V roce 1900 žilo ve vnitřní Hanoji 80 000 obyvatel, v roce 1940 dvojnásobný počet. K tehdejšímu evidovanému obyvatelstvu musíme – stejně jako dnes – připočíst ztěží odhadnutelný počet těch, kdo se pohybovali nekontrolovatelně mezi městem a přilehlým okolím, uvádí se asi 50 000 lidí. Počet pohřbů dosahoval v té době podle statistik vyšších čísel než počet narození, takže přírůstek obyvatelstva byl způsoben výlučně přistěhovalci.
Kvůli epidemiím, úrovni zdravotní péče a skladbě stravy byl průměrný věk Vietnamců v Hanoji velice nízký. Lidé umírali především během každoroční epidemie cholery (v měsících červenci až září) a také na dýmějový (bubonický) mor, který se ve městě objevuje od roku 1902. Průměrný věk vietnamského funkcionáře, tedy člověka slušně zaopatřeného a s relativně dostatečnou zdravotní péčí, byl pouhých 30 let. Jeden novorozenec ze dvou umíral před dosažením jednoho roku života, na rozdíl od Francie, kde se tohoto věku dožilo devět dětí z deseti. Situace se o něco zlepšila po roce 1930, kdy byly obecně zavedeny porody v nemocnicích, a brzy už rodilo v nemocnici celých 90 % hanojských žen. V roce 1934 byla také otevřena nemocnice René-Robin (dnešní Bạch Mai).
Francouzská osvětová a hygienická úřední opatření často ústila v absurdní výsledky, např. v roce 1903 radnice vyhlásila finanční odměnu za každou chycenou krysu přenášející mor. Následkem tohoto opatření začali hanojané krysy ve velkém pěstovat... K epidemiím přispívaly také zakořeněné pověry a zvyky, kupříkladu pozůstatky po infikovaných zemřelých byly tajně transportovány do jejich rodných vesnic, což jen přispívalo k šíření nákazy.
Paradoxně nejvíce zastoupeným způsobem obživy městského obyvatelstva bylo zemědělství. Pěstováním rýže a zeleniny a chovem bource morušového k výrobě hedvábí se ve dvacátých letech zabývalo přes 40 % rodin žijících na předměstích. Další početně významnou třídou byli řemeslníci tradičních i nových řemesel, jako např. truhlářství, koželužství, tkalcovství, barvířství, tesařství, nátěry domů, opravy elektrických zařízení, dláždění ulic atd. Samostatnou skupinou byli zedníci kteří žili ve čtvrti nacházející se za sídlem generálního guvernéra. Městský obchod byl zajišťován ponejvíce drobnými obchodníčky s pojízdnou výkladní skříní, kteří zastavovali u domů a snažili se prodat zákazníkům své zboží. Tento obchod podle dostupných pramenů živil každou pátou rodinu v Hanoji.
Provozování prodejny, restaurace či nějaké specifické služby bylo často záležitostí určitého předměstí, které mělo na tento obchod monopol: lidové restaurace cơm bụi byly provozovány lidmi z Hoàng Mai, výroba závitků bánh cuốn obyvateli Thanh Trì, nudle se šneky bún ốc a lepkavá rýže xôi lidmi z Thuỵ Khuê, prostěradla a jiné prádlo se pronajímalo v Thủ Lệ, v Xuân Tảo se vyráběl nábytek, z Kim Liên přicházeli každé ráno do města holiči se svým náčiním, provazy pocházely z Tây Hồ, papír z Hồ Khẩu, barvy z Võng Thị atd...
Obchod v centru města se soustředil v trojúhelníku třiceti šesti ulic na sever od jezera Navráceného meče, nazývaných phố ta. Nejčilejšími ulicemi byly Hàng Bông a Hàng Gai, kde se prodávaly umělecké předměty, bižuterie, knihy, byly zde restaurace, tiskárny.
Evropané
Na přelomu století žilo v Hanoji pouze 1000 Francouzů, v roce 1908 však už 4000 a tento počet se udržel až do konce koloniální éry. Mimoto žila v Hanoji komunita Angličanů, Němců, Portugalců, Italů a Belgičanů – jejich celkový počet dohromady sotva dosahoval součtu jednoho sta.
