V rámci letošního ročníku Pražského divadelního festivalu německého jazyka se už podruhé v Praze (a na českých festivalech potřetí) představila čím dál slavnější německo-švýcarská divadelní skupina Rimini Protokoll - tentokrát se sociologickým a dokumentárním pohledem na pohraniční vietnamské komunity mezi Německem a Českem.
Tři tvůrci Rimini Protokoll - Helgarda Haugová, Stefan Kaegi a Daniel Wetzel - jsou absolventy giessenské divadelní školy. Tu lze i v chrámu evropské divadelní kultury, jímž je Německo, považovat za jednu z nejvíce otevřených škol; nikoliv náhodou je tamním pedagogem režisér a skladatel Heiner Goebbels. Rimini Protokoll se už dřív zaměřili na témata pro divadlo zdánlivě vzdálená. Před dvěma roky uvedli i u nás Kapitál, první svazek - o zkušenostech různých lidí s Marxovým "evangeliem", ale i s kapitálem finančním nebo různými druhy lidské směny. Rimini Protokoll - pro něž je dramatická předloha čímsi nepotřebným - náleží k tvůrcům proudu tzv. dokumentárního divadla, který v poslední době získává na popularitě pro zacházení se skutečným materiálem, historií i vzpomínkami; neboli díky setření hranice mezi reálnou a dramatickou postavou.
Přesycenost klasickou činohrou?
Právě tematická i stylová pestrost skupiny patří k nejvýraznějším hlasům tohoto specifického přístupu. Možná i oni, stejně jako třeba tvůrci alternativního, fyzického nebo hudebního divadla, poukazují na přesycenost klasickou činohrou. Inscenace Vùng biên gới vznikla za poměrně netypických okolností. Rimini Protokoll měli zadání nalézt, co mají společného Češi a Němci. Má to svůj praktický i umělecký důvod - města Drážďany a Praha se stala koproducenty inscenace. Divadelníci při rešerších narazili na vietnamskou příhraniční komunitu s jejich stánky a specifickým životem. Inscenace je tedy utkána z výpovědí, historek a faktů v podání rozdílných představitelů vietnamské komunity z Německa a z Čech, nazývaných inscenátory jako "odborníci".
Vystupují zde čtyři představitelé starší generace, kteří velkou část života ještě strávili ve Vietnamu, kde zažili válku; v nových domovech se některým po útrapách začalo vést dobře. To je případ překladatelky a majitelky manikérského studia z Drážďan. Jiný "odborník" takové štěstí neměl a v jeho vyprávění jsou obsaženy traumatické zážitky z války a popisy rychlého střídání zaměstnání ústícího v nezaměstnanost. Jejich vyprávění doplňují osudy tří vietnamských dívek usazených v Česku, které už osudy svých rodičů spojených s životem na stáncích nesdílejí. Nejenže skvěle ovládají několik jazyků a plynule přecházejí z češtiny do němčiny, ale začínají studia s ambicemi, které by jim mohla většina Čechů závidět. Mozaiku osudů doplňuje vyprávění bývalého německého pohraničníka, který později dostal na starost drážďanskou komunitu Vietnamců.
Světla, kulisy, specifický rytmus
Rimini Protokoll ovšem nestavějí inscenace na vyprávění a historkách. Své místo tu mají moderní technologie - projekce, lightdesign, zvětšování dokumentů, soudobá hudba, gramofony - a hlavně specifický rytmus. Poskládání příběhů a faktů za sebe se zdá být jednoduché, jenže je tím hlavním úskalím. Sklouznout k nekonečnému povídání, kde nesmí být vynechán žádný detail, snaha dát všem stejný prostor a nedostatek scénické akce by vedly jen k čemusi nudnému. Předěly tu tvoří házení práskacích kuliček, výstřely z plastového samopalu i otázky určené vystupujícím, které nejsou nepodobné vědomostní televizní soutěži. Rimini Protokoll dokážou výstupům dát dialogickou formu, akcentovat je, zcizit - či s odstupem komentovat jinými divadelními prostředky. V nich nejdůležitější roli hraje scénografie, která cituje východní kýčovitou estetiku a barevnost obrazů známých ze stánků i restaurací. Přesto není doslovná, naopak: pracuje s nadsázkou, hyperbolizací, fragmentarizací. Proto na scéně stojí překližkový les, zvětšené fotografie rodinných příslušníků anebo dřevěné krabice představující stánky v tržnicích i zásilkové bedny pro členy rodiny ve Vietnamu.
Zkušení inscenátoři umějí vytvořit působivou a lehkou formu, která překračuje zažité pohledy na to, kdo má na scéně vystupovat. Na jejich neopakovatelný rukopis má vliv jak odmítání tradičního dramatu, tak práce s rozhlasovými kompozicemi i s jistou mírou abstraktnosti a nezúčastněnou ironií. Ta dává příliš konkrétním příběhům křídla a částečně je zbavuje emočního zatížení. Když si nicméně srovnáme Vùng biên gới s předchozím Kapitálem nebo zvukovými projekty, je patrné, že se zatím jedná o příliš nové dílo, jež svůj rytmus teprve nachází. Vybraní představitelé jsou navíc "méně rozmanití" a nenabízejí tak odlišné pohledy jako v případě Kapitálu. "Jiné oči" supluje jen zmíněná postava bývalého pohraničníka, ale takových postav by mohlo být víc a z různých prostředí. Přesto koprodukce potvrdila sílu festivalu i souboru Rimini Protokoll, jenž umí nacházet silná témata, která bývají ve společenském diskursu i v umění často přehlížena.
Text vyšel na serveru Aktualne.cz. Zveřejňujeme jej s laskavým svolením tvůrců.