Články

Když na konci září zemřel, psaly významné světové noviny o smrti velkého a respektovaného vietnamského novináře a také o smrti jednoho z nejslavnějších a nejúspěšnějších světových špiónů.

Pham Xuan An, vlastním jménem Tran Van Trung, bývalý zaměstnanec Reuters, New York Herald Tribune, The Christian Science Monitor a nakonec časopisu Time, ve kterém pracoval celých deset let za dob vietnamsko-amerického konfliktu, zemřel v 79 letech ve vojenské nemocnici v Ho Či Minově Městě na emfyzém (rozedmu plic).

V historii válečné špionáže nenajdeme mnoho srovnatelně úspěšných agentů. Pham Xuan An žil dvojí život více než 15 let: byl komunistickým agentem a zároveň pracoval jako elitní novinář. Dean vietnamského tisku a tajný agent Vietnamců i Američanů dával sám sobě ironická jména: doktor sexuologie, profesor povstání, velitel kurzu vojenských psů, doktor revoluce nebo jednoduše generál Givral – podle názvu kavárny, kde celá odpoledne vysedával a sbíral od štamgastů zajímavé informace.

Krycí džob reportéra první třídy

V roce 1944, v pouhých 16 letech, pracuje An jako posel revolučního národně osvobozeneckého hnutí Vietminh (Liga za nezávislost Vietnamu), které zápasilo s Japonci okupujícími Vietnam, a zahajuje tak svou dráhu služebníka bojující vlasti. Jako velice vzdělaný a inteligentní syn vysokého úředníka a komunikativní soudruh postupuje velkými kroky a v roce 1951 dostává svůj první špionážní úkol: infiltrovat do saigonského prostředí a získat důvěru funkcionářů vlády Jižního Vietnamu. An svoji úlohu plní více než dobře - stává se poradcem vojenského vedení. Později, díky své vřelé a vtipné nátuře, si nakloní dokonce legendárního plukovníka Edwarda Lansdala, šéfa saigonské CIA, který sehrál významnou úlohu při americké pomoci nezkušenému antikomunistickému režimu v Saigonu v padesátých letech. (Lansdale údajně inspiroval Grahama Greena k novele "Tichý Američan") Slouží jako Lansdalův poradce, čímž dosahuje cíle hrdinů všech špionážních filmů: stává se dvojitým agentem tajných služeb.

Kvůli zvýšení kompetencí vysílá Ana v roce 1956 vietnamské vedení do Ameriky. An zde získává stipendium a nastupuje na Fullerton College v Kalifornii, kde začíná jeho žurnalistická kariéra. Přispívá do školních novin a jako elév do novin The Sacramento Bee. O rok později se vrací do Saigonu a začíná na částečný úvazek pracovat pro The Associated Press a později také pro Reuters. Pro Time píše od roku 1965, až do dubna 1975, kdy padá saigonský režim.

Anovy politické a vojenské kontakty z něj udělaly hlavní zdroj pro ostatní vietnamské reportéry pracující pro mezinárodní zpravodajské organizace. "Patřil mezi novináře s nejlepšími vztahy v zemi," píše Morley Safer ve své knize Flashback: On Returning to Vietnam (Random House, 1990), ve které Anovi věnoval celou jednu kapitolu. "Byl to vždy An, kdo zaučoval nové novináře, byl to An, kdo se snažil konkurovat a soutěžit, kdo se pokoušel rozplétat beznadějně komplikovaná vlákna vazeb mezi vietnamskými politickými vůdci." Jako jeden z nejschopnějších novinářů byl An zván na vybrané americké instruktáže. Časopis Time z něj dokonce udělal korespondenta na plný úvazek – byl jediným Vietnamcem, který získal mezi západními médii takovou proslulost. Byl velmi schopný a velmi oblíbený.

