dostal na FAMU, a to je velká reklama. Mimochodem – já chci jít teď na režii.

O vkusu

Š: No a jak to, že tvůj film už není na youtube?

D: Není, protože – zaprvé youtube už je obsahově plnej, to by nikoho nezajímal. Zadruhé - na filmu je plno práce a nechci, aby se dal jen tak na net, a lidi ho pak hejtovali – jako "he, to je blbý" a tak. Já jsem se o tom bavil s kamarádkou z Chebu, která teď mimochodem pracuje pro Klub Hanoi, a ona říkala: to je hrozně dobře, že jsi to nedal na net, mě to hrozně zajímá, já jsem kvůli tomu přijela i do Prahy! A po té projekci mi pak řekla, jak je to hrozně super a jak je ráda, že jsem ji pozval. A o tom to je, to je v podstatě vůbec otázka filmu a kina. Jdeš na tu projekci a slyšíš smích. Je to nezávislej film za pár kaček, ale ta snaha, kterou jsi do toho vložil, ta se ti tím vrátí. A proto to nechci dát na net, protože si toho jinak lidi nebudou vážit.

H: A nemáš spíš takovou tu vietnamskou hrdost, že chceš být vzácnej?

D: Ale blbost, to mě naučili na FAMU! Jakože filmy se promítaj, nedávej na net. A taky chystáme projekci v Sapě. Mat goc i Lukášovo V.I.P.. To mě baví, takovej happening. A taky je to hrozně zajímavej prostor – takovej industriální, sklady a tak. Mně se líbí takový věci - vezmeš projektor, nějaký repráky a pustíš to třeba na nějakou hnusnou stěnu, proč ne.

H: Vidíš, takhle by klasickej Vietnamec nikdy nepřemejšlel!

D: To je pravda, Vietnamec by to chtěl mít honosný a hezký. Ale v tom už to není to hezký. Já se hrozně střetávám s vietnamským vkusem.

H: Ale tak holky a kluci honěj módu hodně, ne?

D: To jo, ty nový, ale občas to jde do hroznýho kýče, to se mi nelíbí.

H: To je furt o tom stejným, jde o to, kde vyrůstali, jaký mají dispozice.

D: No jasně, já jsem měl lepší podmínky. Ale je to hrozně subjektivní, že jo. Třeba barevný nápisy jsou hrozně hezký. Třeba celej Vietnam řekne, že jsou hrozně hezký. A nejdražší logo, prostě nápis hrozně elegantní, na ten řeknou – to je hnusný, to je málo barevný.

Š: Ale to řekne i řada Čechů.

D: Vkus není jeden. Ale vkus, co mám já, se neslučuje s tím vietnamským vkusem.

H: Ale dám zase takovej příklad. Třeba lidi z vesnice (ve Vietnamu), oni nemají zase takovej přehled. Třeba vietnamský kanály, co tam vysílaj… Já když jsem tam přivezl Leo karty s nahatýma ženskýma, tak strejda tam byl úplně "king", že má nahatý ženský na kartách! Je to prostě hlavně o vzdělání a přijímání informací.

D: Jo a Vietnamci chodí i v létě na doučování, to já nechápu! I bratranci a sestřenice, já jsem přiletěl do Vietnamu a říkám jim: jó, pudem něco dělat! A oni se šli učit. Celý léto, celý tři měsíce! Ale oni tam maj hrozný extrémy – buďto jsou úplný slušňáci a největší panny, nebo to jsou největší feťáci a kurvy. A je to díky internetu, ten udává ty trendy, který lidi viděj…

H: To je přesně to, co říkám. Můj tchán a tchýně maj internet jen na komunikaci s námi a daj Ti pár facek, když se budeš koukat na porno! Takhle v Hanoji nebo kdekoli jinde ve městě si to prostě otevřeš a jedeš. Stejně jako tady.

D: V Hanoji je to už fakt docela rozjetý, tam se holky oblíkaj hůř než tady – jakože ty sukně jsou fakt krátký, fakt krátký! A třeba nevyjdou ven za dne, jdou až večer, když není slunce – "zmejkapovaný" pak jezděj na motorkách a ukazujou se, do kina choděj jako na ples, jenom prostě v krátkých šatech. To jsou ty největší fifleny. A pak jsou takový holky, který jsou naopak furt doma - vařej, pomáhaj, jsou hrozně hodný, a když viděj svlečenýho kluka, tak se leknou a utečou.

Š: Přemýšlel jsi někdy o tom, že by ses chytil ve Vietnamu profesně?

D: No, já jsem si říkal s přítelkyní, že bychom tam jeli třeba na půl roku - ona by tam studovala třeba malbu nebo něco, já bych tam poznal rodinu a kulturu, něco bych natočil. Vietnam není špatnej.

H: Ve Vietnamu to přece funguje tak, že je jedno, kde jsi a co děláš, ale musíš mít tisíce známých. A pokud nemáš ty známý, tak můžeš být jakkoli dobrej, nemáš to komu nabídnout a nikdo si od tebe tu službu nebo co nepořídí. Prostě je to o kontaktech.

D: Tak to je. Já jsem šel na FAMU taky kvůli kontaktům. A jsem rád, že jsem je získal, protože jakmile lidi z oboru o tobě nevědí, tak nemáš co nabídnout, a budeš celej život jen točit na svatbách. To cítím teď, když točím videa na zakázku – už mě to sere. Už nechci točit "kýčovitý sračky", už nechci stereotyp. Mně se třeba stalo, když jsem točil reklamu na nějakou aplikaci - první super, to mě bavilo. Jenže přišel druhej klient a chtěl to samý! A už jsem se cítil jak robot, kterej dělá furt ty samý věci. No a já takhle právě nechci žít, já chci žít svobodně. Když točíš, co tě baví, nesere tě to, co děláš. Protože v tom to je – jako proč jinak žiješ? Proč to jako točíš, když tě to nebaví? Radši natoč to, co tě baví! To platí v čemkoli – radši dělej to, co tě baví, než to, co tě sere. Já si myslím, že to je největší hnací motor, když člověk dělá to, co ho baví.

Š: Tak to ti budeme držet palce…

D: Já to beru tak, že budu točit filmy - pro sebe, o situacích, se kterýma se chci nějak vypořádat. A pak budu točit komerční věci - třeba reklamy, ale velký reklamy, který budou zábavný v tom, že v nich budou velký peníze, budeš moci mít spoustu techniky a vymýšlet si různý "kraviny". Pak natočíš jednu reklamu za půl roku a budeš úplně v klidu.

Š: Dužane, ještě malá technická - proč vlastně Dužan se "ž"?

D: No, já jsem byl Dušan, to jméno vybrala máma, prostě vzala kalendář a řekla – budeš Dušan. Ale Dužan mi přijde takový tvrdší… (smích)

H: Tak já bych asi tento rozhovor nechal otevřenej… A příště dáme zase další možnost rozvíjení vztahů mezi námi a vámi! :-)

Poznámka: Nedávno se Dužan se svým filmem vrátil z festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Rozhovor s Dužanem nejen o účasti v soutěži můžete číst např. na Aktuálně.cz.