Články

Lety do kosmu jsou vyhrazeny dosud jen velmocím – dnes už jsou tři – ale kosmonautů z jiných zemí je již mnoho. Pham Tuan byl však prvním kosmonautem z nejlidnatějšího a největšího kontinentu. Až poté letěl do kosmu v roce 1981 mongolský kosmonaut Džügderdemidyn Gürragčá, v roce 1984 indický kosmonaut Rákeš Šarma, 1988 afghánský kosmonaut Abdul Ahad Mohmand, 1990 japonský kosmonaut Toyohiro Akiyama a v roce 2003 Čína vystřelila do kosmu – jako 3. země na světě – vlastní raketou kosmonauta Jang Li-weje.

Pham Tuan se narodil ve vsi Quoc Tuan v okrese Kien Xuong v provincii Thai Binh. V září 1963 vstoupil do armády, kde byl zařazen do vojenského letectva. Studoval v Sovětském svazu na škole vojenského letectva. Po návratu do Vietnamu byl jako pilot zařazen do stíhacího pluku Rudá hvězda v hodnosti podporučíka. Při obraně měst Hanoj a Haiphong proti útokům strategických letadel Spojených států koncem roku 1972 sestřelil v noci 27. prosince létající pevnost B-52. Pham Tuan je jediným člověkem na světě, který sestřelil tento bombardér přímo z letadla MiG-21. Po skončení války byl Pham Tuan ve funkci majora v roce 1978 znovu vyslán na studia do Sovětského svazu. Studium na vojenské akademii J. A. Gagarina v souvislosti s přípravou na kosmický let v roce 1979 přerušil. V té době byl povýšen na podplukovníka. Po návratu z kosmu v roce 1980 byl Pham Tuan znovu povýšen (na plukovníka) a dostudoval vojenskou akademii.

V roce 1979 vstoupil Vietnam do tehdejší organizace kosmické spolupráce zemí východního bloku "Interkosmos" a souběžně proběhl výběr vhodných kandidátů pro kosmický let. Spolu s Pham Tuanem byl vybrán kapitán Bui Thanh Liem, jeho kolega ze stíhacího pluku Rudá hvězda. Oba absolvovali kosmonautický výcvik ve Hvězdném městečku u Moskvy. Po absolvování teoretické části výcviku byly sestaveny dvě sovětsko-vietnamské osádky ve složení Viktor Gorbatko – Pham Tuan (posléze byla vybrána za hlavní) a Valerij Bykovskij – Bui Thanh Liem, připravované na osmidenní let na palubách kosmické lodě Sojuz 37 a družicové stanice Saljut 6.

Třístupňová nosná raketa s kosmickou lodí Sojuz 37 s osádkou ve složení velitel Viktor Gorbatko (třetí kosmický let) a inženýr-výzkumník Pham Tuan, vzlétla z kosmodromu Bajkonur (dnes Kazachstán) 23. července 1980 v 18:33 greenwichského času. Zhruba o osm minut později bylo dokončeno vyvedení kosmické lodě na předběžnou oběžnou dráhu.

Ke spojení Sojuzu 37 a družicovou stanicí Saljut 6 došlo na neosvětlené části dráhy, ze strany zadního spojovacího uzlu. Z hlediska pilotáže patří noční spojovací manévr k nejtěžším. K usnadnění orientace kosmonautů při spojení bylo použito jako obvykle zábleskových majáků, pozičních světel a světlometu (osádka Sojuzu 37 jej zapojila ve vzdálenosti zhruba 2 km od stanice). Mechanické zachycení obou těles se uskutečnilo ve 20:02 hodin dne 24. 7. 1980. Po předepsaných technických prověrkách, při nichž se klade důraz na hermetičnost spoje, vstoupil ve 23:12 Pham Tuan jako dvacátý a Viktor Gorbatko jako jedenadvacátý kosmonaut na palubu družicové stanice. Další činnost obou kosmonautů na Saljutu se příliš nelišila od činnosti předcházejících mezinárodních posádek.

