Při rozbalování dárků u vánočního stromečku jsem dostal textovou zprávu tohoto znění: "Panna Maria, Kristus, Alláh, Bůh, Buddha, všichni jsou učiteli, vždy učili lidi chování, aby jeden měl rád druhého a aby bohatí pomáhali chudým. Všichni si přejí mír. Tyto vánoční svátky a do nového roku se budu modlit za Vás i Vaši rodinu..."
Jsem odesilateli tohoto multikulturního sdělení za jeho projev přátelství vděčný. Vím o něm, že je vietnamský buddhista žijící v České republice a bude se tedy modlit k Buddhovi.
To nebyl projev nějakého křečovitého moderního multikulturalismu. Zapadá přesně do vietnamské tradice. Každý, kdo se hlouběji zabývá dějinami Vietnamu, je si vědom toho, že tam mezi náboženstvími tradičně neexistuje taková rivalita jako mezi církvemi v mnoha jiných částech světa včetně naší staré dobré Evropy. Mám v živé paměti, jak se vietnamský mistr buddhistické meditace, zvyklý ze své kultury na to, že každý mistr vykládá Buddhovo učení zcela svobodně bez zásahu jakýchkoli církevních úřadů, zatvářil překvapeně až zděšeně, když jsem mu při návštěvě Tábora sdělil, že Jan Hus byl pro své myšlenky církevním koncilem odsouzen k smrti upálením.
V okruhu východoasijské kultury vždy převládal názor, že "všechna tři učení povstala z jediného zdroje". K těmto třem učením ovšem patřil buddhismus, konfuciánství a taoismus. Je charakteristické, že mezi náboženstvím a učením, respektive filozofií, v tomto případě neprobíhá žádná pevná pojmová hranice a neexistují striktní přehrady ani mezi jejich vyznavači. Všechny tři směry mají na jedné straně určitou filozofii člověka a světa a vytyčují pevné morální zásady, a na druhé straně se vyznačují i vírou v nadpřirozeno a jsou více či méně spojeny s kulty a pověrečnými praktikami. Všechny také nějak navazují na uctívání předků v rodinách i národních hrdinů ve státě. Podobná tolerance byla uplatňována i vůči náboženstvím nově příchozím, vůči hinduismu a islámu a konečně i vůči křesťanství, pokud ovšem toto náboženství nebylo spojováno se snahami o politické a vojenské ovládnutí země cizími mocnostmi. V takových případech docházelo i k tvrdé perzekuci misionářů domácími vládci, jejíž příklady známe z Japonska i Vietnamu 16. až 19. století.
Vzájemná tolerance příslušníků všech vyznání a církví panuje i v dnešním Vietnamu a církve a věřící komunity mají ústavně i de facto zaručenu plnou svobodu vyznávat svou víru. Vidíme to ve Vietnamu na každém kroku. Buddhistické chrámy jsou večer plné věřících o každém úplňku i novoluní, jež jsou pro buddhisty základními posvátnými dny lunárního kalendáře. V menších městech a na venkově lidé v tu dobu strojí oltáříky před každým domem. Ač Vietnamci se převážně hlásí k Buddhovu učení, asi 10 procent obyvatelstva, to je dnes asi 9 milionů lidí, se hlásí ke katolické církvi. A to nejsou lidé, kteří by se k církvi hlásili jen formálně jako mnohdy u nás. Ve Vietnamu je ovšem celá řada dalších církví a náboženských skupin. K nejpřednějším patří církev cao đai (vysl. kaodáj) založená v roce 1926 v jižním Vietnamu, monoteistické náboženství spojující prvky buddhismu, křesťanství, konfuciánství a taoismu. Počet věřících se odhaduje na 2 až 3 miliony.
Při svých nedávných cestách po celém Vietnamu jsem viděl mnoho katolických kostelů i buddhistických chrámů, a to nejen kostely letité, ale i novostavby. V centru Ho Či Minova Města se už dlouho tyčí rozměrná mešita, což odráží především skutečnost, že národnostní menšina Čamů, která sídlí v provincii Châu Đốc při hranici s Kambodžou, vyznává islám. Čamové vedle arabsky psaného koránu užívají náboženské texty v malajštině, dodávané souvěrci z Malajsie. Militantní islamisté tu nemají příznivce.
Ve Vietnamu se v současné době nevyskytují žádné konflikty nebo antipatie mezi církvemi nebo věřícími různých náboženství. Ani vztahy mezi vietnamským státem a Vatikánem nejsou nijak napjaté. V Římě jsem už v roce 1998 potkal vietnamské řeholnice, které přijely na studia do Říma a chystaly se po ukončení kurzu zase do vlasti.
