École Française d'Extrême-Orient (Francouzská škola Dálného východu, Viện viễn Đông bác cổ Pháp, dále EFEO) patří už více než celé století k nejvýznamnějším institucím v bádání o kulturách a historii zemí Dálného východu. EFEO vznikla v roce 1900, a její první velké sídlo se nacházelo v Hanoji. Po delší přestávce, kdy musela z politických důvodů v roce 1957 opustit Vietnam, se do tohoto města znovu vrátila v devadesátých letech. Najdeme ji na ulici Lý Thường Kiệt č. 26.
Počátky EFEO spadají do r. 1898, kdy vznikla francouzská Stálá archeologická mise Indočíny se sídlem v Saigonu. Jejím cílem bylo hlavně přenést vědecká studia asijských kultur přímo do terénu, aby orientalisté nezůstávali uzavřeni ve svých evropských pracovnách, kde obvykle studovali jen klasické texty. Důležitou součástí budoucí činnosti měla být spolupráce s místními vědci. Výnosem z ledna 1900 se z Mise stává EFEO a v r. 1902 přesidluje do Hanoje. Časem vznikla při EFEO i knihovna a v r. 1926 je postaveno dokonce i muzeum, nazvané dle prvního ředitele EFEO Louise Finota, Musée Finot. Později bylo přejmenováno na Muzeum vietnamských dějin, po odchodu francouzských kolonialistů došlo k jeho předání Vietnamu. Jde o dnešní známé Historické muzeum.
I když z počátku byl těžištěm výzkumu EFEO právě Vietnam, měla se ve skutečnosti zabývat studiem dějin a filologie celé jižní, jihovýchodní a východní Asie. V r. 1907 například zahájila výzkum a restaurování památek khmerského Angkoru – EFEO řídila archeologický výzkum v této lokalitě až do roku 1975, kdy k moci v Kambodži nastoupili Rudí Khmerové.
V padesátých letech vznikly pobočky rovněž v jihoindickém Pondichéry a také v indonéské Jakartě. Po odchodu z Hanoje v r. 1957 se centrum EFEO zabydlelo v Paříži na adrese av. Président Wilson 22, kde jej můžeme nalézt dodnes.
To však neznamenalo ústup z Asie: v následujících desetiletích vznikaly další filiálky EFEO v indické Puně (1964), v japonském Kjótu (1968), v thajské Chiang Maii (1975), v malajském Kuala Lumpuru a v Hong Kongu (1989). V roce 1990 se opět vrací do Kambodže, dva roky nato vzniká výzkumné středisko i v tchajwanském Tchaj-peji, v r. 1995 v japonském Tokiu a v jihokorejském Soulu, v r. 1997 též v Pekingu.
Devadesátá léta však znamenají ovšem i posílení bývalých pozic v dřívější Francouzské Indočíně: po dvou pobočkách v Kambodži je v r. 1993 zřízeno stálé centrum rovněž v laoském Vientianu a také dochází k velkému návratu do Hanoje.
Činnost EFEO byla od počátku rozmanitá. Vedle archeologických výzkumů v různých oblastech se vědci věnovali také sběru a studiu starých textů, udržování dějinných památek a monumentů, ale i lingvistickému studiu – stojí za pozornost, že EFEO vyžaduje od všech svých badatelů znalost místních jazyků. I díky tomu si vždy udržovala vysokou prestiž. V roce 2000 působilo v rámci EFEO celkem 42 vědců‑orientalistů, zaměřených na rozmanité obory: archeologie, antropologie, architektura, dějiny, dějiny umění, lingvistika a filologie, studium epigrafie.
Mezi nejznámějšími vědci, jejichž jména jsou spojena především s pobočkou v Hanoji, nacházíme v minulosti mj. vynikající archeoložku Madeleine Colaniovou (1866-1943), filologa a etnologa Léopolda Cadièra (1869-1955), sinologa a historika Henriho Maspera (1883-1945), filologa, epigrafika a literárního vědce Maurice Duranda (1914-1966), ale také vietnamské osobnosti: dějepisce a epigrafika Trần Văn Giápa (1886-1973) či historika Nguyễn Văn Huyêna (1908-1975), který se později v dlouholeté funkci ministra národní výchovy zasloužil o vytvoření celého vzdělávacího systému v severním Vietnamu, včetně úspěšné postupné alfabetizace národa.
Na přelomu tisíciletí měla EFEO za sebou více než dvě stovky rozsáhlých odborných publikací, a také pravidelné vydávání tří důležitých periodik. Nejslavnější Bulletin EFEO vychází již od r. 1901 a obsah jeho jednotlivých čísel vydá za několik monografických prací. Mladší je revue Arts asiatiques (Asijská umění) – byť existuje už od r. 1924, EFEO ji zaštítila až v r. 1962. Třetím periodikem jsou Cahiers d´Extrême-Asie (Sešity Dálné Asie, od r. 1985).
Současná činnost EFEO ve Vietnamu je spojena především se studiem epigrafických textů – tým pod vedením Phan Van Caca a Claudine Salmonové se soustřeďuje na nejstarší čínské nápisy nalezené na území Vietnamu. Ve spolupráci s tchajwanskou universitou Chong Cheng se zpracovávají rovněž rozsáhlé archivy nápisů sebraných EFEO již před r. 1957. Od roku 1995 probíhá pod vedením Le Ba Thaa a Philippa Papina mezidisciplinární výzkum vietnamských vesnic, na němž spolupracují historici, zeměpisci, agronomové, atnropologové, sociologové i odborníci na regionální problematiku. V roce 1997 pak započal archeologický výzkum v deltě Mekongu v jižním Vietnamu na lokalitách souvisejících s dávným státem Fu‑nan a kulturou Óc Eo.