Ve 20. a 30. letech se složení francouzského obyvatelstva v Hanoji značně lišilo od situace v době dobývání kolonie; stále více se do Vietnamu stěhovaly francouzské ženy a v roce 1940 byla celá jedna třetina místních Francouzů narozena v Hanoji. Většina rezidentních Francouzů byla velmi bohatá, ale našli se i podvodníci, ztroskotanci, dobrodruzi a kuřáci opia, hledající v Orientu úkryt či vzrušení. Evropané si v Hanoji vytvořili svůj vlastní "koloniální" svět, kde jim nechyběl žádný komfort, kultura, sport, zábava ani jídlo. Scházeli se v kavárnách (Café de la Paix či Café du Commerce), vídali se v kostele, navštěvovali své kino (Les Variétés), divadlo, tančírny.
Samostatnou skupinou francouzských rezidentů byli lidé s duchovním posláním; v roce 1935 byl v Hanoji 1 biskup, 32 misionářů a 3 faráři. Působily zde sestry z řádu Amantes de la Croix, celkem 365 žen rozdělených do 17 klášterů, dále 23 karmelitek, 25 bratrů z francouzské křesťanské školy, jejich žáci a potom učitelé různých katolických škol. Zvláštní místo patřilo sestrám Svatého Pavla ze Chartres, které do Hanoje přišly jako ošetřovatelky a vybudovaly zde nemocnici (dnešní nemocnice Vietnamsko-německého přátelství Bệnh viên Hữu Nghị Việt-Đức). Krom nemocnice tyto sestry založily hospic Svatého Josefa, kde pečovaly o nevyléčitelně nemocné, staré, žebráky a sirotky. Dále od roku 1896 vlastnily instituci Sainte-Marie a nemocnici Saint-Paul (Xanh Pôn), která pod stejným jménem existuje dodnes.
Asiaté
Významnou součást hanojské společnosti tvořila komunita Číňanů. Ve srovnání s jinými velkými městy v jihovýchodní Asii byla Hanoj ve skutečnosti poměrně málo "čínská", na rozdíl od Saigonu nebo Haifongu. Přesto v roce 1930 zde žilo téměř 5 000 Číňanů, kteří v mnohých oblastech dominovali obchodu a zastiňovali v tomto směru i Francouze. Jejich přítomnost ve městě byla nepřehlédnutelná také kvůli častým sporům s vietnamským obyvatelstvem.
Mezi léty 1920 a 1930 žilo ve městě asi 50 Japonců, přesněji řečeno Japonek, které se živily prostitucí, a několik málo mužů, kteří se vydávali za fotografy, ale pravděpodobně prováděli špionáž. Mezi dvěma stovkami Indů naopak tvořili většinu muži; obchodovali s látkami v ulici Hàng Bông a věnovali se nelegální lichvě.
Vlastnictví pozemků
Ve vnitřní části města měli přes polovinu veškeré půdy Evropané, Vietnamci pouze 45 %. V periferiích města patřilo více půdy naopak Vietnamcům. Okolo 5 % půdy vlastnili bohatí Číňané.
Průměrná rozloha pozemku připadající na vietnamského majitele byla 265 m2, na Číňana 504 m2 a na Evropana přes 2 000 m2. Tři nejbohatší francouzské rodiny (Éminente, Demange, Debeaux) vlastnily dohromady asi 80 parcel o celkové rozloze 11 hektarů. Mezi bohatými vlastníky pozemků byli i Vietnamci, například podnikatel Hoàng Gia Lụân se svými 6 000 m2. Ze šesti parcel, které byly větší než 1 hektar, byla jedna francouzská, dvě v čínském vlastnictví a tři patřily Vietnamcům. Může se zdát překvapivé, že dokonce i v "nejfrancouzštějších" ulicích (Gambetta, Gia Long, Paul Bert Teinturiers) byli vietnamští obchodníci, advokáti a lékaři majiteli 42% parcel. To, co rozdělovalo Hanoj na dva samostatné světy, nebyla tedy příslušnost k etniku, ale příslušnost ke společenské vrstvě.
Oba články o koloniální Hanoji jsou zkrácenou verzí práce Hanoj ve 20. a 30. letech 20. století, kde také najdete podrobný seznam odkazů na použitou literaturu.
