Na přelomu 19. a 20. století se Japonsko ocitlo v centru zájmu západních velmocí i podmaněných asijských národů. Reformy Meidži jej přivedly k vítězství ve válce s Čínou (1894–1895) a ve válce s Ruskem (1904–1905), čímž se ukázalo, že i asijský národ může dosáhnout úrovně srovnatelné se západem. Zatímco velmoci to vnímaly jako ohrožení svých zájmů na Dálném východě, asijské národy čelící západnímu tlaku v tom spatřovaly naději na obnovu své ztracené nezávislosti. Sláva Japonska se donesla i do Vietnamu prostřednictvím děl čínských reformátorů, která byla tajně distribuována mezi vietnamskými učenci. Jedním z nich byl vlastenec Phan Bội Châu (1867–1940), díky jehož úsilí v letech 1906–1909 na japonských školách studovala stovka vietnamských studentů. Jeho hnutí se zapsalo do dějin pod jménem hnutí Đông Du, Cesta za studiem na východ.
Od roku 1893 Vietnam existoval v podobě tří správních celků Tonkin, Annam, Kočinčína, které spolu s Laosem a Kambodžou tvořily Francouzskou Indočínu. Domácí i zahraniční záležitosti v celé Indočíně řídili Francouzi. Jejich působení od počátku provázel odpor, nejvytrvalejší bylo hnutí vietnamského císaře Hàm Nghiho známé pod jménem Cần Vương (Zachraňte císaře), které bylo poraženo v polovině 90. let 19. století.
Na toto hnutí navázal Phan Bội Châu. Pocházel z rodiny konfuciánského učence v provincii Nghệ An, kde se odehrávaly boje jednoho z vůdců hnutí Cần Vương s francouzskou armádou. Phan Bội Châu se od dětství stýkal s protifrancouzsky smýšlejícími lidmi, ale kvůli složité rodinné situaci udržoval své vlastenecké aktivity v tajnosti až do smrti svého otce v roce 1898. Stejně jako ostatní konfuciáni té doby usiloval o úspěch u úřednických zkoušek. Důvodem nebyla jeho touha po kariéře úředníka, ale snaha získat věhlas mezi učenci, a tím jejich podporu pro své plány na osvobození vlasti. Jeho plány vycházely ze tří bodů: 1. vytvoření povstalecké armády s pomocí bývalých členů hnutí Cần Vương, 2. získání člena císařského rodu, který by se stal vůdcem nového Vietnamu, 3. vyhledání vojenské pomoci v zahraničí. Od roku 1901 cestoval po celé zemi a navazoval kontakty s významnými úředníky na vietnamských ministerstvech, s vietnamskými katolíky, s vůdci povstalců u čínských hranic apod. V březnu 1903 navštívil v Huế prince Cường Đểho (1882–1951), přímého potomka zakladatele dynastie Nguyễn Gia Longa, a přesvědčil ho, aby se zapojil do jeho hnutí.
Phan Bội Châuova cesta do Japonska
Phan Bội Châu měl spojení i s vietnamskými důstojníky koloniální armády a zamýšlel ozbrojené operace proti Francouzům, avšak neměl reálné prostředky pro jejich realizaci. Proto v říjnu 1904 se svými druhy založil v provincii Quảng Nam (Annam) společnost, jež byla později nazvána Společnost obnovy (Duy Tân Hội). Princ Cường Để byl jmenován jejím předsedou a Phan Bội Châu byl zvolen, aby odjel do Japonska požádat o vojenskou pomoc proti Francouzům.
Stalo se tak v době, kdy právě probíhala rusko-japonská válka. Jejím předmětem byl spor o Koreu, která měla klíčový význam pro japonskou bezpečnost. Proto Japonsko usilovalo o realizaci reforem v Koreji, které by zajistily její nezávislost a stabilitu, což by zastavilo západní postup směrem k Japonsku. Na druhé straně reformy s japonskou pomocí představovaly ohrožení ruské expanze v této oblasti. Rusko-japonská válka tedy byla konfliktem zájmů Japonska a Ruska. Avšak stoupenci teorie žlutého nebezpečí a panasijské myšlenky ji interpretovali jako boj žluté rasy s bílou rasou, přičemž Japonsko jako "starší bratr celé žluté rasy" bránilo Koreu před útlakem bělochů. Není tedy divu, že také Vietnamci stáli o vojenskou pomoc Japonska.
Phan Bội Châu dorazil do Japonska krátce po válce na přelomu května a června 1905. Díky čínskému studentovi, s nímž se seznámil na lodi z Hongkongu do Kóbe, kontaktoval v Jokohamě proslulého čínského reformátora Liang Čchi-čchaa (Liang Qichao). Po kolapsu reformního hnutí u čínského dvora Liang Čchi-čchao (1873–1929) nalezl útočiště v Japonsku s pomocí tehdejšího japonského ministra zahraničí Šigenobua Ókumy (1838–1922). Liangova díla se z Číny šířila i do Vietnamu a Phan Bội Châu byl jeho zaníceným obdivovatelem. Při setkání s Phanem byl Liang dojat jeho odhodláním bojovat za vlast, ale nesouhlasil s jeho pojetím osvobození vlasti jako ozbrojeného boje a doporučil mu, aby se soustředil na vzdělání, protože jen reformy vedou k vytvoření silného a nezávislého státu. Současně ho varoval: "Jakmile japonská vojska vstoupí do vaší země, nebude možné najít důvod pro to, aby se odtud stáhla. Tak byste naopak přispěli ke své záhubě." Phan Bội Châu přesto trval na tom, aby ho představil japonským politikům, které by mohl požádat o vojenskou pomoc.