Informacemi však nezásoboval pouze noviny. V té době dodával An pravidelně vojenské dokumenty a zprávy severovietnamským vůdcům. Opisoval je neviditelným inkoustem a nechával ve schránkách na určených místech v okolí Saigonu, dnešního Ho Či Minova Města. Anovy tajné zprávy byly posílány kurýrem do podzemních tunelů Cu Chi, potom přeposlány pod vojenským dohledem ke kambodžským hranicím a odtamtud přes hlavní město Phnom Pen po vodě až do jižní Číny a odtud teprve do politbyra v Hanoji. Sám An každých pár týdnů navštěvoval své komunistické nadřízené. Jeho práci chválil sám preziden Ho Či Min i legendární generál Vo Nguyen Giap.

An pro své špiónské nadřízené prováděl nedocenitelné. "Měl jsem přístup do všech vietnamských základen a k jejich velitelům," uvádí v Saferově knize. "Moji nadřízení chtěli vědět stav různých útvarů. Chtěli umět odhadnout schopnosti velitelů – kdo byl korumpován a kdo je korumpovatelný. Chtěli všechen ten politický balast, stejný balast, jako jste chtěli vy (novináři)."

Špión, jemuž věřili

Teprve po válce se novináři z Time, z The New York Times a z CBS News a z jiných novin, se kterými každý den Pham Xuan An spolupracoval, dozvěděli, že jejich kolega byl agentem severovietnamské vlády.

Když An odhalil svoji pravou identitu, zdůraznil, že jako novinář nikdy skrze noviny nešířil komunistické ideály. Prozradil také svým exkolegům, že podnikal tajné výlety do džungle, aby se radil s čelními představiteli severovietnamské armády. Řekl, že znal předem většinu komunistických plánů, včetně Tetové ofenzívy v roce 1968 a invaze severního Vietnamu v roce 1972 a zničení saigonského režimu. Jako novinář se prý však vždy choval seriózně – nikdy nešířil mylné nebo zavádějící informace. "Pravda je taková, že jsem věděl mnoho věcí, které jsem nikdy nikomu neřekl", připouští Pham Xuan An v jednom z interview pro západní tisk. "Ale díky tomu jsem byl také schopen při mnohých příležitostech ušetřit časopis Time od velkých trapností, neboť jsem jim řekl, že některé části důležitých informací nejsou pravdivé."

Málokdo, jestli se vůbec někdo takový našel, ho v době války podezříval ze špionáže pro komunisty. Jeho tehdejší kolegové reagovali na odhalení Anovy identity v roce 1980 různě: někdo byl zmaten, jiní se cítili zrazeni.

"Jestli byl někdy někdo přistižen, že žije opravdu dvojí život, byl to An. Je těžké pro každého, kdo nesloužil ve Vietnamu v té době, aby pochopil složitost tohoto problému", řekl David Halberstam, legendární reportér a novinář, nositel Pulitzerovy ceny, který dodával zprávy pro The New York Times v prvních letech války.

"Být agentem cítil jako povinnost k vlasti," tvrdí Stanley Karnow, známý spisovatel a reportér The Washington Post, "ale byli jsme přátelé a on velmi obdivoval Spojené státy americké." Frank McCulloch, saigonský šéf kanceláře Time během války, souhlasí: "Je to jeho země, říkal jsem si. Kdyby okolnosti byly jiné, situace opačná, kdyby stovky tisíc Vietnamců okupovaly moji zemi, pravděpodobně bych udělal stejnou věc." I nadále na Ana vzpomíná s velkým respektem a obdivem. Frank McCulloch dokonce inicializoval finanční sbírku pro syna špióna, Pham Xuan Hoang Ana, známého pod jménem Mladý An. Ze sbírky byla financována Hoang Anova studia na fakultě žurnalistiky na Univerzitě Severní Karolíny a seznam přispěvatelů do sbírky vypadá jako přehled jmen amerických válečných reportérů ve Vietnamu (Hoang An nyní pracuje na Ministerstvu zahraničních věcí Vietnamu).

