Australská edice knižních průvodců Lonely Planet, která odstartovala již v r. 1973 právě s titulem zaměřeným na jihovýchodní Asii, se stala zřejmě nejpoužívanější řadou tohoto typu vůbec. Dnes vychází ve 14 jazycích včetně češtiny (u nakl. Svojtka&Co.). Třebaže někdy je smutné sledovat davy turistů z různých zemí, již všichni žmoulají u kdejaké zajímavé lokality světa tu samou knížku, nutno konstatovat, že některé svazky edice byly či jsou průkopnické a mnohdy se bez nich cestovatel už neobejde. Tak si asi i každý Čech, který se chystá do Barmy-Myanmy, pořídí nedávno vyšlý svazek o této zemi.
Průvodce Myanma (Barma) od autorů Roberta Reida a Michaela Grosberga (vyd. Svojtka&Co, přel. J. Styblík a E. Stařecká) má necelých 400 stran a stojí 449,- Kč. Po Thajsku, Laosu a Vietnamu se tak Barma stala čtvrtou zemí pevninské jihovýchodní Asie, jíž se dostalo samostatného svazku. (Připomeňme, že vyšly i dva souhrnné knížky Jihovýchodní Asie – pevnina a Jihovýchodní Asie – ostrovy. O všech těchto průvodcích jsme se už na našich stránkách zmiňovali.) V příštím roce by se snad mělo dostat i na Kambodžu.
Barma je se svými 676 578 km2 vůbec největším státním celkem pevninské JV Asie, počtem obyvatel (cca 50 milionů) patří spíše k řidčeji osídleným zemím s výrazným podílem venkovské populace. V podstatě tu existují jen dvě velká města, totiž - dnes už ne hlavní - Rangún, který má 4 miliony obyvatel, a Mandalaj, jež jich čítá okolo 800 tisíc. Poměrně nevýrazný růst velkoměst je jistě jedním z důvodů, proč právě Barma zůstává v mnoha ohledech osobitou a v lecčem i konzervativní zemí. Vojenská junta navíc drží uzdy moci pevně v rukou a příliv turistů udržuje pod kontrolou. Do země se našinec může dostat pouze letecky, pozemní přechody jsou s výjimkou izolovaných příhraničních tržišť uzavřené.
Třebaže do Barmy pořádají zájezdy už i české cestovky, přesto sem asi velká část lidí přijede sama či jen v malých skupinách, s batohem. Pomineme-li možnost vnitrozemských přeletů, trmácení domorodým autobusem ve zdejších vedrech není pro každého. Avšak k vidění je toho hodně: kromě Paganu (Pugamu), který je vedle Angkoru nejvýznamější historickou lokalitou celé JV Asie, stojí za vidění též další vábidla jako rangúnská Šweidagonská pagoda, královské město Mandalaj se svým okolím, jezero Inle, stavby v Mrauk-U nebo posvátný viklan v Ťjaiktchiyou (Kyaikhtiyo). Barma se v jistém smyslu stala centrem světového buddhismu, konaly se zde 2 poslední světové buddhistické koncily, k buddhismu se pak i dnes hlásí bezmála 90 % obyvatel, a dokonce i zástupci všech po sobě jdoucích politických režimů jej horlivě vyznávali a vyznávají (socialistická vláda z něj dokonce učinila státní náboženství). Už jen tím je Barma výjimečná a zajímavá. A také tím, že je tady svatý klid, neboť člověka tu nikdo nedožene přes mobil a až na pár výjimečných míst ani přes internet.
Průvodce Myanma (Barma) poskytuje všechny potřebné informace, jak už jsou na to i mnozí čeští čtenáři zvyklí (vždyť česky vyšlo již přes 60 přeložených svazků edice Lonely Planet). Vedle poměrně důkladných popisů jednotlivých lokalit nechybějí mapky a plánky, což činí ze svazků řady LP ještě užitečnější nástroj k orientaci a poznávání v terénu. Uživatel – těžko říci čtenář – tu najde jako vždy kapitoly o dějinách země, o zvláštnostech kulturních a náboženských, přehled základní literatury a samozřejmě pořádný nášup v podobě nejrůznějších cestovatelských rad, počínaje informacemi o vízech, dopravě, přes jídelníček až po možné zdravotní problémy. S tímhle materiálem se lze směle vydat na cestu, nic víc kromě peněz není třeba.
