Řada knižních průvodců Rough guide (v češtině vydávaná nakl. Jota) je britského původu a vždy se ve srovnání s jinými řadami vyznačovala určitým konzervatismem a snahou o seriosní přístup. Třebaže v posledních letech prodělala výrazné koncepční i grafické změny, nezpronevěřila se této tendenci. A navíc jde bez debat o změny k lepšímu. O tom svědčí i čerstvý průvodce po Barmě a také jemu předcházející svazek o Vietnamu.
Podobně jako konkurenční řada Lonely Planet, i Rough guide prodělal v posledních letech radikální, dokonce ještě radikálnější změnu: podstatně se zvýšila jeho barevnost, zkrátila se délka hesel (v dřívějších vydáních byly některé lokality popisovány hutným špalkem textu na několik stran bez jakéhokoli členění), přibylo mapiček (dokonce barevných). To vše výrazně zvýšilo přehlednost a čtivost průvodce. Dlouhé popisy byly neúnosné a nepřehledné, a navíc: který turista má při návštěvě památky čas a chuť číst deset popisných stránek místo toho, aby se kochal? Často byly texty spíš upovídané a daly by se snadno prokrátit bez větší újmy. Důsledkem tehdejší zevrubnosti bylo i to, že pak v tučném svazku zbylo místo jen na omezený počet popisovaných lokalit. Zkrácením komentářů na nejnutnější fakta se vše zpřehlednilo a nadto se nám nabízí daleko víc tipů k návštěvě. Výtečné. Nemám pocit, že by přitom informací bylo méně, jen jazyk je lakoničtější.
Rough guide i přes tuto modernizaci zůstal britsky seriosní, neuchyluje se k žoviálnosti ani ke snaze vytahovat se. Myslím, že v tom je hlavní rozdíl mezi novými svazky této edice a jejího konkurenta Lonely Planet – obě se totiž v nové verzi svou grafikou i pojetím velmi přiblížily, akorát LP bohužel jednou nohou již překročil hranici přiměřené decentnosti a uchýlil se k tomu, že turistům servíruje víc tipů k zábavě než k tolerantnímu poznávání. (Viz naše poslední recense ke svazkům této řady, např. k Filipínám.) Není divu, že zkrácením hesel se vlastně i Rough guide nyní obsahově připodobnil svému konkurentovi (je-li nutno podat nejdůležitější informace na kratším prostoru, nutně docházejí autoři obou řad k podobným výsledkům). Nejviditelnějším rozdílem tedy zůstává právě ona mez mezi důrazem na poznávání a snahou nabídnout čtenářům úžasnou zábavu. V tomto směru je to tedy právě Rough guide, jenž z toho nyní vychází jako téměř ideální průvodce. Alespoň pro někoho, kdo nejede do Asie jen proto, aby tam pařil v barech s Amíky.
X x x
Svazek zasvěcený Vietnamu má v českém překladu vročení již 2014. Dostávám se k psaní o něm trochu se zpožděním, ale snad to tolik nevadí, neboť nadále jde – a asi ještě nějaký rok půjde – o nejaktuálnějšího průvodce na našem knižním trhu. V edici RG vyšlo česky už i starší vydání (česky v r. 2008), o němž jsme zde kdysi také psali.
Podobně jako tehdy, i tentokrát začínají autoři od jihu a pokračují na sever, od Saigonu až po "Vzdálený sever". Celkově platí všechny kladné poznámky, jež byly řečeny výše, asi bychom měli pochválit i šikovně pojaté členění fotografií (každá oblast začíná dvoustrannou fotkou, ovšem na stejném papíře jako text, ne na těžkých tlustých stránkách, jako tomu bylo kdysi…).
Zamrzí, že se tu opakuje pár chyb, které už byly v předchozím svazku, takže místo Čamů tady máme zase ty nešťastné Chamy… Ve veškeré literatuře o Vietnamu se vždy hovoří o Jezeře navráceného meče, zde je však uveden hybridní název Jezero Hoan Kiem. Překlad ani není úplně sjednocen: někde RG hovoří o Pagodě Tran Quoc, jinde o Chua Quan Su, přičemž chua se obvykle překládá právě jako "pagoda" (odhlížím pro jednou od terminologického rozlišení, co už je pagoda a co buddhistický chrám, ve vietnamském kontextu má prostě pojem chua-pagoda širší význam).
Evidentně nebyl čas na to, aby text přehlédl někdo, kdo Vietnam lépe zná, ale i přes několik chybek tohoto typu se zdá, že svazku, respektive překladu byla věnována větší péče než minule.
Svazek Myanmar (Barma) vyšel v originále loni, v českém překladu ještě na podzim téhož roku. V češtině jde o druhého průvodce po Barmě vůbec (první vyšel v řadě Lonely Planet v nakl. Svojtka&Co již v r. 2007).
