Články

Misionářská činnost v 18. století je jedním z nejvýznamnějších prvních kontaktů obyvatel českých zemí s Vietnamem. Jezuitští misionáři pronikali do společnosti v oblastech čínského kulturního okruhu zejména díky znalostem vědy a umění. Nejvýznamnějším oborem, kterým prosluli a díky kterému si vydobyli v Kočinčině a Tonkinu vysoké posty u královského dvora, bylo lékařství a lékárnictví; dále také astronomie a matematika. "To jsou jediné opory," píše r. 1741 Slezan Josef Neugebauer, "které naše křesťanské posice, nešťastnými obřadními spory tak zviklané, udržují bez pohromy a zachovávají nám přízeň vládců k Evropanům."

Prvně v životě jsem někam jel jako oficiální host. Tím bylo dáno i trvání mého pobytu: od rána 29. dubna do večera 2. května, jen čtyři dny, plně využité od rána do noci. Doba příletu i odletu mi naštěstí vyšla tak, že jsem si pobyt mohl rozdělit prakticky rovným dílem mezi účast na společném programu zahraničních hostí a setkání s několika dlouholetými osobními přáteli.

Přestože Vietnamská demokratická republika (VDR) a Čína stály během tzv. Druhé indočínské války proti Američanům na stejné straně, ani zdaleka se nejednalo o ideální spojenectví. Jejich vzájemné vztahy by se daly nazvat spíše manželstvím z rozumu než z čisté lásky. Další rozpory mezi těmito zeměmi vyvstaly v druhé polovině sedmdesátých let a vyvrcholily v únoru 1979 krátkým lokálním konfliktem.

V roce 1900 žilo ve vnitřní Hanoji 80 000 obyvatel, v roce 1940 dvojnásobný počet. K tehdejšímu evidovanému obyvatelstvu musíme – stejně jako dnes – připočíst ztěží odhadnutelný počet těch, kdo se pohybovali nekontrolovatelně mezi městem a přilehlým okolím, uvádí se asi 50 000 lidí. Počet pohřbů dosahoval v té době podle statistik vyšších čísel než počet narození, takže přírůstek obyvatelstva byl způsoben výlučně přistěhovalci.

Od roku 1885 byla Hanoj centrem tonkinského protektorátu a sídlem francouzské správy. O sedmnáct let později se stala hlavním městem všech pěti částí Indočíny – Tonkinu, Annamu, Kočinčíny, Laosu a Kambodži. Předválečná Hanoj byla nazývána Paříží východu, považována za sídlo koloniální elegance a symbol technického pokroku jihovýchodní Asie.