Auta, motorky a všechno, co "smrdí benzínem", mě nikdy nezajímalo. Na motorkáře jsem hleděl jako na potenciální dárce orgánů a hlupáky, kteří ohrožují nejenom sebe, ale i všechny okolo. Zdá se vám to jako nesmyslný začátek článku o tom, jak jsem se rozhodl naučit vietnamsky? Čtěte dál a pochopíte.
Hello Vietnam
Když v televizi začal běžet motoristický zábavný pořad BBC Top Gear, uchvátil mě, ačkoliv jinak u televize nevysedávám. Jednoznačně nejzábavnějším dílem tohoto seriálu se pro mě totiž stal vietnamský speciál. Pro toho, kdo neví: tři angličtí moderátoři obdrží od producentů 15 miliónů vietnamských dongů a mají za úkol koupit si nějaké "přibližovalo", s jehož pomocí se dopraví ze Saigonu do zátoky Ha Long. Kdo zná kurz dongů, musí se pousmát. Nakonec si pořídí staré motorky a vyrazí na cestu.
Při sledování jejich výpravy jsem se okamžitě vrátil do mládí a vzpomněl si na své velkolepé plány o cestování po Asii. Když mi bylo dvacet, chtěl jsem strávit v Asii celý rok, ale z nějakého důvodu to celé vyšumělo. Teprve nyní, po šestnácti letech, jsem si vzpomněl, že už tehdy mě hrozně lákalo vidět Vietnam. Že bych si ho tedy vychutnal ze sedla motorky? Zariskuju a vnořím se do proudu skútrů a motorek v ulicích Hanoje? Přesně to udělám! Přesně to chci.
A začalo praktické plánování. Protože nejsem obyčejný turista (z betonových resortů na pláži mi naskakuje husí kůže a na jídlo nejradši chodím tam, kde sedí jenom místní), chtěl bych také zažít, jak to chodí ve vietnamské rodině, jak žijí místní v soukromí. Logickým krokem je tedy naučit se aspoň základy vietnamštiny. Místním navíc projevím určitou úctu, když se budu snažit domluvit jejich jazykem. Úcta je v celé Asii v mezilidských vztazích hodně důležitá, to už jsem poznal při své cestě do Thajska.
Začalo tedy shánění nějakého kurzu. Nebýt toho, že jsem o nutnosti navštěvovat hodiny vietnamštiny přesvědčil i svého kamaráda, který se do Vietnamu chystá vyrazit se mnou, kurz by snad ani otevřen nebyl. Zájem o tento pro Čecha hodně zvláštní jazyk je totiž mizivý. Jen učebnice je naprosto nesehnatelná. Pokoušeli jsme se v samotném vydavatelství, prošli jsme několik specializovaných antikvariátů, vše marné. Přiznávám, nakonec jsme knihu stáhli z internetu okopírovanou.
Tiếng Việt
No a pak to začalo doopravdy. Hlavní problém se projevil hned první hodinu při procvičování tónů. Jak má proboha člověk s absolutním hudebním hluchem rozpoznat, jestli hlasem klesá, stoupá, napůl klesá, napůl stoupá, "dělá vlnovky" a podobně?! Vždyť to musím zákonitě urazit každého, koho se pokusím oslovit, protože se mi nepodaří říct, co jsem chtěl! Už se vidím ve Vietnamu, jak mě vesničané po horách nahánějí, protože jsem místo pozdravu pronesl nějakou smrtelnou urážku.
Ovšem šokům nebyl ani zdaleka konec. Na řadu přišla osobní zájmena. Tam, kde si čeština vystačí s já, ty, on, ona, ono a jejich množným číslem, vietnamština má osobních zájmen asi dvacet! Na učitelku koukám jako puk. Jak mám poznat, kolik je tomu, s kým mluvím, let?! Jak mám poznat sociální postavení?! Nakonec se však osobní zájmena ukázala jako sranda. Na řadu totiž přišly tzv. klasifikátory.
Kdo nikdy neměl nic společného s vietnamštinou, bude asi zírat podobně jako já. Ve vietnamské větě musíte podstatné jméno konkretizovat, vytvoříte tím i množné číslo atd. Aby byl jasný charakter a vzhled, použije se tzv. pomocné substantivum, kterým je onen klasifikátor. Všechna podstatná jména jsou rozdělena do skupin a každá skupina má vlastní klasifikátor. Jaké jsou to skupiny? Například ovoce a malé věci kulatého tvaru. Nebo zvířata. Ovšem pozor, pokud jsou zvířata ve stádě nebo ve smečce, je klasifikátor jiný. Vlastní klasifikátor mají jednotlivé nebo svázané listy papíru, pokud je ale hromada větší, už je to zase jiný klasifikátor. Vlastní klasifikátor mají i měsíčky citrusových plodů, svazky zeleniny atd.
Také tápete? Když to ale párkrát vyzkoušíte, pochopíte. Taková je pro Čecha vietnamština celá. Nejdřív se zdá, že je to úplný nesmysl, který je nepochopitelně složitý. Jakmile ale trošku proniknete do tajů tohoto jazyka, poznáte, že všechno je logické a pochopitelné. A taky zábavné. Teď už nezbývá, než učit se, učit se, učit se, a pak si to jet vyzkoušet v praxi. A na to se moc těším.
