Multikulturalismus, ano či ne, ptají se lidé čím dál intenzivněji od té doby, co světem obletěly zprávy o nedávném masakru v Norsku a současném rabování v Londýně.
Multikulturalismus obtížně naplňuje - spíše nenaplňuje - svůj cíl, tj. národy a rozdílné kultury spojovat a tím přispívat k pozitivním a obohacujícím mezilidským i ekonomickým vztahům. Budeme-li na to nahlížet skepticky, můžeme zpozorovat dosti negativní linii. Multikulturalismu se nedaří v Německu, kde je liberální multikulturní politika poslední dobou kritizována ze všech stran. Nevychází to ani ve Francii, kde k podobným událostem, jež se dějí nyní v Londýně, došlo již před šesti lety. Daří se to v Čechách? Existuje v Čechách ohnisko, které by mohlo propuknout v nepokoje takové míry jako tehdy ve Francii a současně ve Velké Británii?
Nejsem sociolog ani psycholog a poslední tři roky jsem v Čechách trávila převážně jen letní prázdniny, ale pozoruji výrazný posun v česko-vietnamských vztazích. Pomineme-li tedy menšinové pobláznění kolem Dělnické strany během posledního volebního období, je určitě vidět větší zájem o vietnamskou menšinu žijící v ČR ze strany českých občanů. Díky "osvětě" a větší otevřenosti mých krajanů dochází ke vzájemnému pochopení, a tak pomalu mizí zastaralé předsudky, podporované neprofesionální novinařinou některých českých médií. Na druhou strany, větší tolerance je patrná i ze strany starší generace Vietnamců. Už se na naše české kamarády, přítele a přítelkyně nedívají s takovou nedůvěrou a opatrností jako kdysi. Jistě, nejsme u konce a ještě nás toho hodně čeká, ale osobně věřím, že multikulturalismus v Čechách smysl opravdu má!
Je jaksi logické, že události v Norsku a Anglii poskytnou odpůrcům multikulturního světa záminku v pochybení této politiky. Avšak co se týče vietnamské komunity, tak není přece důvod. Já sama jsem toho názoru, že lidé, kteří se účastní násilného rabování v Londýně a jiných anglickým velkoměstech se chovají v podstatě jako malé děti. Nemají ambice, dostatek vůle a trpělivosti, místo pořádného studia a práce raději sedí doma, stěžují si na sociální nespravedlnost a chudobu, ke které byli odsouzeni. Jednoduše pláčou, křičí, kopou okolo sebe a obviňují všechny ostatní, aniž by přitom viděli vlastní podíl viny. Ničí majetek, jenž jim nenáleží, berou si vše, na co dosud koukali jen skrz výlohy. A já se vás ptám, milí pochybovači multikulturalismu, copak my Vietnamci jsme někdy vykazovali jakékoli náznaky takového chování? V naší komunitě není problém práce, jedině jeho nedostatek. Dovolím si tvrdit, že my Vietnamci nikdy nebudeme sedět doma na plotně, nebudeme čekat, až nám z českého sociálního fondu vletí holub do úst a nebudeme chodit před velké české obchoďáky s baseballovou pálkou, abychom poukázali na pseudo-sociální nespravedlnost. Jestli náš národ přežil všechno to šikanování od sousedních států a kolonizace ze západu, tak to jedině hrdostí. I přes všechnu důvěru v reinkarnaci a nadpřirozené síly jsme totiž dost racionální národ, který věří, že každý je svého štěstí strůjcem a bez práce prostě nebude ani jedno zrnko rýže. Nestěžujeme si, nečekáme, ale činíme. A proto my nikdy nebudeme davově přispívat k něčemu, co by obraz naší menšiny ještě zhoršil v očích našich českých spoluobčanů.
Jestli existuje další šílenec, kterému v žilách koluje česká krev, jež se rozhodne pro podobný čin jako onen Nor a to kvůli tomu, že současné česko-vietnamské soužití neodpovídá normám jeho ideálního nezkaženého státu, tak já postávám s další otázkou. Copak se necháte vydírat někým tak netolerantním a úzkoprsým? Přece se celá velká Evropa nenechá vystrašit delikventním chováním podobných jedinců…
Článek vznikl v rámci projektu Spokojené sousedství: česko – vietnamský integrační projekt nejen pro městskou část Praha Libuš. Projekt je spolufinancován obecným programem Solidarita a řízení migračních toků.
