Miroslav Nožina, působící v Ústavu mezinárodních vztahů, nás svou publikační pílí nepřestává ohromovat. Zatímco studia jihovýchodní Asie v Orientálním ústavu AV nebo universitní kruhy v tomto směru spíše skomírají, Nožina je jistota. Po svých Dějinách Kambodže a Dějinách Laosu, o nichž jsme zde již psali, přišel s dalšími dvěma hutnými knihami, zaměřenými na etnické problémy v Barmě a Laosu. Obě studie vyšly v ÚMV a autor je psal v letech 2012 a 2013, navzdory vročení vyšla každá vždy v roce následujícím.
Barma - Etnický problém, válka a boj za demokracii
Barma v tuto chvíli zažívá zajisté nejdramatičtější a zároveň nejméně přehledný vývoj ze všech států jihovýchodní Asie. Země, která za desetiletí vojenských režimů (tu volnějších, tu tužších) působila jako země zbržděná ve vývoji a uzavřená do sebe, prodělává od r. 2010 - kdy proběhly první volby po dvou desetiletích - změny, jež odstartovaly spoustu reakcí. I když je Nožina opatrný v hodnocení těchto změn, jisté je, že se tu dějí posuny, jež Barma dlouho nezažila. Už jen to, že Nožina – stejně jako autoři, jež cituje – získal řadu osobních výpovědí na témata, o nichž se Barmánci ještě před pár lety báli vůbec bavit, dobře demonstrují tyto proměny.
Dialog moci s opozicí a otvírání se ekonomickým investicím představují pouze nejviditelnější z těchto čerstvých posunů, byť velmi důležité. Zatímco se zdá, že se po malých krocích zklidňuje politická situace ve vnitřní (barmánské) Barmě (propuštění Aun Schan Su Ťij i stovek dalších oponentů režimu), zdánlivě uvolněná atmosféra povzbuzuje a může znovu nastartovat hnutí v územích na okrajích, zejména v hornatých oblastech, kde žije většina národnostních menšin. Na potenciální konflikty je tak zaděláno v řadě okrajových oblastí více než v centru, kde byla opozice částečně neutralizována opatrnou vstřícností vlády.
Situaci v okrajové Barmě ovlivňuje celá řada rozporuplných faktorů: politické a historické (dějinné precedenty, tíhnutí některých etnik, např. Šanů, k nezávislosti), etnické (rozdíly i vzájemné nevraživosti mezi etniky, zejména mezi menšinovými a většinovým, barmánským), náboženské (Kačjinové, Karenové, Čjinové jako křesťanské minority, Rouhindžaové v Arakanu jako muslimové – oproti buddhistické většině), ale též ekonomické (zahraniční firmy a hlavně nová čínská velmocenská ekonomická dravost, privilegovaní zbohatlíci napojení na armádu, vládu apod., mající zájem na maximalizaci zisků, zejména z těžby přírodního bohatství). Třebaže tento propletenec faktorů nelze dost dobře rozpojit, Nožina se pokusil alespoň o jeho aktuální popis optikou etnické problematiky - jak je pro něj ostatně typické. Neopomíjí však ani jiné aspekty.
Dramatický vývoj v Barmě může mít rozsáhlé důsledky pro celý region (Barma má potenciál být lokální velmocí jak – to v delším časovém horizontu – hospodářskou, tak politickou a vojenskou; má silnou armádu a údajně usilovala i o atomovou bombu, má obrovské množství surovin, atd…).
Nožinova studie významně zaplňuje informační mezeru, kterou v naší literatuře i médiích ohledně současné Barmy máme. Přichází v pravý čas s poměrně detailní analýzou, která pomáhá zorientovat se ve vnitřní společensko-politické situaci této země, a může být vynikajícím výchozím podkladem pro novináře i pro formulování směru budoucích postojů naší země vůči Barmě. (Nejen MZV, ale také např. humanitárních organizací.) Nožina již v minulosti dokázal, že je schopen důkladně pracovat s prameny a doplňovat je vhodně o své vlastní zkušenosti z terénu. Přitom je nutno dodat, že situace v okrajových částech Barmy je zatím informačně velmi málo pokryta nejen u nás, takže vydatný souhrn informací i komentář, jimiž jej Nožina opatřuje, jen zvyšují cenu této práce.
