Články

V Bangkoku se tehdy setkali zástupci pěti zemí: Filipín, Malajsie, Thajska, Indonésie a Singapuru. První tři z těchto zemí již předtím spolupracovaly v rámci Sdružení jihovýchodní Asie čili ASA (Association of Southeast Asia), jež vzniklo v roce 1960. V druhé půli šedesátých let se objevila potřeba stabilizovat politicko-ekonomickou situaci v jihovýchodní Asii. K novému uskupení tehdy vybízela především obava z rozšíření americko-vietnamské války do okolních zemí, v případě některých zemí, závislých na USA (zejména Thajsko), přímo formulovaná jako obava z rozšíření komunistického hnutí. Dalším důvodem byla nestabilní ekonomická situace v oblasti.

ASEAN se však neměl stát jen politicko-hospodářským sdružením. Bangkocké prohlášení kladlo důraz mj. i na spolupráci v sociální, administrativní, kulturní či vědecké sféře. Naopak o vojenské spolupráci mezi jednotlivými členskými zeměmi nebyla ani na počátku řeč. V roce 1971 bylo dokonce v Kuala Lumpuru podepsáno prohlášení o neutralitě a nezávislosti vzhledem k zahraničním velmocem. Asijský politický pragmatismus vedl k tomu, že rovněž politické různice ztratily po čase na významu a ASEAN se stal hlavně platformou pro dobré vzájemné vztahy mezi různými státy regionu. Díky tomu se Sdružení za čtyři desetiletí mohlo pružně rozrůst o další země, které mají vzájemně zcela odlišnou politickou orientaci. V roce 1984 se tak jako šestý člen přidružila Brunej, v devadesátých letech pak i Vietnam (1995) a Laos (1997), Barma-Myanma (1997), konstituční monarchie Kambodža (1999), a po osamostatnění také Východní Timor (2002).

Rozdílnost společenského zřízení zůstala pro činnost ASEANu podružná. Z tohoto hlediska je Sdružení národů jihovýchodní Asie extrémně různorodým spolkem. Kambodža je formálně konstituční monarchií s králem, Brunej absolutistickou monarchií se sultánem, Malajsie dokonce funguje – jako jediná země na světě – jako království s voleným panovníkem. Vietnam a Laos se hlásí ke komunistické ideologii, ale přes vládu jedné strany v podstatě dnes představují zřízení s volným trhem a kapitalistickými mechanismy. Thajsko je formálně královstvím, ale podobně jako Barma-Myanma (která je ovšem republikou) je ve skutečnosti ovládáno vojenskou diktaturou. Autokratická vláda je vlastní i republice Indonésii. Rovněž Singapur má status republiky, ovšem se silně diktátorskými rysy – sami Singapurci hovoří o „osvíceném autoritativním režimu“. Snad jedině Východní Timor je alespoň oficiálně demokratickou republikou. Jedním z nejdůležitějších principů ASEANu je vzájemné nezasahování do vnitřních záležitostí. V tomto smyslu hraje Sdružení roli určitého garanta nekonfliktních vztahů, a některá ohniska napětí (např. mezi Thajskem a Barmou) i díky ASEANu v podstatě vyhasla.

Důležitým krokem bylo zahájení intenzivnější ekonomické spolupráce v roce 1991, kdy byl na popud Thajska přijat plán Zóny volného obchodu v rámci ASEANu. Tato zóna však byla uvedena v praxi až v r. 2002, kdy už ASEAN de facto zahrnoval všechny země oblasti. AFTA (ASEAN Free Trade Area) především omezila celní bariéry v obchodu mezi jednotlivými státy. V roce 2004 pak uzavřel ASEAN obchodní dohodu s Čínou, podle níž by měla do r. 2010 vzniknout největší zóna volného obchodu na světě, zahrnující obě strany. Vedle Číny se od poloviny devadesátých let prohlubují kontakty Sdružení i s Japonskem a Jižní Koreou.

