Misionářská činnost v 18. století je jedním z nejvýznamnějších prvních kontaktů obyvatel českých zemí s Vietnamem. Jezuitští misionáři pronikali do společnosti v oblastech čínského kulturního okruhu zejména díky znalostem vědy a umění. Nejvýznamnějším oborem, kterým prosluli a díky kterému si vydobyli v Kočinčině a Tonkinu vysoké posty u královského dvora, bylo lékařství a lékárnictví; dále také astronomie a matematika. "To jsou jediné opory," píše r. 1741 Slezan Josef Neugebauer, "které naše křesťanské posice, nešťastnými obřadními spory tak zviklané, udržují bez pohromy a zachovávají nám přízeň vládců k Evropanům."
Ze sedmi známých misionářů staré české provincie Tovaryšstva Ježíšova, kteří působili ve Vietnamu, jen dva pocházeli z českých rodin, jeden se narodil na Slovensku (tehdy Horní Uhry), dva byli ze Slezska a zbývající dva pocházeli z německé menšiny usazené v českých zemích. Z hlediska jezuitského pohledu nebyla národnost vůbec důležitá; resp. nebyl na ni brán zvláštní zřetel. Jiná už je otázka, jak svou příslušnost vnímali sami misionáři. Např. Karel Slamenský, původem ze Slovenska, se vždy hlásil k české národnosti, což mu vysloužilo přezdívku "Bohemus".
Ne všichni byli původně určeni pro službu ve Vietnamu. Někteří se nedostali do Číny a pokračovali tedy z Macaa do Indočíny, jiní směřovali původně do Japonska, ale cíl cesty museli změnit vzhledem k vyhoštění všech Evropanů ze země. Na dálném východě byla vymezena provincie japonská, do které patřil i Vietnam, a víceprovincie čínská.
Na severu Vietnamu působili pouze Václav Paleček a Jan Hoppe. Paleček byl prvním Čechem na území severního Vietnamu (Tonkinu). Ostatních pět vykonávalo svou činnost na jihu země (v Kočinčíně). Následující přehled životopisných dat je bohužel velmi útržkovitý, neboť mnoho informací o působení členů řádu se nedochovalo.
Nejvýznamnějším Jezuitou působícím v oblasti byl Jan Köffler. Tento pražský Němec se narodil 19. 6. 1711 a do řádu vstupuje jako patnáctiletý, s nedokončeným středoškolským vzděláním. V letech 1727-1728 prodělal noviciát na brněnské koleji. Následující tři roky filozofie absolvoval v Olomouci. Poté ho čekala učitelská praxe v Českém Krumlově, kde učí první třídy gymnázia. V roce 1734 přechází do koleje v Zaháni ve Slezsku, kde přednáší gramatiku. Rok 1735 je pak začátkem jeho studií teologie v Olomouci. Další ročníky studuje v pražském Klementinu. Věnuje se též apoštolátu vězňů. V říjnu roku 1731 přijímá všechna tři svěcení: podjáhenství, jáhenství a kněžství. Stalo se tak patrně kvůli chystanému odjezdu do misií. Rok 1738 ho zastihne na cestě do Lisabonu. Zde se učí jazykům a misionářským odbornostem, též čeká na konvoj. V listopadu 1739 odplouvá do Goy, následující rok v červenci pak do Macaa. Ještě týž rok odplouvá do Kočinčíny. Působit jako misionář začíná až o dva roky později, což je zřejmě způsobeno studiem vietnamštiny. V katalogu z roku 1747 je uveden jako medicus. Záhy si vydobude slávu svým léčitelským uměním a je po smrti Slamenského (viz dále) pozván ke dvoru, aby nastoupil na jeho místo dvorního lékaře, astrologa a matematika. Jeho pozicí u dvora neotřese ani královský edikt o vypovězení všech misionářů ze země. Je mu, jako jedinému, dovoleno zůstat a dál pracovat u dvora. Avšak roku 1755 je i on na popud nepřátel křesťanství donucen odplout zpět do Macaa. Zůstane zde plné čtyři roky, až nakonec odpluje přes Tichý oceán do jižní Ameriky. Pracuje nějakou dobu v redukcích v Paraguayi (1760-1762), je však zatčen a deportován do Portugalska, kde byl vězněn v pevnosti St. Juliao nedaleko Lisabonu. O tři roky později je na zásah Marie Terezie propuštěn. Na to pár měsíců přednáší na vídeňské koleji Tovaryšstva Ježíšova. Ještě téhož roku přechází na kolej v Litoměřicích, stává se praefectus spiritualis et confessor primus Nostrorum. Nenalézá klid a tak požádá o vyslání do misie. V roce 1769 odchází jako lidový misionář do uherské části Transylvánie – Sedmihradska. Zde ho zastihne zpráva o zrušení řádu; přesto zůstává dál v Sedmihradsku, a to až do své smrti v prosinci 1780.
