Nedávno jsem na internetu pátrala, kam se přestěhovaly slovenské bohoslužby, a v nabídce se mi objevily i bohoslužby vietnamské. Docela mně to překvapilo, dosud jsem slyšela jen o vietnamských katolících, kteří se pravidelně scházejí v Chebu, a také o každoročních vietnamských bohoslužbách na Nový rok v Praze v kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí. Na tuto bohoslužbu se sjíždějí Vietnamci i ze vzdálenějších krajů ČR a v tomto roce mši svatou dokonce celebroval kardinál Vlk.
Vietnamská katolická komunita má tedy konečně svatostánek už i v Praze, jen něco přes kilometr od Sapy na Kostelním náměstí v Praze-Kunraticích.
Okamžitě ve mně vyklíčila naděje, že bychom se s mojí víceméně vietnamskou rodinou mohli zúčastnit mše alespoň o nějakém velkém svátku. Manžela by si tam nikdo zkoumavě neprohlížel, on by rozuměl každému slovu a pro nás ostatní by to mohl být celkem zajímavý zážitek. Osobně neznám žádného křesťana z Vietnamu, takže jsem se do Kunratic rozhodla zajet a dopředu obhlédnout co a jak, abych se poté vyhnula překvapením. I s nejstarším synem, ať mne trochu maskuje, přece jen jsem mezi Vietnamci dost nápadná. Při pohledu na něho ostatní pochopí, že nejdu jen okukovat.
Načasování na začátek se nám moc nevydařilo, neboť jsem sháněla tofu na Sapě déle, než jsem plánovala, a ke všemu jsem v cíli nemohla najít místo k parkování. Celé náměstíčko bylo auty úplně obsazené, což je ale aspoň znamení, že zde cosi probíhá. Rychle jsme vyrazili k hlavnímu vchodu, jenže ten byl uzamčen. Nezbývalo, než se nenápadně vplížit bočními dveřmi. Moc jsme nezapadli: vchod vede rovnou doprostřed kostela před zraky všech přítomných a barva mých vlasů, respektive celkový vzhled neunikl nikomu. Velice se vám, bratři a sestry, za ten vpád omlouvám, doufám, že jsme vás moc nerozptýlili.
Kostelík byl překvapivě plný, i když venku bylo pod nulou a uvnitř jen o pár stupňů více. Vietnamci jsou z domova na nevytopené místnosti v zimě zvyklí víc než my. Rychle jsme usedli do zadní lavice a pomalu začali vnímat atmosféru kolem nás. Chvíli bylo úplné ticho a pak následovala píseň. Zpívali téměř všichni. Bez varhanního doprovodu. Zvyklá na přesladké tóny vietnamské popmusic jsem užasle naslouchala. Když jsem se nedívala na interiér kostela, hudba mě odnášela tisíce kilometrů na východ. Slova jsem sice chytala ztěží, ale strohý zpěv jasně vyjadřoval bázeň a radost zároveň. Čistě a bez příkras.
Děkuji za pěkný nedělní večer.