Podotkněme, že v češtině vyšlo už několik zajímavých a informačně cenných knih o Barmě, z nichž ta nejdůležitější v r. 1980 pod názvem Země zlatých pagod – Setkání s Barmou. Pochází z pera Stanislavy Remešové, jež v zemi strávila několik let. V těchto týdnech do hromádky důležitých titulů přibývají i obsáhlé Dějiny Barmy od českého barmanisty Jana Bečky, jimž se budeme brzy věnovat v další recenzi. Vydání průvodce LP však i v tomto kontextu přesto znamená důležitý počin, a kniha přináší mnoho nového, k čemu zatím český čtenář neměl přístup.
Přesto si ani tentokrát nelze odpustit pár výtek. Jedna platí autorům. Je jistě sympatické, že se snaží nabádat své čtenáře k tomu, aby nepodporovali současný barmský režim, který si nedělá těžkou hlavu s lidskými právy. Na druhou stranu to s tím nabádáním často přehánějí a nemuseli by kritiku barmského režimu opakovat na každé třetí stránce. Je zajímavé, že Lonely Planet není stejně kritický k jiným diktátorským režimům, kde je to s dodržováním lidských práv mnohdy horší – např. počty vykonaných poprav, omezená svoboda projevu apod. Třeba ve srovnání s průvodcem po sousedním Thajsku působí svazek o Barmě až přehnaně zaujatě. Co je ovšem závažnější: rady, které autoři dávají cestovatelům, jsou někdy velmi pochybné – např. že turisté mají navštěvovat jen soukromé hotely nebo létat jen soukromými leteckými společnostmi. Opravdu si Reid a Grosberg myslí, že soukromí majitelé leteckých společností jsou oponenty režimu? A dělat z politického kabaretu humoristické skupiny Moustache Brothers atrakci pro turisty, to místním lidem taky asi zrovna nepomůže.
Druhá výtka patří překladu. Je kromobyčejně nevyrovnaný, a nejhorší pasáže se nedají vysvětlit ani tím, že nezbyl čas na korektury. Vypadá to, že zatímco jeden překladatel má o Barmě jakés takés ponětí a dal si práci s poučeným překladem, druhý jako by ani netušil, kde je Asie, a co hůř, neumí česky. Když člověk např. otevře průvodce na str. 326, narazí na "Budhu" (správně Buddha), "ornamenty Sikhara lemující střechu" (zřejmě ornamenty na šikhaře, což je výraz pro zakřivenou stupňovitou střechu indického typu), "280 jataka scén" (= scén z džátak, tj. z příběhů o dřívějších životech Buddhy) a "shanský styl" (samozřejmě šanský styl). Nic proti anglizaci češtiny, je to módní a navíc pohodlná tendence, ale na tohle všechno už máme dávno ustálené přepisy, které jsou navíc často daleko citlivější k originálu než ty anglické. Připočteme-li k tomu neskloňování podobných výrazů, mnoha vlastních jmen a nadto i často nesouvislé věty, nic moc. Paradoxní pak je, že většinu těchto výrazů lze nalézt ve správných přepisech na jiných stránkách svazku (zjevně díky druhému překladateli).
Nakonec ještě k vlastním jménům: v případě barmštiny mimořádně nesnadný oříšek. Jistě, lze chválit, že vedle nejdůležitějších místních názvů nechybí zápis barmským písmem. (Pro pohyb v terénu, kde zdaleka ne každý umí anglicky, velmi důležité.) Na druhou stranu uživatel jistě bude postrádat varianty přepisů, s nimiž se setká v další literatuře. Např. přepis jména Bagan vychází z nejnovějšího anglického přepisu, ale český čtenář ani není pořádně upozorněn na to, že v české literatuře se donedávna psalo pouze o Pugamu, nověji o Paganu – což je starší anglický zápis. Je otázka, zda papouškování aktuálních anglických přepisů je vždycky šťastnou variantou, když ani angličtina v tom zdaleka není jednotná. Ideální by bylo, kdyby měl čtenář k dispozici přímo u názvu i další varianty přepisu. Takhle totiž ani z rejstříku nepozná, že staroslavné Pegu, jež by marně hledal, je prostě Bago, Moulmein že je Mawlamyine, či panovník Alaungpaya že je týž, co Alaunbhuya, a jeho syn Schinpchuyšin že je vlastně Hsinbyushin. Pravda, u některých názvů zmínka v rejstříku je (Dawey-Tavoy, Mottama-Martaban, Yangon-Rangún, Myeik-Merguj), ale jde spíš o výjimky. Uvidíme, jak tento problém vyřešil ten, kdo k tomu má především co říci, totiž barmanista Jan Bečka ve svých čerstvých Dějinách Barmy.