Význam ASEANu vzrostl zejména v devadesátých letech, po přijetí dalších členů – do té doby byl spíše jen symbolickým závazkem ke vzájemným dobrým vztahům. Do roku 1992, kdy proběhla vrcholná schůzka představitelů členských zemí v Singapuru, se podobný summit uskutečňoval pouze jednou za pět let, po tomto datu se však konal každé tři roky, a od roku 2001 dokonce ročně, přičemž hostitelské země se střídají podle abecedního pořadí. S jednou výjimkou: pod tlakem USA a Evropské unie se práva na uspořádání vrcholné schůzky vzdala v r. 2004 Barma. Nevměšování do vnitřních záležitostí je, zdá se, očividně jen asijskou specialitou.

Kromě spolupráce ekonomické a diplomatické však ASEAN stále čileji vyvíjí aktivity např. na poli kulturním, sportovním, či dokonce ekologickém. Od roku 1979 je například udělována literární cena (SEA Write Award), v roce 1984 pak byl uveden ochranářský projekt ASEAN Heritage Parks, jakási obdoba seznamu přírodního dědictví UNESCO, který v současnosti zahrnuje již 35 přírodních rezervací v celé jihovýchodní Asii.

Mimořádnou pozornost obyvatel jihovýchodní Asie vykazují ale především sportovní hry ASEANu, tzv. SEA Games (Southeast Asian Games), pořádané pod tímto názvem od r. 1975. (Ve skutečnosti se podobné sportovní setkání konalo již od r. 1959, a to pod názvem SEAP Games (Southeast Asian Peninsular Games). Tato lokální olympiáda se koná jednou za dva roky a v současnosti se jí účastní všechny země ASEANu. V roce 2003 se hostitelskou zemí stal Vietnam, dva roky nato Filipíny, letos bude pořadatelem Thajsko a v r. 2009 Laos. Kromě Her jihovýchodní Asie se v každý sudý rok, od roku 1996, koná taktéž velmi populární fotbalové mistrovství ASEANu - ASEAN Football Championship. Ke skluzu došlo v loňském roce – mistrovství se konalo až letos, v r. 2007. Je však třeba dodat, že až do letoška se mistrovství jmenovalo podle singapurského sponzora, Tiger Cup (Tiger je nejexpansivnější pivařská značka celé jihovýchodní Asie). Bezkonkurenčním králem posledních dvou mistrovství bylo právě mužstvo Singapuru.

ASEAN je bezpochyby perspektivní organizací. V současnosti zahrnuje 10 zemí s úhrnným počtem téměř 600 milionů obyvatel, což činí 10 % z celkové světové populace, vzhledem k vyšší porodnosti však toto procento bude v budoucnu bez pochyby narůstat. Nejvíce obyvatel žije v Indonésii (205 milionů), nejméně v Bruneji (300 tisíc) – Indonésie je zároveň největší zemí ASEANu, prostírá se na 1904 tisících km2, naopak nejmenší Singapur má jen 641 km2. Čtyři země, totiž Indonésie, Vietnam, Filipíny a Thajsko patří mezi 20 zemí s největším počtem obyvatel na světě. Víc než 60 % obyvatel celého regionu žije na venkově, pouze v Malajsii a samozřejmě Singapuru převažuje městská populace. Celá jihovýchodní Asie vyniká velkou etnickou pestrostí, jen v Indonésii se mluví několika sty jazyky, ve Vietnamu, Laosu či Thajsku vždy více než padesáti. Rozmanitá je i náboženská orientace. Zatímco Malajsie a Indonésie se většinově hlásí k islámu (a z části i Thajsko), Východní Timor je takřka výhradně křesťanský a ostatní země převážně buddhistické. Existují tu i hinduistické komunity (zejména Bali). V tomto kontextu je zjevné, že jedna z hlavních rolí ASEANu je podporování celkové stability a respektování vzájemných odlišností jednotlivých zemí a národů. I kdyby to mělo být jen prostřednictvím kopané, která z celé činnosti Sdružení zajímá obyvatele jihovýchodní Asie nakonec nejvíce.