Necelá první třetina jeho studie přináší shrnutí starší barmské historie, vesměs přehled údajů u nás již publikovaných. Skutečným přínosem jsou však až následující stránky, které se zabývají vývojem vztahů jednotlivých etnik zhruba od období britské kolonializace do nejnovějších dob, a zejména pak v posledních letech. Velmi důležitá a záslužná je důkladná příloha v podobě soupisu etnických organizací s jejich popisy.
(vyd. Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2013, 252 str.)
Pasáson Bandá Pha: Úloha horských etnik ve společenském vývoji Laosu
Ve své poslední studii se Nožina vrací k oblasti a tématu, jímž se dlouhodobě zabývá, totiž Laos etnických menšin. V cestopisu Cesty za opiem se obsáhle věnoval zejména etnikům Akhů a Hmongů v souvislosti s pěstováním opia. Zde také popsal angažováním Hmongů ve dvou indočínských válkách ve 20. století – téma, které se v této nové studii vrací a je dále rozpracováno. Jeho nedávné Dějiny Laosu rozebírají zevrubně jednotlivé etapy vývoje země a politické etapy v průběhu 20. století, včetně situace národnostních menšin. Dá se tedy říci, že mnohé z toho, co čteme v nové studii, se zde jen opakuje – odhaduji to tak na 40 %.
Fokus práce je ale tentokrát jiný a některé části jsou velmi nové, ba – minimálně pro českého čtenáře, i odborníka – přínosné a podnětné. Cenná je zejména poslední část zabývající se vývojem po r. 1975 a rozborem nové situace, včetně zcela čerstvých informací a perspektiv – např. citované dekrety Ústředního výboru LLRS z r. 2011. Také části věnované např. mesiášským hnutím u Hmongů a s ním spojeným vzpourám jsou z velké části v českém kontextu nové.
Autor se v této studii poprvé uchyluje k novému, radikálnímu přepisu laoštiny, vycházejícímu částečně přímo z výslovnosti (hlavně psaní čárek nad dlouhými souhláskami), částečně ze systému přepisu, který byl naznačen (nikoli dotažen) ve dvoudílném Česko-laoském slovníku z r. 1989. Je to zajímavý pokus, ale obávám se, že ne zcela šťastný, protože – vzhledem ke svému pionýrství – postrádá jasně definovaný systém transkripce. (Najdeme tu fonetický přepis Ťampásak místo tradičního Champasak, na druhou stranu ale mezinárodní, z francouzštiny vycházející přepis Vientiane, kde k psaní závěrečného –e není v češtině důvod.) Případný systematický pokus by navíc musel reflektovat i thajštinu a zavést sjednocenou transkripci pro oba jazyky, protože jsou blízce příbuzné, bez ohledu na to, že existují odchylky v písmu či výslovnosti. Vytvořit takový přepis by ovšem vyžadovalo samostatnou důkladnou lingvistickou práci. Nicméně Nožinova odvaha nastolit tento problém se cení, už proto, že tupě nepřebírá jen náhodně nalezené – často ani ne sjednocené – anglické přepisy, jako to dělají jiní. (Akorát si sám dál šach, protože ve svých vlastních Dějinách Laosu používá přepisy konzervativnější, a tudíž nemá sjednocené své vlastní spisy...)
(vyd. Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2013, 252 str.)
Oba nové svazky rozšiřují Nožinovu bibliografii, zahrnující důkladně pojaté studie o regionu pevninské jihovýchodní Asie s důrazem na politicko-společenský vývoj a současnou situaci. Svědčí o autorově dlouhodobém zájmu o region, stejně jako o problematiku národnostních menšin v zemích této oblasti. I vzhledem k tomu, že území obývané menšinovými etniky většinou přesahuje hranice zemí, je jeho snaha zabývat se různými zeměmi pochopitelná. Při čtení je nutno brát v úvahu, že zejména v případě Barmy došlo od napsání knihy k dalšímu vývoji vnitřní situace v zemi (mj. Rouhindžaové v Arakanu, Kačjinové na severu). Však on nám pracovitý MN jistě brzy dodá nějakou aktualizovanou studii na podobné téma.