Vedle rozsáhlého programu vědeckých výzkumů, prováděných v součinnosti se "starousedlíky" Leonidem Popovem a Valerijem Rjuminem, záměny vnitřního vybavení lodí Sojuzu 36 a 37 (základní osádce byla ponechána k dispozici loď s delší životností), absolvovali V. Gorbatko a Pham Tuan během šesti dnů strávených na Saljutu 6 ještě několik televizních přenosů a tiskovou konferenci. Na dvanáctém oběhu posledního dne letu mezinárodní osádka oživila Sojuz 36 (původně loď páté mezinárodní osádky) a začala s bezprostřední přípravou na návrat na Zemi.

V 8:52 hodin 31. července 1980, po rozloučení se základní osádkou, Viktor Gorbatko a Pham Tuan uzavřeli přechodový otvor své lodě a zahájili důkladnou, tříhodinovou prohlídku a prověrku hermetičnosti uzávěru a současně všech systémů lodě. Protože při tom neodhalili žádné nedostatky, v 11:55 hodin odemkli hlavní zámky spojovacího mechanismu a za použití motorků systému orientace a stabilizace vzdálili svou kosmickou loď od družicové stanice. Po pečlivé orientaci lodě v prostoru aktivoval v určeném bodě nad Atlantikem velitel lodě ve 14:25 hodin brzdící raketový motor, který uvedl loď na sestupnou dráhu. Nad Súdánem došlo k rozdělení lodě a zahájení řízeného sestupu návratové kabiny. V 15:15 hodin 31. 7. 1980 dosedla návratová kabina Sojuzu 36 měkce v místě vzdáleném 190 kilometrů jihovýchodně od Džezkazganu. Na zabezpečení přistávací operace se podílelo 11 letadel, 15 vrtulníků pátrací a záchranné služby. Celková doba letu osádky V. Gorbatko – Pham Tuan dosáhla 164 hodin a 42 minut.

Třebaže celkový počet experimentů realizovaných 6. mezinárodní osádkou na oběžné dráze je značný (uvádí se 24 experimenty), pouze 4 z nich vznikly za přímé spoluúčasti vietnamských vědeckých pracovišť. Specifikem tohoto mezinárodního pilotovaného kosmického letu byl nebývalý rozsah důkladných lékařských kontrol v průběhu celého letu. Cílem těchto kontrol bylo upřesnění znalostí o tom, jak organismus reaguje na beztíži v prvních dnech letu, jaký je mechanismus přizpůsobivosti reakcí člověka v tomto období a k jakým změnám v organismu dochází. Lékaři se zvláště důkladně zaměřili na oběhový systém kosmonautů a to jak při zátěži, tak v klidu. Desítky kilometrů při tom kosmonauti "najezdili" na palubním veloergometru. V rámci experimentu "Pnevmatik" (za použití nafukovacích manžet na nohou se brání odtoku krve ze spodních partií těla) a za pomoci vakuového obleku Čibis (vytvářením podtlaku v obleku se simuluje působení zemské tíže od pasu směrem dolů) se také zjišťovali možnosti, jak zamezit překrvení horních partií těla. Lékaři v té době dovedli předvídat a rozeznávat účinky beztíží, ale také našli prostředky, které pomáhaly kosmonautům nepříznivé důsledky tohoto stavu odstraňovat. Dokázala to doporučení, která skupina lékařského zabezpečení letu sestavila pro Pham Tuana – jemu se den po přechodu na palubu družicové stanice udělalo nevolno, jakmile se zachoval podle zmíněných rad lékařů, potíže rychle zmizely.

Mezi původní experimenty je možné zařadit především biologický experiment Azolla. Objektem zkoumání byla tradiční vietnamská kapradina Azolla pinata a její mimořádné užitečné vlastnosti. V symbióze s Azollou totiž v jejich kořenech žije vodní řasa Anabena, která dovede vstřebávat vzdušný dusík a přeměňovat jej v látky potřebné pro život Azolly. Obě se rychle rozmnožují na rýžových polích, kde zlepšují úrodnost půdy zvyšováním obsahu dusíkatých látek v ní (obdoba hlízkovitých bakterií u našich jetelovin a luskovin, které poutají vzdušný dusík a rostliny jej následně využívají). V rámci pokusu Azolla byly na palubu stanice dopraveny dva kultivátory, každý osázený 150 – 200 rostlinkami. Jeden z nich obsahoval navíc ampulku s fixativem, který kosmonauti poslední den smísili s kulturou vypěstovanou v kosmických podmínkách (Azolla se rozmnožuje tak rychle, že za dobu pobytu na oběžné dráze může dojít k úplné výměně pokolení) a zamezili tak jejímu dalšímu růstu. Druhý kultivátor sloužil jako kontrolní a rostlinky v něm rostly dál. Na palubě stanice byly oba kultivátory umístěny poblíž světelného zdroje, aby mohla probíhat fotosyntéza.

