Historie vietnamského státu je příběhem dlouhých bojů s mnohými, častokrát mnohem silnějšími, nepřáteli. Podle legend existovaly první státní útvary na území dnešního Vietnamu již od třetího tisíciletí před naším letopočtem a nejznámějšími bájnými panovníky byl rod králů Hungů. Dochovaným dědictvím této epochy jsou velké bronzové bubny, které se staly jedním ze symbolů Vietnamu.
Poprvé byla budoucnost a existence Vietnamu ohrožena dobytím delty Rudé řeky mocnou čínskou dynastií Chan v prvním století před naším letopočtem. Tehdy a také v následujících stoletích dobývala Čína politicky i kulturně sousedící národy, jedním z nich byl i Vietnam. Přestože dalších 1000 let strávil Vietnam pod čínskou nadvládou, podařilo se mu v 10. století zbavit se nadvlády mocného souseda a opět se osamostatnit. Ačkoliv Čína tuto malou zemi na jihu nikdy absolutně mocensky ani kulturně nepohltila a Vietnam si částečně uchoval své kulturní odlišnosti, navždy se zapsala do vietnamského vkusu, vnímání světa, vybudovala zde základ státní správy, práva, vzdělávacího systému, ovlivnila literaturu, jazyk a kulturu. Nejsilněji se nadvláda Číny promítla do života vietnamské elity, se kterou čínská správa nejvíce přicházela do styku, naopak vliv na prostého venkovana nebyl tak intenzivní, a proto se právě v této společenské vrstvě uchovalo nejvíce z „předčínské“ kultury i jazyka. Během této doby zasáhly území dnešního Vietnamu i další kulturní vlivy přinesené do Vietnamu indickými obchodníky, kteří vietnamské břehy používali jako výhodné místo pro zastávku na cestě do dalších asijských zemí.
Přestože obdiv k Říši Středu byl i po skončení čínské nadvlády obrovský, vždy končil u otázek vietnamské samostatnosti, kterou si národ toužil zachovat a neustále o ni bojoval. Během téměř nepřetržitých 900 let nezávislosti, která následovala po čínské hegemonii, musel Vietnam čelit mnohým čínským útokům a nakonec přistoupit na vazalský vztah, kdy každoročně odváděl silné Číně bohatý tribut. Přesto o tomto období hovoříme jako o periodě rozkvětu vietnamské kultury a vzdělanosti, přičemž literatura byla psána jak v čínském písmu, tak v tzv. jižních znacích, národním písmu vzniklém ze znaků čínských. Vietnam tehdy prosperoval i hospodářsky a obyvatelstvo země se začalo rozpínat směrem na jih. Období od 11. století do 18. století bylo poznamenáno boji s jižními královstvími Čampy a Khmérskou říši, jejichž národy byli silně ovlivněny indickou kulturou ze západu. Vietnamská expanze na jih zemi paradoxně i oslabila, neboť vládcové sídlící v deltě Rudé řeky nezvládali kontrolovat dění po celé obrovské říši.
Neúspěch vládnoucí dynastie Le vyřešit tento a další problémy přivodil neoficiální rozdělení území mezi jednotlivé aristokraty, kteří mezi sebou začali bojovat a přestali respektovat vládu dvora. Po 200 letech šarvátek mezi jednotlivými zámožnými rodinami sjednotili zemi vietnamští rolníci na konci 18. století. Nebyli však schopni udržet moc v zemi oslabené válkou, hladem a přírodními katastrofami a ztratili ji ve prospěch rodu Nguyen. Vlády se ujal Nguyen Anh a pod královským jménem Gia Long ovládl celé území a královské město přestěhoval ze severu do Hue ve středním Vietnamu. Bohužel ani Gia Long však nedokázal řešit všechny vnitřní a vnější problémy říše, hlavně boje mezi mocnou aristokracií.
Krize vyvrcholila příchodem Evropanů, jejichž rozpínavosti se Vietnam nebyl schopen ubránit. Jednotlivé evropské mocnosti usilovaly o rozdělení Asie na jednotlivé kolonie a Vietnam se stal cílem Francie. Mezi lety 1858 a 1884 se podařilo Francii dobýt oslabenou zemi a rozdělit ji na Kočinčínu, Annam a Tonkin – části hrubě odpovídající vietnamským názvům Nam Bo (jižní Vietnam), Trung Bo (střední Vietnam) a Bac Bo (severní Vietnam).
Francouzská koloniální správa byla pro Vietnam, stručně řečeno, politicky represivní a ekonomicky vykořisťující, ale přinesla i nepopíratelný rozkvět v oblasti kultury, vzdělanosti, architektury, techniky a v dalších odvětvích. Vietnamský odboj vůči Francouzům vedli především učenci z řad vysokých státních úředníků, z nichž někteří odmítli spolupracovat s kolonialisty a vzdali se svých důležitých pozic. Vůdci vietnamských nacionalistů se zaměřovali na organizování studijních skupin, demonstrací, tištění a distribuci protikoloniálních tiskovin a na teroristické akce. Úspěch snah revolucionářů byl omezen nejednotností jejich strategie i cílů; některé protifrancouzské skupiny chtěly znovu nastolit monarchii a jiné toužily po demokracii západního typu. Chybou nacionalistických vůdců bylo také pravděpodobně nezapojení rolníků, kteří tvořili drtivou většinu populace. To pochopil po I. světové válce další vietnamský představitel, Ho Či Min, a metodou inteligentní propagandy zapojil lid do boje za nezávislost. Tento budoucí první prezident Vietnamu měl klasické konfuciánské vzdělání, studoval na Západě, znal komunistické ideály a rozuměl vietnamské duši. Stal se největší a nejobdivovanější postavou vietnamských dějin a dodnes je pro Vietnamce synonymem národní samostatnosti.
Po porážce Japonců, kteří okupovali Vietnamu během II. světové války, se objevilo v zemi mocenské vakuum a komunisté v čele s Ho Či Minem se ho snažili urychleně vyplnit. V září 1945 vyhlásili samostatnost, avšak pár měsíců po té se do země opět navrátili Francouzi. Přestože pro Evropu a Ameriku skončila válka v první polovině 20. století, ve Vietnamu se bojovalo po další desítky let. Po porážce Francouzů byl Vietnam na Ženevské konferenci v roce 1954 rozdělen na dvě části: sever ovládaný komunisty a jih spravovaný vládou Ngo Dinh Diema a podporovaný Spojenými Státy. Mezi těmito dvěma částmi země vznikl ozbrojený konflikt, do kterého se vmísily Spojené Státy a vleklá válka trvala až do roku 1973. Po ukončení války a sjednocení země prošel Vietnam dalšími ozbrojenými konflikty na konci sedmdesátých let, kdy bojoval s Khméry a Číňany.