Důkazem o upřímnosti vzájemného přátelství je i dávná válečná historka, při které An neobyčejně riskoval své vyzrazení. Anův spolupracovník z Time Robert Sam Anson byl tehdy zatčen severovietnamskými vojáky a Rudými Khméry v Kambodži, kde v té době zemřelo nebo bylo nezvěstných již dvacet pět dalších novinářů. Ansonova manželka poprosila Ana o pomoc a ten tajně zařídil Ansonovo propuštění. Teprve po sedmnácti letech se Robert Sam Ansou dozvěděl o pomoci tajného agenta a o pravdivých okolnostech svého propuštění. Dodnes má údajně Anovu fotografii na svém pracovním stole.

Našli se však i tací, kteří se po Anově doznání cílili podvedeni a proklínali kolegu, kterému věřili. Burton Yale Pines, válečný dopisovatel Time, říká, že byl šokován. "Ještě hůře," dodává, "cítil jsem se velmi trapně, že jsem panu An důvěřoval tak nesmírně, jak jsem jen jako jeho spolupracovník mohl."

An necítí výčitky za svůj dvojí život. "Pravda? Jaká pravda?" říká ve svém interwiev se Saferem. "Jedna pravda je, že jsem 10 let pracoval jako dopisovatel pro Time a před tím pro Reuters. Jiná pravda je, že v roce 1944 jsem se přidal k hnutí a jistým způsobem jsem od té doby byl jeho součástí. Dvě pravdy – obě pravdy jsou pravdivé."

Převýchova

V roce 2000, v jednom ze svých interview pro The Associated Press, odpověděl An, že vždy choval vřelé city ke svým novinářským kolegům i vůči Spojeným státům americkým, ale vždy také zůstal hluboce věřícím ve věci komunistické ideologie jako nejlepší cesty k osvobození Vietnamu od cizí nadvlády: "Bojoval jsem za dvě věci – nezávislost a sociální spravedlnost." Zároveň však lehce kriticky dodává: "Komunismus je nádherná teorie, nejlidštější teorie. Jako víra v Boha stvořitele. Komunismus vás učí vzájemné lásce, ne k vzájemnému zabíjení. Jediná cesta k tomu je stát se bratry, což může trvat milióny let. Je to utopie, ale je to krásné." Snad právě jeho drobná pochybnost a nadhled zkomplikovaly vietnamskému hrdinovi jeho poválečnou kariéru. Po válce totiž vietnamská vláda plánovala, že Ana odvelí do USA, kde bude pokračovat v práci, ale nakonec mu severovietnamské politbyro zakázalo opustit zemi. Možná je také varoval svou záchranářskou akcí těsně před pádem Saigonu: An riskoval svůj život kvůli útěku několika dobrých přátel ze země, mezi nimiž byl i bývalý šéf jihovietnamské bezpečnosti Tran Kim Tuyen. Cožpak tohle je chování loajálního komunisty?

Agentovy západní konexe postupně vyvolávaly, přes všechny jeho dřívější válečné úspěchy, u státních představitelů stále větší podezřívavost. Po válce byl nejdříve přibližně rok v domácím vězení a poté dokonce poslán do převýchovného tábora. Jedním z důvodů byly určitě také jeho buržoazní záliby: miloval psy, zvláště Německé ovčáky, kouřil americké cigarety a s elegancí dodržoval západní etiketu.

V roce 1997 se Morley Safer a ostatní bývalí kolegové z Asijské společnosti (společnost určená k posilování přátelských vztahů a porozumění mezi Asií a Spojenými státy americkými) setkali v parku Avenue v New Yorku, aby prodiskutovali dědictví války ve Vietnamu. Pham Xuan Anovi, tehdy už generálovi v důchodu, bylo zamítnuto výjezdní vízum vietnamskou vládou.  Ani po tolika letech si nezískal zpět důvěru vietnamských soudruhů.

Ještě jako starý muž byl Pham Xuan An stále aktivním členem vietnamské tajné služby – vietnamská vláda se bála, že po odchodu do důchodu nad ním ztratí dohled. Oficiálně byl oceněn mnohými vyznamenáními, poctami i projevy díků.

A jak dopadla převýchova? Na setkání se svými bývalými americkými kolegy – novináři v Ho Či Minově Městě v roce 2005 popisuje An své rozčarování nad současnými vietnamskými vůdci, kteří jsou více korumpovatelní než saigonští úředníci, které znal během války.