Články

Za koloniálních dob se v podmaněných zemích třetího světa zvýhodňovali konvertité na křesťanskou víru. Kamerunský spisovatel Mongo Beti nám kdysi ukázal, jak přestup na katolictví mohl africké vesničany zachránit před nucenými pracemi, při nichž polovina z povolaných v těžkých podmínkách zkolabovala a zhynula. Že ekonomický kolonialismus v podstatě pokračuje dále i ve 21. století, jen pod jinou formou, už víme. Tomáš Ryška nám však odhaluje, že ani křesťanské misionářství se nezbavilo svých starých donucovacích metod obracení na víru – ovšem s tím rozdílem, že dnes už tyto praktiky neuplatňují katoličtí, ale zejména protestantští misionáři, především američtí, již se s typicky americkým sebevědomím a agresivitou neohlížejí na škody, které mohou způsobit na lidských životech. To je samozřejmě extrémní varianta, nikoli však výjimečná.

Svět bílého boha má sice napínavou románovou fabuli (vhodnou i pro akční film), ale jeho sdělení tkví v něčem jiném. Nechci se příliš zabývat jeho literární stránkou, přesto si neodpustím pár slov. Příběh českého mladíka Davida, který se při svém pobytu v Thajsku seznámí s deníkem zmizelého Američana Matta, jenž dělal terénní výzkumy mezi etnikem Akhů (Ryška skloňuje Akhaů) v severních horách, má trochu nepřesvědčivý rozjezd: vypravěč na prvním stu stran neustále opakuje, jak ho do té doby spíše nezajímavý příběh Matta pohltil, což nepůsobí moc věrohodně; když ovšem později začne děj být opravdu strhující, logicky nás už o tom nemusí nikdo ani moc přesvědčovat, a také autor sám už tak zaplaťpánbu konečně nečiní. Velmi nepravděpodobná je scéna, kdy Mattův kamarád volá z USA do Thajska Davidovi, jehož nezná, a zdlouhavě mu sám od sebe vypráví o svém osobním vztahu, dokonce mu masochisticky předčítá dopis, v němž ho Matt tvrdě kritizuje. Třebaže podobné nedotaženosti trochu kazí spád zápletky, od strany 150 už asi málokterého čtenáře budou zajímat: odhalení, k nimž děj směřuje, jsou totiž důležitější než děj sám. Poslední desítky stránek už mají ostatně někdy blíže k eseji než k románu. Ryškův román je navíc doprovázen velkým počtem vysvětlivek pod čarou, někdy i rozsáhlých, které nám velmi výstižně podávají reálný sociální kontext situací, k jejichž popisu je děj směřován. Možná to nejpodstatnější sdělení se skrývá právě pod čarou. Včetně internetových odkazů.

Význam Ryškovy knihy (i filmu) ovšem není malý, jakkoli v malém českém kontextu nejspíš nevzbudí patřičnou pozornost. Pro našince přináší dvě podstatné zvěsti:

• Situace menšinových národů v Thajsku je v mnoha ohledech katastrofální, a možná nejhorší v celé jihovýchodní Asii (v některých aspektech snad i horší než v Barmě). Platí to zejména o vysokohorských etnikách, mezi něž patří vedle Hmongů právě Akhové. Jejich příslušníci nemají ani občanská práva – to jim ztěžuje, ba znemožňuje pohyb po zemi, možnost vzdělání, zdravotní péče. Většinovými Thajci jsou bráni jako méněcenná rasa. Protože jsem se druhdy poměrně důkladně zabýval Hmongy, mohu potvrdit mnohé z toho, o čem Ryška píše a mluví: násilné přestěhovávání celých vesnic do nížin, kde tito lidé zůstávají naprosto bezradní, navíc mnohdy bez možnosti obdělávat půdu a prakticky uvrženi v bídu a živoření; žádnou výjimkou není fyzická likvidace jedinců z těchto etnik (vraždy iniciované ze státních sfér jdou za poslední tři desetiletí do stovek, ne-li tisíců), jež se nemohou ničeho dovolat právě proto, že jsou obecně považována za nižší kastu, která jako by oficiálně ani neexistovala. Od roku 1976 Thajsko prosazuje politiku "čisté a prosté integrace, aniž se stará o respektování domorodých kultur", jak to vystihla etnografka M.-O. Géraudová.  To, že se u o hrubém porušování lidských práv v Thajsku na Západě nehovoří, je dáno hlavně politickým zájmem (Thajsko je spojenec Spojených států amerických) a také komerční snahou zachovat tvář Thajska jako nekonfliktní, ideální turistické destinace. Je přitom kuriózní, že přímo v Thajsku se o těchto věcech píše a vycházejí tam i odborné studie na toto téma.
• Této situace zneužívají protestantské misionářské organizace, jimž thajská vláda dává volnou ruku, jednak proto, že evangelizace opovrhovaných menšinových etnik v podstatě pomáhá k jejich likvidaci, což vyhovuje oficiální politice (zatímco působení křesťanských misionářů mezi většinovými Thaji je nemyslitelné), a částečně i proto, že tyto organizace jsou často propojeny s americkými politickými kruhy. Mnohé z misionářů vede v jejich práci upřímný náboženský fanatismus, ale jak zmiňuje v Ryškově knize i jeden z misionářů, taky jde o velký "byznys". Aby tu misionáři mohli působit, musí získat materiál, na nějž by přitáhli dost peněz ze Západu: tímto materiálem jsou především děti, vytržené ze svých rodin, zbavené etnické totožnosti a odcizené vlastním rodičům, zmanipulované ke křesťanské víře. Na Západě jsou ovšem tyto misionářské snahy prezentovány odlišně: záchrana sirotků (již často žádnými sirotky nejsou), dívek, které by rodiče prodali k prostituci (což je, jak ukazuje Ryška, jen naprosto účelová lež), atd. Co hůř, misie často nemají za cíl pozvednout status chudých a dát jim obecné vzdělání, nýbrž jen získat je pro víru a připsat si body za získané duše. Jde také o peníze – i v Ryškově filmu je vidět, v jakých luxusních sídlech si někteří z misionářů žijí. Pod heslem ´adopce na dálku´ se tahají peníze ze západních podporovatelů, kteří ani netuší, že jejich příspěvky končí někde jinde. V horších případech jsou děti dokonce přímo zneužívány, ať už k otrocké práci, nebo dokonce občas i sexuálně (misionáři mají snadné páky na to, jak je donutit k mlčenlivosti) – nic na tom nemění fakt, že sama domovská organizace, která své misionáře vysílá, vesměs o podobně vyhrocených praktikách svých hlasatelů božího slova ani netuší. Někdy se pobyt dětí v misijních školách může přímo či nepřímo zvrátit v obchod s lidským masem. U osob, kterým nejsou přiznána ani občanská práva, to není tak těžké.

Jistě, některé z právě zmíněných věcí jsou spíš okrajové, ale i tak výstižně dokreslují situaci, v níž se malá etnika ve vlastní zemi nacházejí a v níž je něco takového vůbec možné. Ryškovy zprávy nelze brát zdaleka na lehkou váhu. Neustále hovoříme o islámské hrozbě – ale není hrozba agresivního šíření křesťanství u bezbranných menšinových národů po celém světě podobnou, a často větší hrozbou? V místech, jako je Thajsko, lze sledovat devastaci a zbídačení celých etnických kultur (včetně jazyka) často v rozmezí několika let. A dále: hojíme si svědomí tím, že adoptujeme děti na dálku a podporujeme rozvojové a humanitární organizace; víme však, jak opravdu fungují, a zda tím často víc neškodíme právě těm, o něž má jít? (Shodou okolností nedávno vyšla česky i další kniha na příbuzné téma od Williama Easterlyho: Břímě bílého muže – proč pomoc Západu třetímu světu selhává?)

I přes určitý autorův sklon k dramatizaci rozhodně doporučuji zhlédnout film i přečíst román Svět bílého boha. Rovněž není na škodu zmínit v té souvislosti odkaz na rozhovor s Tomášem Ryškou.

A ještě jedna věc: speciální zmínku si zaslouží kromobyčejně zdařilé grafické zpracování knihy a ilustrace Aleše Čumy. Současně díky za hojné odkazy na odbornou literaturu.

Tomáš Ryška: Svět bílého boha. 264 stran, cena 298 kč bez dvd; vydala Jota, Brno 2010