Bez zajímavosti nejsou ani technické experimenty, na kterých se podíleli vietnamští vědci: Experiment Ha Long sestával ze 3 dílčích pokusů, při nichž se v elektrické peci a) připravovala homogenní slitina z látek o různé atomové hmotnosti, na Zemi těžko mísitelných (vizmut – telur – selen); b) rostly mnohokomponentní krystalky polovodičů; c) probíhal růst krystalů fosfidu galitého s různými příměsemi. Dále experiment Imitator, ve kterém se určovalo, do jaké míry se za dobu užívání elektrické pece Kristall změnil teplotní profil jejího pracovního prostoru.

Z národohospodářského hlediska měly pro Vietnam největší význam výsledky experimentu Biosfera-V. Cíle byly dva – jednak prozkoumání přírodního bohatství dosud méně probádané jižní části země a jednak určení rozsahu i stupně poškození vegetace americkými chemickými zbraněmi. Snímkování a také vizuální pozorování bylo vyhrazeno Pham Tuanovi. Souběžně s kosmickým snímkováním bylo naplánováno i snímkování letecké. V popředí zájmu byly tři nejúrodnější oblasti Vietnamu: delta Rudé řeky, delta Mekongu a Centrální vrchovina Tay Nguyen. Geologové zaměřili pozornost na kopulovité a prstencovité struktury na zemském povrchu Vietnamu a na zlomové linie, které jsou vodítkem při hledání užitečných nerostů. Zemědělství a lesnictví si od aerokosmických snímků slibovalo získání důležitých informací o půdním fondu i o rozsahu škod napáchaných chemickými zbraněmi za války v jižní části země. Vodohospodářům zase výzkum říční sítě mohl určit stupeň znečištění pásma pobřežních vod odpady a usnadnit zjištění rozsahu povodní a záplav a mohl zvolit nejvýhodnější postupy při budování závlahových systémů. V období, kdy na Saljutu 6 létala sovětsko-vietnamská osádka, však podmínky pro dálkový průzkum vietnamského území nebyly nejlepší. Přistoupit k experimentu Biosfera-V se tak mohlo teprve v závěru letu.

Nějaký čas generál Pham Tuan pracoval jako vedoucí oddělení obranného průmyslu na Ministerstvu obrany v Hanoji, nyní je již na zaslouženém odpočinku.

Ještě pár slov k Bui Thanh Liemovi. Malá osobní tragédie každého náhradního kosmonauta tkví v tom, že je vybrán jako náhradník s vědomím, že již nebude mít možnost se znovu zúčastnit se výběru kandidátů na let do kosmu, natož pak letět přímo do kosmu. Platí to zejména o příslušnících menších zemí, kteří letěli většinou s ruskými nebo s americkými kosmonauty. Bui Thanh Liem měl ale vskutku tragický osud. Po návratu do vlasti byl spolu s Pham Tuanem a také s Viktorem Gorbatkem a Valerijem Bykovským, kteří Vietnam navštívili, oslavován a dále létal na vojenských letadlech, což mu bylo osudné – 1. září 1981 se zabil při letecké havárii svého MiGu.

Fotografie letce-kosmonauta Pham Tuana s vlastnoručním podpisem. Spodní podpis je od kosmonauta Viktora Gorbatka (k vidění na fotce s Pham Tuanem výše). Generál Pham Tuan je znám mezi sběrateli podpisů tím, že rozdává autogramy minimálně a také mně trvalo téměř 10 let, než jsem k němu přišel. A to jsem požádal o pomoc i Germana Titova, dlouholetého předsedu Společnosti přátelství SSSR - Vietnam) a Viktora Gorbatka. Nakonec pomohla přímluva jednoho mého hanojského přítele, který se s generálem Pham Tuanem pracovně setkal.

Zpracováno podle českých, ruských a vietnamských pramenů.