Články

V letním období roku 1956 vyslala tehdejší Vietnamská demokratická republika do bývalého Československa po dvou skupinách celkem jedno sto dětí ve věku od šesti do třinácti let. Děti u nás měly získat vzdělání, které by po návratu mohly využít k rozvoji své vlasti. Podobně přijaly vietnamské děti jako gesto pomoci válkou postižené vietnamské zemi i další státy tehdejšího socialistického bloku - Čína, Sovětský svaz nebo východní Německo. Československá vláda se rozhodla umístit hosty z tak vzdálených končin v dětském domově v Chrastavě u Liberce, kde do té doby přebývaly děti partyzánů z Řecka.

Ve VDR souvisel výběr dětí pro vzdělávání v zahraničí zejména se zásluhami jejich rodičů v boji za nezávislost a sjednocení Vietnamu. Nejednalo se vždy o sirotky, jak se všeobecně tradovalo. Nejednalo se také o děti původem pouze ze severu; na výchovu do ČSR vybrali tehdejší vietnamští funkcionáři padesát čtyři chlapců a čtyřicet šest dívek, přičemž skoro polovina z nich navštěvovala v severním Vietnamu speciální školy, zřízené po Ženevských dohodách v roce 1954 pro potomky jihovietnamských revolucionářů.

V té době pochopitelně žádné z těchto dětí ani netušilo, že nějaké Československo existuje, natož kde je. Teprve před samotným odjezdem se v Hanoji setkaly s československým velvyslancem, zhlédly krátký film o naší zemi, naučily se vietnamsky její hymnu a byly poučeny o některých českých zvyklostech. V návaznosti na toto seznámení s ČSR pozval děti do svého paláce rovněž prezident VDR Ho Či Min: pohostil je čajem a sladkostmi a vyzval k tomu, aby se v Československu slušně chovaly a pilně učily.

Do srdce Evropy cestovaly vietnamské děti za doprovodu tří učitelů vlakem přes Čínu a bývalý Sovětský svaz. Čistá cesta z Hanoje do Prahy představovala zhruba dvanáct dní, pro malé cestovatele však byly zajištěny ještě oddechové zastávky v Pekingu a v Moskvě; nejdéle děti pobyly v Číně, kde se je místní soudruzi snažili nejdříve pořádně "vykrmit". Přemíra nových zážitků způsobila, že na stesk po domově neměly děti ani čas. Vietnamští učitelé navíc svým svěřencům vyprávěli o tom, jaká je Československo krásná země a jak budou nesmírně překvapeni, až ji uvidí na vlastní oči. A skutečně, když jednoho červencového večera výprava konečně dorazila do matičky měst, překvapení se opravdu konalo: tolik světla za tmy v ulicích totiž vietnamské děti dosud nespatřily. Plny dojmů pak byly převezeny autobusem rovnou do Chrastavy.

Vychovatelé chrastavského dětského domova rozdělili jeho nové obyvatele do čtyř oddílů (starší chlapci a děvčata tvořili první dva, ti mladší dva zbývající), ale protože jim zpočátku působilo potíže děti rozpoznat a oslovovat jménem, každé dostalo podle abecedy své číslo od jedné do sta; časem získala většina dětí z důvodu obtížné výslovnosti vlastního vietnamského jména křestní jméno české. Postupně pak zařadili místní pedagogové malé Vietnamce do pěti tříd, kde je vedle českého jazyka vzdělávali dle učebních osnov obvyklých na základní škole. Nutno ovšem říci, že právě výuka češtiny nebyla nikterak snadná - vždyť vietnamské děti se musely naučit docela odlišný jazyk od samých základů bez jakéhokoli tlumočení. Vietnamští učitelé měli na starost zejména vyučování vietnamských dějin a vietnamštiny, aby děti nezapomínaly na svou rodnou zemi.