Když přihlédneme k někdejší dlouholeté válce a souvisejícímu konfliktnímu politickému vývoji, který se svého času dotkl především vietnamských katolíků, lze výše uvedené skutečnosti považovat za výrazný úspěch dnešní Vietnamské socialistické republiky, o němž se ve světě mnoho nepíše. Po uzavření Ženevských dohod o Indočíně, jimiž byla v roce 1954 ukončena francouzská koloniální válka, totiž zahraniční agitátoři rozvinuli mohutnou kampaň, aby postrašili statisíce katolíků, žijících v mnoha okresech severního a středního Vietnamu, komunistickým terorem, který po stažení francouzské armády ze severního Vietnamu údajně nastane, a přiměli je k hromadnému vystěhování do jižního Vietnamu. Tito agitátoři katolické věřící děsili dokonce i tak absurdními argumenty, jako že "Panna Maria odešla na Jih". Severní Vietnam ovšem neopustili zdaleka všichni katolíci, takže v tehdejší Vietnamské demokratické republice nastal po roce 1955 akutní nedostatek katolických duchovních. Ve snaze tuto nezáviděníhodnou situaci severovietnamských katolíků řešit vláda VDR dokonce požádala tehdejší československou vládu o vyslání mise českých a slovenských katolických duchovních.
Režim, nastolený poté v jižním Vietnamu Ngô Đình Diệmem a jeho bratry, z nichž jeden byl katolickým arcibiskupem a druhý stál mimo jiné v čele tajné policie, pak postupně antagonizoval katolíky a buddhisty. Na tuto situaci, jež byla ovšem součástí celkového tažení saigonské vlády proti revolučním silám, nejvýrazněji upozornily sebevraždy buddhistických mnichů upálením, ke kterým docházelo v Saigonu od května 1963 až do svržení Ngô Đình Diệmovy rodinné diktatury počátkem listopadu téhož roku.
Přesídleným katolíkům byla po příchodu na jih přidělena půda, kde si postavili nové vesnice. Na branách těchto vesnic, ležících v hojném počtu podél silnice z Ho Či Minova Města do Vung Tau, byl uveden název farnosti. Tak jsem je spatřil při své první cestě na jih Vietnamu v roce 1985. I dnes jsou katolické farnosti takto označeny.
Z řady bezprostředních setkání s vietnamskými katolíky bych rád uvedl aspoň jeden zážitek z doby poměrně nedávné. Před rokem krátce po Vánocích jsem se v Ho Či Minově Městě dlouho před svítáním zúčastnil ranní mše ve velkém chrámu sv. Martina v obvodu Binh Thạnh. Prostor chrámu zářil vánoční výzdobou. Pozvala mě tam jedna příbuzná přátel, u kterých jsem té noci přespal. Jak jsem poznal, byla horlivou katoličkou a při mši u oltáře předčítala text z Písma svatého. Po mši mě zavedla do soukromého příbytku kněze. Tam jsem chvíli poseděl spolu s vietnamskými manželi, kteří přijeli na návštěvu z USA, a k čaji jsme přikusovali pečivo, které knězi přivezli. Kněz se mi zmínil o charitativní činnosti, kterou ve farnosti provádějí. Každý měsíc vyberou dvě tuny rýže, kterou pak věnují sociálně slabým. Rýže se soustřeďuje v rozsáhlém areálu, obklopujícím chrám, kde sídlí i místní odbor resortu práce, válečných invalidů a sociálních věcí.
Osobně se nehlásím k žádnému náboženskému vyznání. Zkušenost mě přesvědčila o tom, že lidé až na malé výjimky vyznávají to náboženství, do kterého se prakticky narodili. Převážně to byly cizí misie a dnes jsou to hlavně migrace, jež dávají lidem příležitosti, aby poznali jiné kultury a případně přistoupili i k nějaké jiné víře. Z mého pohledu jsou proto všechna náboženství rovnocenná a mají nebo měla podobné silné i slabé stránky. Mám dojem, že takto pragmaticky k církvím a náboženským skupinám přistupují i úřady současného Vietnamu. Existenci různých církví ve státě přijímají jako historickou danost a uznávají právo občanů svá náboženství vyznávat. Jak jsem se přesvědčil, nezabraňují církvím ani v jiných činnostech, prospěšných věřícím a celé společnosti.