Barma se díky politickému uvolnění v posledních šesti letech postupně dostává mezi mimořádně populární turistické destinace: letos ji má navštívit odhadovaných 5 milionů turistů, což je víc než dvacetinásobek počtu před pouhými 10 lety… Vzhledem k atraktivitě řady míst to bude do konce desetiletí minimálně další dvojnásobek. Na to reagují i čeští turisté. Kvalitní průvodce tedy určitě přichází včas. Tento navíc nabízí překvapivě velké množství lokalit, což hodně potěší, uvážíme-li, jak uzavřenou se Barma ještě před pár lety zdála být.
X x x
Teď spíš na okraj: od názvu Barma sice nedávný vojenský režim upustil (jednak připomíná koloniální britské období, jednak – a to je horší – evokuje jen barmské etnikum, které sice zemi vládne a má většinu, ale je jen jedním z více než 100 etnik v zemi). V evropských zemích se však nadále často používá, mj. i v češtině, což podporují i problémy s odvozováním dalších slov: snadno se řekne Barmánci, ale jaké jméno vytvořit od názvu Myanma pro občany země? Myanmáci? Myanma je hovorová varianta, kterou se obvykle chápe celá země a všichni její obyvatelé bez ohledu na etnickou příslušnost. Koncové –r, které se píše v oficiálním přepisu do latinky, je pouze pro potřeby angličtiny, aby člověk věděl, že se má vyslovit Myanma s –a na konci. Je tudíž poněkud podivné, když se v češtině toto –r ponechává, a ještě hůře, když se s ním skloňuje (správně se řekne "do Myanmy", nikoli "Myanmaru".)
To je jen jedna z mnoha jazykových těžkostí, s nimiž se člověk při přepisu a výslovnosti barmských/myanmaských jmen setká. V češtině sice existuje solidní přepis barmských jmen, ale ten vychází přímo z barmštiny, kterou u nás dnes už ovládá důkladněji snad jediný barmanista (paní Dagmar Bečková). Většina zemí tedy používá přepis tzv. anglický, který je ovšem velmi vzdálen výslovnosti, pokud samozřejmě důkladně neznáte jeho pravidla: v tomto přepisu např. vyslovované tchi se píše jako hti, Čjajktijo jako Kyaiktiyo apod. Vzhledem k tomu, že český překladatel průvodce by se napřed musel sám naučit pořádně barmsky, je asi jedině rozumné, že v českém překladu byly zachovány původní přepisy jmen, na druhou stranu tu opravdu chybí poznámka o jejich výslovnosti (v závorce?). Naopak problémem je, že překladatel se tohoto pravidla nedržel důsledně, a některá jména přepisuje nestandardně: Yankoun místo Yangon (který mnozí nadále zvou Rangún), nebo řeka Čjintwin, ovšem s poznámkou v závorce: Chindwin – když už tato podvojnost, pak by měla být všude! V jakési počeštěné podobě jsou uváděna jména etnik, až na výjimku Kajinů (zde psáno Kayinové) a Inthů (zde Intha). Variantní názvy by bylo potřeba uvést tam, kde jsou v češtině již zavedené: Bago bylo v češtině odjakživa Pegu, Bagan známe z dřívějška jako Pugam či Pagan, a tyto původní verze názvu by přinejmenším měly být zmíněny.
Problém se jmény je v případě Barmy kromobyčejně specifický a bohužel i dost závažný, ale až na pár případů se dá říci, že překladatel a editor zůstali při původním, tj. nejméně bolestném řešení, a asi tím ve většině případů nepochybili. Důležité je, že za názvy (aspoň tam, kde jde o titulní heslo) je obvykle uveden i přepis barmským alfabetem, takže v případě nedorozumění se uživatel může obrátit v terénu bez obav na místní. Možná se tak mohlo stát i v případě svazku o Vietnamu, protože náš přepis bez diakritiky nemusí být vždy průkazný.
X x x
Oba průvodce můžeme doporučit jako asi ty nejlepší, které jsou v tuto chvíli pro české poutníky k disposici. Aktuální, věcné, vkusné, citlivé. A i v české verzi jim byla věnována důstojná péče, byť jí mohlo být ještě o špetku víc.
Vietnam, turistický průvodce. (Napsali a sestavili: Jan Doddová, Ron Emmons a Martin Zatko) 514 stran. V rámci edice Rough guides vydalo nakl. Jota 2014. Běžná cena: 698 Kč
Myanmar (Barma), turistický průvodce. (Napsali Joanna Jamesová, Gavin Thomas a Martin Zatko) 382 stran. V rámci edice Rough guides vydalo nakl. Jota 2015. Běžná cena: 598 Kč