Překvapení a nových zážitků samozřejmě neubývalo, spíše naopak. Patřil mezi ně bezpochyby první sníh, Vánoce - dopisem Ježíškovi počínaje a splněným přáním konče. Vietnamské děti u nás poprvé sáňkovaly, lyžovaly, bruslily, v létě zase hrály fotbal, vybíjenou, volejbal, jezdily na kole či střílely ze vzduchovky. Děvčata se navíc učila ručním pracím jako je vyšívání nebo pletení; společně děti rády chodívaly na procházky do lesa, zpívaly české písničky. Některé z nich si dokonce během svého pobytu v Československu zahrály ve filmu - v Malých medvědářích (1957, režie J. Puš) a v Černém praporu (1958, režie V. Čech).

Pro vietnamské děti, které zažily ve své zemi válku, představovala tehdejší ČSR takřka ráj; kterak v té době vypadal každodenní život samotných Čechoslováků, neměly ani potuchy. Příjemné prostředí se dětem snažil vytvořit nejen personál chrastavského dětského domova, počínaje jeho ředitelem. Zároveň si je vzala pod patronát Liberecká krajská bezpečnost, jejíž zaměstnanci (příslušníci Sboru národní bezpečnosti) si brali vietnamské děti do svých rodin o Vánocích a na Nový rok, čímž se jim snažili alespoň zčásti nahradit chybějící rodiče (děti je také "tatínku" a "maminko" oslovovaly).

V červenci 1957 zavítal ke svým krajanům do Chrastavy během oficiální návštěvy ČSR i prezident Ho Či Min. Vůbec první návštěva vietnamského prezidenta v naší zemi trvala pouhých pět dní, ale ani jeho značně nabitý program jej neodvrátil od úmyslu strávit mezi dětmi v chrastavském domově odpoledne; mimo jiné tehdy dětem "bac Ho" připomněl význam jejich zdejšího vzdělávání a vybídnul k tomu, aby naši zemi měly v úctě jako svou druhou vlast.

V roce 1959 se však vietnamská strana rozhodla vzít děti zpět, neboť se obávala ztráty jejich vlastní kulturní identity (nebyly to obavy plané, ale založené na zkušenostech po návratu dětí z jiných "spřátelených států"). Naprostá většina "chrastavských dětí" se tak vrátila do Vietnamu. Jen ti nejstarší, kteří už navštěvovali osmou třídu, směli po prázdninách ve vzdělávání v Československu pokračovat. Na základě prospěchu z českého jazyka jich bylo vybráno patnáct: dvě dívky tak posléze odešly na průmyslovou školu textilní do Dvora Králové, tři na chemickou průmyslovou školu do Pardubic, sedm chlapců bylo přijato na strojní průmyslovou školu do Jičína a zbývající tři na obuvnickou školu do Otrokovic; někteří z nich absolvovali v tehdejší ČSSR i vysokou školu.

"Chrastavské děti" jsou dnes už často babičkami a dědečky, ale na svůj pobyt u nás dodnes s láskou vzpomínají. Toto krátké připomenutí vzniklo hlavně díky ochotě několika z nich se o své vzpomínky podělit.

***

Článek byl původně zveřejněný na www.klubhanoi. cz a deset let poté k němu napsal jeden z pamětníků komentář: "V neděli 15. 5. 2016, v pivní restauraci Hoa Vien v Hanoji, chrastavské děti se sešly při príležitosti 60.výročí založení DD vietnamských dětí v Chrastavě (1956-2016). Byli přítomní paní učitelka Nguyen Thi Quy (ročník 1924), učitelé Nguyen Mong Ngoc (ročník 1923) a Le Dinh Khiem (ročník 1929), kteří učili vietnamské předměty: jazyk, dějepis, zeměpis. Pan velvyslanec SR v Hanoji Igor Pacolák a pan zástupce velvyslance ČR ve VNM Karel Šrol vřelými slovami promluvili k chrastavským dětem. Děti a vzácní hosté spontánně si zazpívali české a slovenske lidové písničky. Bylo to velmi dojemné setkání. Řítilo na nás tsunami nostalgie." :-)