Už na pohled a na omak úhledná kniha Čínská filosofie – pohled z dějin může mít v našem kulturním kontextu význam, který nejspíš nejsme s to zatím docenit. Ne že by v ní Oldřich Král podával zprávu o čemsi zcela novém: vždyť už tu máme například pozoruhodný svazek o čínské filosofii od Egona Bondyho, a také celou řadu českých překladů klasických děl čínské filosofie (I-ťing – Knihu proměn, Konfuciovy Hovory nebo několik různých překladů Starého mistra, Lao-c´a ad.). A přece: jak sám Král občas podtrhuje, někdy je než "co" důležitější "jak". Nenabídl nám tudíž něco nového, ale dojista nově.
Možná víc než "pohled z dějin" jde o pohled na čínskou filosofii "zevnitř". Král odhaluje tradici čínského intelektuálního myšlení v jeho vnitřních souvislostech, jako jeden velký proud, který má společné prameny a svým způsobem i společný směr. Číňané nerozdělili svůj duchovní svět na dvě oddělené říše (vědecky racionální myšlení a naopak abstraktního Boha), a jejich přirozený ateismus je nutně vedl k pokládání jiných otázek, které pro ně byly přinejmenším tak důležité jako ty evropské pro nás. "Pravda, jež je od evidentní zkušenosti emancipovaná, potřebuje jen důkaz logické správnosti (Platónovy ideje), anebo průkaz víry (Božské transcendence). Pro takovou pravdu nemají Číňané slovo. Nehledajíce pravdu, nýbrž cestu, potřebují to, co činí tuto cestu natolik důvěryhodnou a spolehlivou, aby se jí dalo jít. Důkazem pravdy je vždycky použitelnost a účinek. Byť by měla být použitelnost pouze symbolická a účinek toliko estetický." (str. 52)
Zájem ´zakladatelů´ čínské filosofie se takto od počátku soustředil na poměrně praktické, ryze pozemské záležitosti, především na fungování společnosti, státu. Tak Konfucius uvažoval o správné vládě jako o nápravě, Lao-c´ se domníval, že by vládce neměl zasahovat do běhu věcí svévolně agresivními akty, byla tu sociální citlivost Mo Tiho a jeho stoupenců, ale společností hýbaly také do důsledků domyšlené teze, že člověk je v podstatě dobrý (u Mencia) či naopak zlý (u legistů). Není divu, neboť značná část tohoto formativního období čínské filosofie se odehrála v politické nestabilitě a zmatečných krutostech, které vyvrcholily érou tzv. Válčících států (475-221 př. n. l.). Třebaže tu nacházíme pár samotářů, jakými byli Jang Ču nebo Čuang-c´, kteří se od politiky odvraceli, přesto i oni patří do velkého čínského filosofického rozhovoru a jejich postoje vycházejí z toho, jak se v něm, či k němu situují. Ostatně mnozí z těchto filosofů své myšlenky upřesňovali na příkladech, v nichž vystupují aktéři z jiných myšlenkových škol (Mencius, Čuang-c´ aj.). Chápat jednotlivé myslitele izolovaně, jako svérázné osobnosti (jako se to děje u některých vytržených, často citovaných výroků), je zavádějící – vždyť např. "někteří takzvaní neotaoisté se sami považovali za konfuciány" (viz rozhovor s O. K. v UNI č. 8/2005) a "konfuciánec a moralista Mencius byl daleko větší mystik než Starý Mistr" (s. 166).
Dobrodružství Královy knihy tkví právě v tom, jak jde po stopách této vnitřní provázanosti: místo každého z čínských myslitelů lze totiž pochopit jedině v kontextu s ostatními, v tom, kterak nakládá se základními pojmy, jež v čínském duchovním prostoru neustále kolují, a kterak jejich smysl převrací a vyhrocuje. Ne náhodou je tady položen důraz na roli jazyka. Čínština představuje jazyk slov, jimž je vlastní mnohoznačnost, a upřesňují se teprve v konkrétní promluvě, textu. Ovšem i pak si uchovávají svůj nejednoznačný potenciál. Výlučným rysem čínského kulturního prostředí je pak znakové písmo – celá řada zásadních pojmů se odvíjí přímo od interpretace jednotlivých složek toho kterého znaku (např. Konfuciova humanita "ren" s ideogramem člověka vztahujícího se k druhým). Víc než u kteréhokoli jiného jazyka se každý pokus o překlad stává jen omezenou volbou jedné z možností interpretace: proto také v češtině existuje už celá hrst různých překladů Starého mistra – a žádná nemůže být definitivní. Nepřekvapuje, že Evropa se svou úpornou snahou o přesně definované pojmy měla vždy problémy s pochopením a doceněním čínského myšlení.
Je tak jen přirozené, že Král všechny podstatné termíny (a jména) doplňuje čínskými znaky, a dokonce opouští zavedenou českou transkripci čínštiny ve prospěch oficiálního čínského přepisu, pchin-jinu. (Ke svazku ovšem patří i šikovná záložka s jasným receptem, jak pchin-jin číst.) Protože jde o knihu, která už určitou znalost tématu předpokládá, asi to většina zájemců spíše ocení. Další krok k ´sinisaci´ textu pak autor učinil svými vydatnými komentáři: stejně jako u Číňanů, i tady ovšem jeho poznámky pod čarou mají přinejmenším stejnou důležitost jako základní text sám. A také svou zajímavost.
Oldřich Král za desetiletí pilné práce ve službách sinologie měl výjimečnou příležitost znovu a znovu odhalovat, jak právě povaha jazyka na jedné straně a filosofické myšlení na straně druhé prosakují celou čínskou kulturou, vším, co je s Čínou svázané. Zabýval se starou čínskou prózou, estetikou, výtvarným uměním (v letech 1972-1989 pracoval jako kurátor ve Sbírce orientálního umění NG)… Znalost znakového písma a základních filosofických spisů zakládala ve staré čínské společnosti nejen každou osobní kariéru, ale svým způsobem i opravňovala vstoupit do intelektuální diskuse. Víc než kde jinde, hrála tam filosofie zásadní roli.
Králova Čínská filosofie – Pohled z dějin svým uceleně sevřeným záběrem očišťuje jednotlivá jména čínských filosofů od nánosu cizokrajně bizarní příchuti, s níž je stará čínská kultura v Evropě dosud vnímána. Dostává nás bez okolků doprostřed onoho velkého čínského duchovního proudu. Jeho cesta do hlubin čínského myšlení se pak nutně stává i cestou ven z našeho – přes všechny vnější projevy – stále silně ´západocentrického´ zakotvení. Jako každá cesta nás může přimět k ohlédnutí z odstupu, k pohledu zvnějšku na místo, z něhož jsme vyšli. Ochota k ohlédnutí není povinná; pořádnou výzvu k ní nicméně již máme.
Oldřich Král: Čínská filosofie – Pohled z dějin. Vydlo nakl. Maxima, Lásenice 164 v r. 2005 (373 stran)