Kromě pěti dopisů, které napsal v době svého působení u kočinčínského dvora, je autorem spisu Historica Cochinchinae descriptio. Toto své nejvýznamnější dílo, pojednávající o historii rozděleného Vietnamu, napsal během pobytu v portugalském vězení. Spis se zachoval v jeho pozůstalosti a byl poprvé vydán v Norimberku roku 1803 Kryštofem Theofilem de Murr. Dále je autorem spisu Elogium Francisci de Cunha, sinensis, Soc. Jesu Scholastici, in carceribus Lusitanicis defuncti, vydané stejným nakladatelem jako dílo předchozí.
Jan Gruber se narodil 8. 10. 1708 v Nymburce, v roce 1725 vstoupil do řádu Tovaryšstva Ježíšova na brněnskou kolej. Od roku 1728 do r. 1730 se věnoval studiu filozofie v Olomouci, po jehož zakončení přešel na magisterium do Uherského Hradiště (1730-1733). V roce 1734 se opět vrací na kolej do Olomouce, tentokrát na studia teologie. Po skončení je vysvěcen na kněze a konečně roku 1737 odjíždí do misií. Hlavním působištěm se mu stalo hlavní město Kočinčíny Sin-hoa (pozdější Huế). O jeho smrti píše Jan Siebert v listě psaném do Evropy v roce 1741. Gruber umírá po těžké nemoci 23. 7. 1741 v Bar-ya.
Slezský Němec Josef Neugebauer, narozený 18. 5. 1705 ve Frankensteinu, vstoupil do noviciátu za účelem studia, někdy před rokem 1729. Koncem října tohoto roku byl vysvěcen na kněze. Od roku 1736 byl připravován na misijní činnost v Zadní Indii. Roku 1739 připlouvá do Kočinčíny, kde působí jako astronom a lékárník, pracuje v severních krajích. Po vypovězení misionářů r. 1749 odešel spolu s ostatními zpět do Macaa. Odtud pak posílá poslední známý dopis ze 2. listopadu 1752. Dále je zmiňován v rakouském katalogu misionářů z roku 1758. Jiné zprávy o něm nejsou. Z písemností se po něm zachovalo dvanáct dlouhých dopisů. První tři dopisy posílá z indického Goa do Lisabonu; čtvrtý dopis odesílá z Macaa, stejně jako poslední tři. Pátý až devátý z Kočinčíny.
Jan Siebert, český Němec původem z Jihlavy, se narodil 28. 5. 1708. Do Tovaryšstva vstoupil v Brně 10. 10. 1723. Po absolvování noviciátu studoval na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, kde se věnoval filozofii. Poté prošel řádovými ústavy v Litoměřicích, Chebu a Vratislavi. Nakonec vystudoval ještě teologickou fakultu v Praze. Roku 1737 byl poslán do Kočinčíny a velmi záhy se stal uznávanou osobností pro své přírodovědné znalosti. Dostalo se mu pozvání ke královskému dvoru, kde mu byl udělen mandarinát. Stal se osobním lékařem panovníka a královským dvorním matematikem. Toho všeho dokázal Siebert využít, aby svými přímluvami ochraňoval často ohrožovanou křesťanskou obec v Kočinčíně. Zemřel v Sin-hoa 12. září 1745. Zanechal po sobě tři dopisy; všechny napsal v hlavním městě. Dva adresoval říšské hraběnce von Fugger zu Wellenburg, třetí pak Tovaryšstvu.
