Patrně celý rok 2020 se ponese ve znamení epidemie koronaviru, a tak nejspíše nemá cenu žehrat nad každou jednotlivostí společenského a kulturního života, jež byla kvůli této epidemii pozastavena, zrušena či ustoupila do pozadí. Na druhou stranu se nacházíme na platformě vytvořené za účelem šíření informací se vztahem k Vietnamu, a proto si připomeňme jednu literární událost s ním spojenou. V březnu letošního roku vyšla první anglicky psaná próza básnířky Nguyễn Phan Quế Mai pod titulem Mountains Sing (Hory zpívají).
Nguyễn Phan Quế Mai se narodila roku 1973 v severovietnamském Ninh Bình, ale vysokoškolské vzdělání získala na univerzitách v Austrálii a následně ve Velké Británii, kde dosáhla až na doktorandské stipendium v oblasti tvůrčího psaní. V současné době sice trvale žije mimo Vietnam, nicméně se stále identifikuje jako ryze vietnamská autorka, která si získala věhlas zejména na poli vietnamsky psané poezie.
Autorka vydatně čerpá inspiraci ze své značně tragické rodinné historie rozpínající se takřka celým dvacátým stoletím. Babička z otcovy strany zemřela v období Velkého hladomoru v roce 1945, dědeček padl za oběť pozemkové reformě, strýc bojoval ve 2. indočínské válce proti Američanům a domů se vrátil s posttraumatickým syndromem. Autorka sama se v době svého dětství a dospívání setkávala s tragickým odkazem války v podobě rozbitých rodin, ztracených lásek, válečných invalidů a všudypřítomného nedostatku potravin a zboží.
Román Hory zpívají popisuje život početné severovietnamské rodiny během téměř celého turbulentního 20. století. Vypravěčkou příběhu je dívka Hương, jíž doma familiárně přezdívají Guava. Děj začíná krátce po narození vypravěččiny babičky koncem 20. let 20. století, kdy Vietnam zažíval období poměrného klidu a prosperity, byť pod koloniální nadvládou. Dějová linka knihy není vedena lineárně, a nepravidelně se tak proto prolínají osudy vypravěčky, její matky a babičky v různých dějinných obdobích ukončené epizodou z roku 1979, a dokonce ještě krátkým doslovem z roku 2017.
Nguyễn Thanh Việt, Pulitzerovou cenou ověnčený autor úspěšného románu Sympatizant (Jota, 2017), byl dle svých slov rukopisem románu Hory zpívají příjemně překvapen do té míry, že mu zařídil publikaci přes svého agenta. Sám označil román Nguyễn Phan Quế Mai za vietnamskou verzi Steinbeckových Hroznů hněvu a oceňuje na něm zejména informativnost ohledně Velkého hladomoru a pozemkové reformy v Severním Vietnamu, což jsou témata, která byla dosud literárně opomíjena a ani historicky nejsou zdokumentována příliš uspokojivě.
Při zmínce o románu Sympatizant, který vyniká jak poutavým příběhem tak mistrnou prací s anglickým jazykem, kdy autor nevědomky či schválně ukazuje čtenáři, že imigrant narozený v daleké asijské zemi může pílí a studiem bravurně ovládnout anglický jazyk (vždyť Nguyễn Thanh Việt dokonce přednáší anglickou literaturu na Univerzitě Jižní Kalifornie), jenž není v pravém smyslu slova jeho mateřštinou, je třeba upozornit, že z jazyka Nguyễn Phan Quế Mai je jasně patrné, že angličtina skutečně jejím rodným jazykem není a jazyková stránka zvláště ve srovnání se Sympatizantem působí poněkud toporně a mátožně. Na jedné straně z anglického textu vystupují vietnamské gramatické konstrukce, což může do jisté míry působit i autenticky, nicméně kupříkladu přímá řeč mezi Hương a její babičkou či matkou je jen těžko uvěřitelná, neboť Hương přemýšlí, ale hlavně jedná a hovoří spíše jazykem současného amerického teenagera než poslušné asijské dcery ze Severního Vietnamu poloviny 70. let minulého století. Její chování by bylo těžko akceptovatelné současnou středostavovskou hanojskou rodinou, natož pak v prostředí nedlouho po vietnamsko-americkém konfliktu.
Taktéž takřka školometská snaha autorky prezentovat v každé kapitole aspoň jedno vietnamské přísloví poněkud ubírá příběhu na spádu. Pro člověka znalého vietnamské historie není děj příliš překvapující a postavy působí poněkud ploše, jako by vznikly ze slohového cvičení tvůrčího psaní. Jeden člen rodiny zmizí, aby se objevil jako veterán nepřátelské strany, další je pohřešován, další se dá do služeb režimu a zanevře na své nejbližší, další bojuje s posttraumatickým syndromem, další je válečný invalida-alkoholik a konečně poslední je oficiálně prohlášen za padlého v boji. Všechny tyto postavy se v téměř všech situacích chovají přesně tak, jak čtenář předpokládá, že se chovat budou. Jedinou trojrozměrnou hrdinkou je hlavní postava babičky – matky rodu, která z bezstarostného děvčátka z poměrně dobře situované agrární rodiny vyroste pod tíhou tragických životních okolností v silnou ženu, jež je ke konci života nucena v zájmu blaha rodiny vyměnit prestižní, leč špatně placené povolání učitelky za režimem zatracované překupnictví.
Jedna postava však celý román nezachrání. K tomu celým příběhem prostupuje pro vietnamskou literární tvorbu typický fetiš zvolit za vyústění každé dějové linie příběhu co nejdepresivnější a nejvíce beznadějný konec. Vietnamský čtenář je této strategii přivyklý a nejspíše ji dokáže i ocenit, avšak z pohledu evropské čtenářské zkušenosti to může působit poněkud únavně.
Přes veškerou výše zmíněnou kritiku je nicméně třeba podotknout, že román se díky své výpovědní hodnotě jistě zařadí mezi kánon anglicky psané literatury vztahující se k Vietnamu a zdrojem oné kritiky může být i formální a obsahová výjimečnost románu Sympatizant, jenž přesahuje škatulku vietnamsko-americké tvorby a nepochybně snese srovnání s těmi nejoceňovanějšími anglicky psanými díly současnosti.
Pokud Nguyễn Thanh Việt připodobňuje román Hory zpívají k Hroznům hněvu, já bych jej popsal spíše jako vietnamskou obdobu díla Synové a dcery Jakuba Skláře. Z pohledu českého prostředí je dílo zajímavé zejména tím, že se jedná o ne-li vůbec první anglicky psaný prozaický tvar věnujících se detailně problematice severního Vietnamu. V České republice máme početnou vietnamskou komunitu pocházející z velké části právě ze severu. Vzhledem k volbě anglického jazyka si dílo může dovolit být kritičtější a více hodnotící, než by unesla vietnamská cenzura, což však také znamená, že k jeho překladu do vietnamštiny v nejbližší době nejspíše nedojde. Nezbývá proto než doufat, že se v nadcházející době dočkáme jeho překladu do češtiny, aby se s ním tak mohli seznámit nejen čeští čtenáři, ale i čtenáři právě z řad naší vietnamské komunity.
