Pokud jste někdy letěli z Bangkoku do Evropy, zejména do Francie, možná jste si všimli, kolik novorozeňat a kojenců cestuje spolu s vámi. Někteří rodiče své ratolesti drží tak nešikovně, jako by měli v ruce pytel s bramborami, a zrzavým, pihovatým a bledým manželům v letech se v horkém podnebí indočíny rodí snědá děťátka s hustou černou kšticí. I kdybyste o masivním importu dětí z jihovýchodní Asie do té doby nikdy neslyšeli, při nástupu do letadla vám najisto dojde, čeho jste právě svědky.
Vietnamské děti nacházejí svůj nový domov nejčastěji v USA, ve Francii a Belgii. V rámci organizované mezinárodní adopce z Asie hraje Vietnam velmi významnou roli. Např. ve Francii jsou vietnamské děti vůbec nejpočetnější národností, kterou si rodiče ze zahraničí přivážejí.
Adopce z Vietnamu má zajímavou historii. Její kořeny sahají až ke známé a kontroverzní operaci Babylift, při které bylo na sklonku války v roce 1975 letecky odvezeno do USA kolem 2700 dětí. Oficiálně se jednalo o opuštěné sirotky, ale v mnoha případech se operace týkala spíše dětí narozených vietnamsko-americkým párům, které by po osvobození pravděpodobně nečekala nijak světlá budoucnost. Osud takového "sirotka" byl zachycen např. v dokumentárním snímku Daughter from Danang z roku 2002.
Další kapitola adopcí, která nás dovede až do dnešních dnů, se začala psát během uvolňování poměrů ve VSR na začátku devadesátých let. Vznikla celá řada zprostředkovatelských agentur, specializovaných sirotčinců a také zařízení, kde bylo možno si děti prohlédnout a vybrat, zejména v Ho Či Minově Městě a ve středním Vietnamu. Brzy se však začaly objevovat první nesrovnalosti.
Základní problém spočíval ve skutečnosti, že potenciální rodiče ze Západu byli ochotni zaplatit za děti astronomické částky. Vietnamská strana nedokázala stanovit adopcím pravidla a připojit se k mezinárodním úmluvám. Místní úřady nebyly (a mnohdy nadále nejsou) schopny vystavit nebo ověřit dokumenty, které by mohly spolehlivě určit původ dětí a stanovit, zda se jedná o opuštěné sirotky, případně v jakém vztahu jsou ke svým pravým rodičům. Na konci devadesátých let byly odhaleny a souzeny organizované skupiny, které prodaly na Západ stovky dětí za ceny v desítkách tisíc dolarů. Přestože se oficiální poplatek za adopci pohyboval mezi jedním a dvěma tisíci dolarů, překupníci byli schopni při smlouvání vyšroubovat ceny přes dvacet tisíc a v některých případech prokazatelně až k padesáti tisícům dolarů. Do ilegální adopce byli zapojeni lékaři, ředitelé kojeneckých ústavů a sirotčinců i funkcionáři státní správy, kteří vydávali falešné dokumenty. V mnoha případech podvedení rodiče svěřili své dítě lékaři ke krátkému ústavnímu léčení nebo vyšetření a už se s ním nikdy neshledali. Objevily se únosy novorozeňat a nákupčí ještě nenarozených dětí, kteří obcházeli těhotné ženy s výhodnými nabídkami atd.
Odhalení tohoto pozadí a také několik dramatických sporů, které se dostaly před soud ve Štrasburku, vedly k úplnému zastavení adopcí ve Francii v dubnu 1999. Jednalo se o významný krok, neboť od roku 1995 do vydání zákazu bylo evidováno na 6000 přivezených dětí, což údajně představuje přibližně polovinu z celkového počtu vietnamských adopcí za hranicemi. Je zajímavé, že oficiální statistika vietnamské strany uvádí za období 1992 až 2002 pouhých 2000 vyvezených dětí.
V následujících měsících Francouzi připravili mezinárodní dohodu a dovedli ji konci roku 2000 k ratifikaci. Dohoda stanovuje centrální úřady v obou zemích, tyto úřady musí každou adopci schválit a evidovat. Dále je stanovena maximální cena, aby bylo zamezeno hokynaření a smlouvání, tolik typické pro předchozí období. Adopce z Vietnamu se opět začaly těšit ze strany Francouzských párů velikému zájmu. Problém se vyskytl jinde: v korupčně-tržním prostředí na straně nabídky byl trvale hlášen nedostatek volných dětí. Důvod? Američané nesvázáni žádným omezením nabízeli mnohem lepší ceny.
V roce 2002 se Vietnamská vláda rozhodla radikálně regulovat veškerou adopci v podstatě podle modelu, který začal platit ve vztahu k Francii. Každá země mající zájem o mezinárodní adopci musela s VSR uzavřít dvoustrannou dohodu. Přijaté řešení mělo umožnit nastavení takových podmínek, aby mohl Vietnam v budoucnu přistoupit k Haagské konvenci o adopcích.
Všem zainteresovaným zemím se od té doby podařilo dohodu uzavřít. Vlastně téměř všem. Zdánlivě nekonečný spor se rozpoutal v Kanadě, jež zároveň patří k místům, kde je poptávka po vietnamských dětech nejvyšší na světě. Podepsání dohody uvízlo v procedurální neshodě spočívající v neujasněných kompetencích mezi federálními úřady a vládou Québecu. Na sérii schválností a furiantských gest doplatili samozřejmě především kanadské páry toužící po potomkovi. Situace je o to absurdnější, že všechny zainteresované strany nutnost dohody od počátku hlasitě proklamují. Možná stojí za to ocitovat několik slov z emotivních příspěvků, které můžeme na toto téma aktuálně najít v kanadském tisku:
"Opuštěné vietnamské děti čekající na naši adopci představují nedocenitelný demografický a sociální přínos pro skomírající společnost, jako je ta naše. Skandinávské země, se kterými bychom se tak rádi srovnávali, již dávno tento přínos dovedly rozpoznat a jednotlivým rodinám přispívají na výlohy, které adopce představuje. Společnost budoucnosti musí být maximálně otevřená světu; naši představitelé, již tupě ignorují tento evidentní fakt, nás odsuzují k pomalé ale nevyhnutelné smrti."
15. září 2005 byla vydána zpráva, že také v Québecu se konečně podařilo dosáhnout dohody.