Další zajímavou postavou byl slovenský rodák Karel Slamenský (též Slaminský). Narodil se v roce 1708 někde v Horních Uhrách. Nebyl vychováván v řádových ústavech. Původně byl vrchním felčarem d’olonského dragounského pluku v Uhrách a Sedmihradsku. Za neznámých okolností se dostal přes Polsko, Gdaňsk a Amsterodam do Lisabonu. Odtud odplul snad s nějakou misijní výpravou do Goy v Přední Indii, kde roku 1736 vstoupil do řádu. Po deseti letech působení v Indii odplul do Kočinčíny. Celkem nezvyklé je, že až zde byl vysvěcen na kněze. Hojně využíval svého bývalého povolání k rozšiřování křesťanských myšlenek. Od března 1747 působil jako nástupce Jana Sieberta ve funkci dvorního lékaře v hlavním městě. Svůj úřad nevykonával dlouho, neboť zemřel již v červnu 1747.
Václav Paleček se narodil v roce 1704 v Praze. Původně byl určen pro službu v Japonsku, ale nakonec pro nedostatek kněží odešel do Tonkinu, kam dorazil v roce 1736. Zasloužil se o rozvoj katolické misie a zastavení pronásledování křesťanů v Tonkinu. Z jeho dalších osudů je znám jen rok jeho deportace – 1760. Zachovala se o něm krátká stať v dopise Floriana Bahra, jezuity českého původu působícího v Číně.
Druhým misionářem, který se objevil v Tonkinu, byl slezský rodák ze Svídnice Jan Hoppe. Narodil se 12. července 1708, do řádu vstoupil v Brně. V roce 1735 byl vysvěcen na kněze. Původně byl určen pro Japonsko, kam odjel v roce 1737. Je pravděpodobné, že se dostal jen do Macaa. Odtud se přeplavil spolu s Janem Köfflerem do Kočinčíny buď v roce 1739 nebo 1740. Misionářskou práci vykonával spolu s Köfflerem v severních provinciích. Z tohoto období se zachovaly jeho dva dopisy adresované Marii Anně, královně Portugalska. Jak se poté dostal do Tonkinu není známo. Lze však předpokládat, že sem po vypovězení kněží z Kočinčíny odešel přes Macao. Pozoruhodná je skutečnost, že zde zůstal i po zrušení jezuitského řádu. Hoppe působil na území Vietnamu nejdéle. Zůstal v Tonkinu až do své smrti v roce 1783.
Literatura
Kalista, Zdeněk, Cesty ve znamení kříže. Vyšehrad, Praha 1947.
Koláček, Josef, Čínské epištoly. Refugium Velehrad-Roma, Velehrad 1999.
Koláček, Josef, Magister Nhiem (Thầy Nhiêm). Refugium Velehrad-Roma, Velehrad 1998.
Martínek Jiří, Martínek Miloslav, Kdo byl kdo. Naši cestovatelé a geografové. Libri, Praha 1998.
P. Karel Slavíček, misionář T. J. Listy z Číny do vlasti (1716-1727). Ed. J. Vraštil, Přerov-Pardubice 1935.
Sommervogel, C., Bibliothèque de la Compagnie de Jésus I-X. Bruxelles-Paris 1890-1900.
Stöcklein, Josef, Keller, Franz, Der Neue Welt-Bott. Allerhand So Lehr – als Geistliche Brief /Schrifften und Reis-Beschreibungen/welche von denen Missionariis der Gesellschafft Jesu aus Beyden Indien und anderen weit entfeneten Ländern. Augspurg und Grätz 1726-1759, 36 vol.
Vraštil, Josef, Seznam zámořských misionářů staré české provincie. In: Zpravodaj z československé provincie Tovaryšstva Ježíšova. 1934/1, str. 7-10.
Vraštil, Josef, Účast staré české provincie Tovaryšstva Ježíšova na zámořských misiích. In: Zpravodaj z československé provincie Tovaryšstva Ježíšova. 1934/1, str. 30-33.
