Mladý herec a režisér Jiří Mádl příjemně překvapil už svou prvotinou Pojedeme k moři, nyní přichází s dalším sympatickým snímkem – Na střeše. Jeho příběh je tentokrát vydatně opřen o roli vietnamského mládence bez povolení k pobytu, který se před policií schová do jednoho pražského činžáku. A najde ochranu u člověka, jenž by k tomu za normálních okolností asi svolný nebyl.
Po všech těch seriálech (počínaje Josefem a Ly přes Ordinaci v růžové zahradě až po Ohnivé kuře) a filmech (Miss Hanoi), kde se objevili čeští Vietnamci, se člověk pomalu ptá, jestli se vietnamská ingredience nestává až trochu manýrou jen pro oživení jinak nepříliš duchaplných projektů. O filmu s vietnamským prvkem svého času uvažoval mj. i Milan Šteindler. Co by si čeští filmaři bez našich Vietnamců počali?
Mádl prý nicméně námět filmu nosil v hlavě už řadu let, navíc se jeho natáčení oddálilo skonem Jana Třísky, který měl hlavní roli mrzutého osamělého staršího pána původně hrát místo Aloise Švehlíka. Nedůvěřivý muž s předsudky vůči přistěhovalcům se postupně sbližuje s vietnamským mládencem, jehož hraje Trần Duy Anh (bohužel v titulcích filmu uváděno opět v matoucím zpřeházeném pořádku jako Duy Anh Tran). Švehlíkův výkon je profesionální, Anh už tak přesvědčivý vždy není, byť svou roli víceméně ustál.
Samotný vztah dvou postav maně připomíná známý Eastwoodův film Gran Torino, v němž se zapšklý válečný veterán nakonec skamarádí s hmongským chlapcem. Našly by se i jiné paralely, což také budí na první pohled spíše nedůvěru ve smysluplnost nového Mádlova počinu.
Nutno však rovnou namítnout, že Mádlův film má svůj vlastní vývoj – a zdá se, že i styl. Režisér vytvořil komorní příběh, který by možná mohl fungovat i na divadelních prknech, protože z většiny se odehrává v jednom bytě a v jeho bezprostředním okolí (mj. právě na střeše). Podobně jako první Mádlův snímek, ani tento nebudí dojem přehnaných ambic, naopak si s jakousi přirozenou nevtíravostí zachovává skromné a mile lidské rozměry. Snad vzdáleně jako by svým zaměřením navazoval na éru Hubačových konverzačních filmů (i tady jsme jednou nohou na hraně televizní inscenace), Mádl si však víc hraje a téma výrazně odlehčuje svými rozvernostmi. Po zhlédnutí si divák uvědomí, že se během filmu několikrát upřímně zasmál, stejně jako ho snímek nenápadně přiměl i k momentům sympatické reflexe (např. tam, kde Švehlík radí vietnamskému výrostkovi, aby zavřel oči). Řekl bych, že právě citlivé střídání vážnější i komičtější roviny dává filmu Na střeše vyznít tím příznivým dojmem, takže člověk z kina odchází spokojen, že nepromarnil čas.
Třebaže film využívá některých spíše stereotypních motivů (např. ohrané citování českých předsudků vůči cizincům), Mádl je naštěstí nenechává příliš nabobtnat a nesnaží se na ně tlačit. Nenásilně působí i včlenění záběrů z pražské Sapy a věrohodně i fiktivní tamní pěstírna marihuany, v níž jsou nuceně zaměstnáni mladíci bez papírů. (Marná sláva, je to téma odrážející část komunitní skutečnosti.) I když hlavní téma je v podstatě české, neboť sólo tu bez pochyby patří českému samotáři v podání páně Švehlíka, dochucení vietnamským kořením zde vyznívá přirozeně a v zásadě docela poučeně. Však také režisér konzultoval s vietnamskými krajánky.
Za zmínku stojí i Mádlova citlivá práce s dalšími motivy, které by mohly svádět k černobílým schématům, ale zde zůstávají pouze na dokreslení, a není jim přisuzováno žádné znaménko. Hlavní postava postaršího morouse má tak za sebou minulost učitele s partajním cejchem, což ji odsouvá ještě víc do samoty, nicméně divák se do jeho role může do určité míry ochotně vcítit, a dokonce k ní cítit i sympatie – zejména v konfrontaci s některými epizodními postavami (otravný domovník, ambiciózní amant hezké sousedky). V tom je Mádl skoro až odvážný, uvážíme-li, že dodnes spousta lidí trpí přehnaně povýšenými soudy o tom, kdo byl v minulosti na dobré či zlé straně (oni samozřejmě na dobré), aniž si uvědomují, že i po roce 1989 se spousta lidí také chová jako hovada, i když dnes už k tomu často ani nejsou nuceni režimními okolnostmi – a leckdy právě ti, kdo se holedbají tím, že kdysi nebyli v nějaké straně. Svět prostě není černobílý, a Mádl na svůj věk překvapivě moudře nehodnotí, ale jen vypráví. Je v tom možná i určitá pokora a milá ostýchavost.
Jeho snaha nezaujímat stanoviska a nechávat otevřený prostor tam, kde by jej jiní zavřeli, působí velmi zrale a sympaticky. To platí i o samotném závěru, který naznačuje překvapivé vyústění, leč nedává žádné potvrzení, že k němu opravdu dojde. Jsem málo konkrétní? Pointy ani zápletky se přece neprozrazují.
