Za poslední zhruba rok a půl nabídla česká nakladatelství hned tři knihy o Laosu, které nás zpravují o této zemi důkladněji než veškerá dosavadní literatura v češtině. To je rozhodně dobrá zpráva. Nejdříve to byly vydatné Dějiny Laosu od M. Nožiny v nakl. Lidové noviny, posléze skromnější svazek Laos od J. Zelendy v edici Stručná historie států nakl. Libri, a nakonec turistický průvodce Laos v nakl. Jota z řady Rough guides. Postupně o nich poreferujeme.
M. Nožina: Dějiny Laosu (NLN, 2011)
Miroslav Nožina se stal zřejmě prvním z autorů prestižní edice Dějin států nakl. Lidové noviny, který napsal už druhý svazek. Ten první, Dějiny Kambodže, je přitom poměrně nedávného data (2007). Výkonnost autora téměř zaráží, ale zároveň i těší, protože Nožina přistupuje ke svému náročnému úkolu v obou případech poctivě a opravdu si nic neulehčuje. V případě Dějin Laosu to nutno ocenit ještě více, neboť dostupnost solidních pramenů k laoským dějinám je podstatně slabší, než tomu bylo v případě Kambodže. Ostatně, jak sám autor v poslední kapitole ukazuje, o Laosu se toho obecně ještě na počátku 20. století vědělo málo nejen u nás. Tato vnitrozemská oblast byla velmi těžce přístupná i pro samotné francouzské kolonizátory, jejichž zástupci se dlouho v zemi dali počítat jen na desítky. Cesta od mořského pobřeží do země (obvykle loďmi po Mekongu) trvala stejně dlouho jako plavba z Evropy do Asie, tj. celé týdny.
Kuriózní přitom je, že v druhé půli 19. století, kdy Francouzi začali začleňovat toto území do svého indočínského panství, byl Laos již téměř rozpadlou končinou, bezmála pohlcenou silnějším Siamem (dnešním Thajskem). Za svou dnešní existenci tudíž nakonec vděčí, stejně jako Kambodža, jen francouzské aroganci, která si – jak Nožina detailně popisuje – k záboru jeho území vycucala z prstu ty nejnesmyslnější a naprosto nedůvěryhodné záminky. Jestli to bylo štěstí, zůstává otázkou. Laos měl před sebou tvrdé období nepokojů a válek, jež v podstatě skončily až v r. 1975 (s dozvuky až do nedávných let), kdy pro změnu nastoupil k moci represivní, leč sjednocující režim. Dnes se země opět vrací do sféry thajského vlivu.
Nožina se věnuje stejně svědomitě a důkladně všem dějinným obdobím. Hromadí maximum faktických údajů, ale přesto se nestává nudným, text si drží čtivost a přehlednost. Zajímavým a snad dobrým způsobem vyřešil autor přepis laoských vlastních jmen, když je uvádí vesměs v obvyklém přepisu do latinky a přidává jejich laoskou výslovnost do závorky – trochu šalomounské řešení, byť si lze postesknout, že se tím opět oddaluje možnost uvedení přesnějšího přepisu laoštiny do češtiny, který by vycházel přímo z laoského zápisu a rovnou by byl věrnější i foneticky; z hlediska praktického je to v tuto chvíli přesto asi nejšetrnější řešení, a díky za ten fonetický přepis!
Jistě, v množství fakt lze objevit též některé nevychytané chyby: str. 9: průměrná hustota osídlení Laosu není nejmenší v Asii, přinejmenším Mongolsko a Bhútán mají hustotu obyvatel nižší; 22: Tibeto-barmská etnika nemají v oblasti JV Asie pouze "víc než 20 milionů příslušníků", to jen v samotné Barmě jich je skoro dvojnásobek; 37: hora Méru není ani tak ztotožňována s bohem Šivou, jako s Indrou, králem bohů… Další nevychytávkou je podvojné uvádění řady jmen: Nožina dbá na to, aby při prvním výskytu uvedl např. u barmských jmen českou a do závorky i anglickou variantu přepisu vlastního jména, ale v textu je občas bohužel zapomněl sjednotit do jedné (ideálně české) podoby: takže tu je na dvou sousedních řádcích str. 78 Tabinshwehti i Tapinšweitchi, o dvě strany dále Buyinnaun i Bayinnaung, či v jediném odstavci str. 85 Tajawati Min a Tharrawady Min. Obdobně na str. 159 laoský název Lao Issara i Lao Itsala. V případě barmských jmen (těch se to týká především), kde je přepis velmi ošidný, je zjevné, že Nožina pracovně používal anglický zápis, který pak nahradil českým jen tam, kde si toho jeho počítač všiml. Nic tragického. Při objemu informací, jež hutná kniha obsahuje, je samozřejmé, že sám autor všechno nemůže ukontrolovat, a na stoprocentní revizi by bylo potřeba hned několika odborníků (etnografů, jazykovědců, vojenských specialistů, politologů…), vzhledem k syntetickému a všestranně vyčerpávajícímu záběru, v němž svůj text Nožina pojal.
Nožinovy Dějiny Laosu osobně považuji za nejvýznamnější z Nožinových knižních počinů vůbec (a přitom každý z nich má svou cenu, i jeho cestopisy, výrazně vybočující z bídy dnešní cestopisné literatury), a to z řady důvodů: od obtížnosti sehnat dostatek pramenů, přes puntičkářsky pečlivé zpracování, široký záběr, ale taky vyzrálý a přesvědčivý autorský styl, k němuž se za ta léta vypracoval.
Miroslav Nožina: Dějiny Laosu. Nakl. Lidové noviny, 2010 (vydáno 2011), 318 stran.