Nguyễn Trãi (1380–1442) je právem považován za jednu z nejvýznamnějších postav vietnamských dějin. Výrazně přispěl k osvobození Vietnamu od čínské nadvlády jak na poli válečném, tak literárním.
Jako hlavní vyjednavač a stratég ve službách vůdce vietnamských povstalců Lê Lợie, pozdějšího zakladatele mocné dynastie Lê, měl lví podíl na konečné porážce okupačních vojsk čínské dynastie Ming roku 1427. Jako autor nejstarší dochované básnické sbírky ve vietnamštině, zapsané v tzv. "jižních znacích", se stal zakladatelem tradice, podle níž vietnamští učenci následujících čtyř staletí psali vedle básní v čínštině též poesii ve své mateřštině, vycházejíce přitom různou měrou z lidové slovesnosti.
Dnešní pohled Vietnamců na Nguyễn Trãie jako na národního hrdinu, jemuž vlast zůstala mnoho dlužna, dotvářejí též okolnosti jeho smrti. Přestože pro neshody s císařem Lê Thái Tổem (tj. Lê Lợiem) a některými úředníky odešel po válce ze státních služeb, uchoval si u dvora značný vliv, a tak palácovým intrikám nakonec přece jen neunikl. Jedna z jeho konkubín byla obviněna z královraždy a na Nguyễn Trãie státní aparát, u jehož zrodu sám stál a jemuž po léta sloužil, uvalil nejvyšší z trestů Dálného východu – poprava stihla nejen jeho, ale též celé jeho příbuzenstvo bez rozdílu věku a pohlaví. Tak mělo být zajištěno strádání odsouzeného i po smrti, neboť nezůstal nikdo, kdo by jeho duchu mohl nabízet obětiny. Nguyễn Trãiovo jméno očistil roku 1464 osvícený panovník Lê Thánh Tông.
Vraťme se ale do časů, jež všem výše zmíněným událostem předcházely. Jednalo se o období, jež bylo až do válek XX. století považováno za vůbec nejtemnější v historii Vietnamu. Roku 1407 vtrhla na vietnamské území čínská vojska a svrhla vládnoucí dynastii Hồ, Nguyễn Trãiův otec byl jakožto její vysoký hodnostář zajat a odvlečen do Číny a Nguyễn Trãi, odmítnuv s Číňany kolaborovat, byl nucen vzdát se úřadu a uprchnout z hlavního města. O následujících deseti až třinácti letech jeho života, předcházejících jeho zapojení do povstání, nevíme nic, než co obsahuje několik jeho básní, jejichž vznik je literárními historiky datován do této doby.
O.W. Wolters vyčlenil jedenáct z těchto jeho čínsky psaných básní obsahujících množství společných znaků. Nguyễn Trãi v nich naříká nad svou zbytečností a nad marností svého dřívějšího studia, neboť své vědomosti nemohl nijak využít, dost možná je dokonce musel skrývat, aby nebyl dopaden okupačními úřady. Jsa konfuciánským vzdělancem zasvětivším svůj život službě státu, jenž nyní de facto neexistoval, pro tento stav věcí nepochybně trpěl. Sám pro sebe v těchto básních užívá označení khách, tedy "host", "poutník" či "cizinec", nezmiňuje žádná toponyma ani dějinné události, přestože se později historií i geografií Vietnamu intensivně zabýval, a vůči přírodním krásám své země zůstává zcela netečný, přestože v pozdějších letech složil tolik básní v rodném jazyce, v nichž opěvoval krajinu. Wolters ho proto výstižně nazval "cizincem ve vlastní zemi".
Je-li obraz tehdejšího Nguyễn Trãiova života načrtnutý v těchto básních pravdivý, pak se tehdy magnus parens vietnamské poesie bez majetku protloukal rozvrácenou zemí, jež mu nikterak nepřipomínala jeho někdejší vlast, nocoval v hostincích a usilovně sháněl obživu. Ve své básnické tvorbě vzpomíná na dny míru, běduje nad hrůzami války a při tom se podivuje, že ještě vůbec zůstal naživu. Osmiverší nazvané "Naslouchám dešti" je dnes z těchto básní nejznámější. Mimo jiné je tomu tak proto, že neobsahuje literární narážky, jež by mohly překážet jeho srozumitelnosti.
Naslouchám dešti
V pokoji šerém na lůžku bdím sám,
za noci dlouhé dešti naslouchám.
Pro každý šelest jímá se mne třas
a zatím kapky odměřují čas.
Déšť bije skrze bambus do oken,
s údery zvonů proniká v můj sen.
A tak si zpívám pro svou nespavost;
než vzejde úsvit, ležím, spánku prost.
Pro zajímavost přikládám ještě jiný překlad této básně, jenž pořídil Ivo Vasiljev ve spolupráci s básnířkou Janou Štroblovou. Jedná se o dosud jedinou u nás publikovanou ukázku Nguyễn Trãiovy poesie. Vyšla v časopise Nový Orient 4/1963.
Déšť
Jsem ve své pracovně, jsem sám, je noc a pusto
a naslouchám, jak déšť zašustil clonou hustou.
Poutníky jistě mrazí. Kapka dopadá – a zas.
Jako když noční hlídka odklepává čas.
A prší přes bambus. Déšť tluče do tabule v okně,
zvon tluče z kláštera, jenž usíná a mokne.
Já znám svou nespavost, a tak jsem svazek básní vyhledal.
Déšť ustal, ale zazněl znovu. Prší smutně dál.
Po stránce eufonické se tomuto skvělému překladu neodvažuji konkurovat, nicméně se domnívám, že sémanticky má můj převod originálu blíže, zvláště vezmeme-li v potaz ostatní Nguyễn Trãiovy básně z tohoto období. Neboť v tomto případě to nejsou jen poutníci, koho mrazí – je to především sám autor; svazky básní nejspíš tehdy žádné nevlastnil – dle mého názoru si, trpě osamělostí a nespavostí, začal prostě jen zpívat verše, jež znal ze svého mládí. Jsem přesvědčen, že Nguyễn Trãi se nesnažil zachytit melancholii, jež vyvěrá z tohoto staršího překladu, nýbrž své hluboké zoufalství. Zoufalství, jež se záhy proměnilo v činorodost, bez níž by vietnamské dějiny nejen literární mohly dnes vypadat docela jinak.
Woltersovy překlady výše zmíněných jedenácti básní do angličtiny a k nim se vázající esej jsou k nalezení zde.
