Články

Nejen výstava, ale i ediční počin!

Výstava Vietnam v Praze, o níž se zmiňujeme na stránkách na jiném místě, se neomezuje pouze na jednu prostoru v Museu hl. m. Prahy. Po dobu jejího konání se budou průběžně pořádat veřejné přednášky na různá další témata spojená s Vietnamem a Vietnamci v ČR. Neměla by však zůstat přehlédnuta ani ojedinělá sada osmi tematických sešitů, sepsaných a vydaných speciálně při příležitosti této výstavy. V nich se zájemci mohou seznámit s různými aspekty vietnamské kultury v nejširším slova smyslu (včetně kuchyně), a také s historií vietnamské komunity v Praze.

Jednotlivé sešity mají mezi 36-48 stranami (většinou 40) a každý stojí 25,- Kč. O jejich výtvarnou úpravu se postaral Jaroslav Obst, jenž je rovněž původcem architektonického a výtvarného řešení výstavy samotné – dlužno dodat, že i tady odčinil maximum, a výsledkem jsou krásně upravené svazky, které citlivě ladí s vietnamskou estetikou, aniž se uchylují k omletým klišé. Pro toho, kdo by si koupil celou sadu za 200,- Kč, čeká navíc papírový obal z morušového lýka, dovezeného pro tento účel z Vietnamu.

  

Autory jednotlivých sešitů jsou vesměs vystudovaní vietnamisté nebo odborníci zabývající se Vietnamem a vietnamskou menšinou dlouhodobě. Každý z pisatelů si vzal na starost jedno téma, s výjimkou Karolíny Vohradníkové, která zpracovala hned dva sešity. Zde jsou témata:

Historie vietnamské keramiky (M. Strašáková)

Náboženství ve Vietnamu (J. Ičo)

Řemeslo a umění laku ve Vietnamu (K. Vohradníková)

Vietnamská komunita v Praze (Š. Martínková)

Vietnamská kuchyně (J. Kocourek)

Vietnamské divadlo (K. Vohradníková)

Vietnamský lunární Nový rok (E. Pechová)

Vietnamština – jazyk na protipólu (I. Vasiljev)

Série takových sešitů nezapře svou vietnamskou inspiraci – podobné tematické svazečky (jejichž autory je dvojice Huu Ngoc-lady Burtonová) vydává už několik let v dvojjazyčné vietnamsko-anglické versi hanojské nakladatelství The Gioi Publishers. Ve skutečnosti však české sešity přeci jen nemůžeme označit za pouhé kopie, a nejen proto, že většina témat se s těmi vietnamskými nekryje.

Tato řada je ve svém celku jedním z nejlepších autorských a vydavatelských počinů, které se u nás kdy zabývaly Vietnamem. Knih o Vietnamu sice už vyšlo dost, nicméně zde jde o práce odborníků, a tedy o jeden z mála informačně seriózních pramenů (různé české cestopisy z Vietnamu jsou vesměs plné věcných chyb).

 

 

Pokud bychom přeci jen měli některé texty vyzdvihnout, pak bych se rozhodně přimlouval za Vietnamskou komunitu v Praze od Šárky Martínkové a Vietnamský lunární rok od Evy Pechové. Oba texty vycházejí z vynikajících diplomových prací, a už dávno si zasloužily takové zveřejnění. Jsou dílem dlouhodobého studia pramenů i výzkumu přímo v terénu a nadto se oba přímo vztahují k námětu výstavy. Pozoruhodné jsou též sešity věnované uměleckým řemeslům (laky, keramika), které nám doplňují aktuálnější pohled na dějiny těchto řemesel – uvážíme-li, že hlavním zdrojem informací pro české čtenáře byla zatím Hejzlarova monografie Vietnamské umění, vydaná ovšem už v r. 1974 (Hejzlar se ostatně ani o umění laku důkladněji nezmiňuje). Jde o pečlivě pojaté a záslužné texty, jimž lze snad jen občas laskavě vytknout, že líčí vývoj řemesel spíše jako autonomní vietnamský fenomén a jen málo se zmiňují o paralelním vývoji v Číně, odkud často přicházela základní inspirace (např. modrobílá keramika měla svého přímého předchůdce v keramice dynastie Jüan, čtenář by však z textu mohl mít dojem, že jde o čistě vietnamský výmysl, aj.).

Také další sešity doplňují zajímavou mozaiku pohledů na vietnamskou kulturu. Ze série se svým pojetím trochu vymyká text Iva Vasiljeva, zasloužilého doyena české vietnamistiky, v němž se snaží milým a velmi explicitním způsobem vysvětlit laickému publiku, jak jiná je vietnamština než čeština.

Mám-li přec zmínit pár nedotažeností v rámci celé řady, pak jde spíš o detailní záležitosti: předně občas nevychytané prohřešky proti českému pravopisu (chybné užívání přechodníků; míchání pravopisu Nový rok-nový rok, a to nejen v sešitu věnovaném tomuto námětu; pravopis Himaláj m. Himálaj, mahajána m. mahájána, Khmérové m. Khmerové), dále občas i věcné drobnochyby (mầm tôm rozhodně není vietnamským výrazem pro rybí omáčku aj.), které však vesměs pro obyčejného čtenáře nejsou relevantní. Koncepčně vzato, možná nemusely být texty tak zahlceny vietnamskými termíny, protože jejich uvedení ocení opravdu jen málo specialistů či Vietnamců; pro ostatní jsou spíš odrazující – snad s výjimkou textu o lunárním Novém roku, kde jsou mimo text, uvedené v závorkách přímo za českými mezititulky. Alespoň u klíčových slov by přitom mohla být uvedena i česká výslovnost (kdo z Čechů dokáže bez návodu přečíst název divadla chèo správně jako ťeo? – ostatně návod chybí…). Bizarně pak působí občasné hybridy českého a vietnamského pravopisu, jako caođàistická pravda, anebo označení dynastie Pozdní Lý, kde se matoucně míchá rozdílná diakritika dvou jazyků (čárka nad ý ve vietnamském názvu neznačí délku, nýbrž stoupavý tón, český úzus proto velí při přepisech vietnamskou diakritiku potlačit, správně tedy: Pozdní Ly).

Navzdory těmto poznámkám, adresovaným spíš autorům než čtenářům, kteří si jich beztak ani nevšimnou, opakuji: tato řada je ve svém celku jedním z nejlepších autorských a vydavatelských počinů, které se u nás kdy zabývaly Vietnamem. A za tím si stojím.