Liang Čchi-čchao mu tedy zajistil setkání s Cujošim Inukaiem (1855–1932), bývalým ministrem školství a stávajícím předsedou Pokrokové strany, a knížetem Šigenobuem Ókumou, vůdcem Pokrokové strany. Ókuma byl jedním z nejvýznamnějších japonských politiků doby Meidži a jeho Pokroková strana (Šimpotó) jednou z hlavních opozičních stran. Také oba japonští politici byli pohnuti smutným osudem Vietnamu, ale vojenskou pomoc poskytnout nemohli. Japonsko oslabené válkou s Ruskem rozhodně nemohlo riskovat další konflikt, v němž by možná muselo čelit několika velmocím. Navíc se názory Ókumy a Inukaie shodovaly s Liangovými v tom, že naděje na nezávislost Vietnamu spočívá ve vietnamských intelektuálech, v jejich schopnosti sledovat světové dění a učit se, a tak Phanova očekávání zůstala nenaplněna. Namísto vojenské pomoci japonští politici Phan Bội Châuovi nabídli pomoc v oblasti vzdělání včetně finanční podpory pro studium a ubytování. Phan byl představen Buntaróovi Kašiwabarovi, poslanci Sněmovny reprezentantů, který byl i zakladatelem Tóa dóbun šoin (Institut příbuzných kultur), majoru Hadžimemu Nezuovi, který byl generálním tajemníkem Tóa dóbunkai (Společnost příbuzných kultur), a generálu Jasumasovi Fukušimovi (1852–1919), který byl členem generálního štábu japonské armády a ředitelem Šimbu gakkó (Vojenská škola Šimbu). Tóa dóbun šoin i Šimbu gakkó byly zřízeny speciálně pro čínské studenty s cílem posílit japonsko-čínské přátelství, které v Číně propagovali Tóa dóbunkai i generál Fukušima.
Vznik hnutí Đông Du
Phan Bội Châu považuje za začátek svého hnutí březen roku 1906, kdy princ Cường Để přijel do Jokohamy a kdy se s prvními vietnamskými studenty nastěhoval do domu Bính Ngộ Hiên, jenž se tak stal centrem Vietnamců pobývajících v Japonsku. Phan představil Cường Đểho svým japonským ochráncům. K jeho zklamání se však princi nedostalo oficiálního přijetí odpovídajícího jeho císařskému původu, protože neměl povolení francouzských úřadů. Na Šimbu gakkó byl přijat jako běžný student podobně jako tři mladíci, kteří přijeli dříve. Vietnamští mladíci ovládali klasickou čínštinu, jejich jména zapsaná do znaků se nelišila od jmen Číňanů a navíc se vzhledem podobali Číňanům z jižních provincií, proto jejich přítomnost ve škole nebyla nápadná. Takto započalo hnutí zvané Đông Du (Cesta za studiem na východ), v němž Phan Bội Châu vystupoval jako hlavní organizátor.
Hnutí existovalo díky podpoře japonských politiků Pokrokové strany, již měli spojení s japonskými expanzionisty propagujícími panasijskou myšlenku prostřednictvím škol pro čínské studenty. Japonská pomoc však neřešila všechny problémy spojené se studiem. Úkolem pro Phan Bội Châua bylo zajistit adepty a peníze na jejich studium v Japonsku. Za tímto účelem podnikal cesty mimo Japonsko, zejména do Vietnamu, jižní Číny, Hongkongu apod. a distribuoval svá díla apelující na vlastenecké cítění. Své první dílo Dějiny ztráty vlasti Vietnam (Việt Nam vong quốc sử) napsal ještě koncem června 1905 pod silným vlivem Liang Čchi-čchaa. V roce 1906 následovala Výzva krajanům, aby finančně podpořili studium v zahraničí (Khuyến quốc dân tư trợ du học văn), první část Knihy psané krví ze zámoří (Hải ngoại huyết thư) a Uctivá výzva starším v celé naší zemi (Kính cáo toàn quốc phụ lão văn). Jeho díla se dokonce používala jako učební materiál v Tonkinské škole (Đông Kinh Nghĩa Thực), kterou v březnu 1907 otevřeli vietnamští vlastenci se svolením generálního guvernéra Francouzské Indočíny Paula Beaua a která je pro svou vysokou úroveň nazývána první vietnamskou či indočínskou univerzitou.
V roce 1907 Phan Bội Châu založil v Hongkongu Vietnamskou obchodní asociaci, která fungovala jako spojnice mezi Japonskem a Vietnamem a sloužila k zajištění finančních zdrojů, zejména ze sbírek mezi vlastenci ve Vietnamu. Díky rozvoji aktivit vlasteneckých učenců ve Vietnamu začalo do Japonska odplouvat více studentů ze všech částí země. Na přílivu mladíků z Kočinčíny měl významný podíl člen správní rady Saigonu Gilbert Chiếu (vietnamským jménem Trần Chánh Chiếu), jehož syn studoval na katolické škole v Hongkongu. Přínos kočinčínských studentů nespočíval pouze v jejich účasti ve hnutí, ale v tom, že jejich rodiny jim byly schopny poskytnout dostatečné finanční zajištění, zatímco u studentů z chudších oblastí musel tento problém řešit sám Phan Bội Châu. Zájem kočinčínských Vietnamců o hnutí Đông Du byl natolik silný, že jich několik přicestovalo do Hongkongu, aby si zde promluvilo s Phan Bội Châuem. Toto období rozkvětu trvalo přibližně do poloviny roku 1908, přičemž počet vietnamských studentů, kteří díky Phan Bội Châuově organizaci studovali v Japonsku, v té době dosahoval počtu asi stovky osob.
Za příčinami zániku hnutí Đông Du se podíváme příště.
