Články

Během tří let a necelých devíti měsíců zůstala Pol Potova Kambodža extrémně isolovanou zemí, kde až na pár diplomatů nezůstali de facto žádní Neasiaté, a svět se o tamních hrůzách dozvídal pouze v kusých svědectvích, jimž odmítal uvěřit. Teprve po té, co do Phnompenhu vtrhla vietnamská armáda a dosadila novou moc, začaly informace o polpotovském režimu proudit za hranice a pomalu z nich bylo možno složit poměrně úplný obraz hrůz, jimiž kambodžská společnost za zmíněné období prošla. Dnes je pro nás ztělesňuje jediný muž, Pol Pot (vl. jm. Saloth Sar, 1925-1998).

Přesto, že se Pol Potův diktátorský režim hlásil ke komunismu, byl podporován Čínou, a stál tedy na jiné straně než tehdejší sovětský blok. Tak se záhy i do Československa, kde tehdy shodou okolností vyrůstal budoucí kambodžský král Norodom Sihamoni (na trůnu od r. 2004), dostalo poměrně dost zpráv o krutovládě Rudých Khmerů. Během pár let o ní vyšlo dokonce hned několik knižních titulů: Záhady Angkoru Milana Syručka (1981), Bambusové poselství Wieslawa Górnického (1983), Apokalypsa a znovuzrození od Lydie Tarantové (1984). To jen pro připomenutí.

Ryze kambodžská zkušenost v ryze kambodžských podmínkách

Nedávno vydaný 2. díl Černé knihy komunismu věnuje fenoménu khmerské autogenocidy zhruba šedesát stránek v kapitole nazvané Kambodža – V zemi neskutečných zločinů. Historik Jean-Louis Margolin v ní cituje celou řadu výmluvných svědectví a poukazuje na skutečnost, že svou vinu na kambodžské tragédii nenese jen hrstka khmerských fanatiků, ale i  politika okolních zemí a světových velmocí: smutné dědictví francouzské koloniální nadvlády; dotěrné a trvalé úsilí Vietnamců o regionální hegemonii; nevyjasněné vztahy s Thajskem; ignorantská, ale o to cyničtější angažovanost Spojených států amerických v jihovýchodní Asii; a nakonec, od r. 1975, obrovská materiální podpora tyranskému režimu ze strany Číny, která v Kambodži viděla strategický opěrný bod. Čínští představitelé sice Rudé Khmery opakovaně nabádali k menší horlivosti, ale de facto jim dávali volnou ruku.

Souhra všech dějinných faktorů vyústila v jeden z nejotřesnějších příběhů minulého věku. "V milionech dnešních Kambodžanů zanechala Pol Potova éra nevyléčitelnou krvavou stopu," píše Margolin a dodává, že v r. 1992 bylo mezi nezletilými Kambodžany 64 % sirotků. Dodnes není v Kambodži klid a proces s nejvyšším vedením bývalých Rudých Khmerů se rozjíždí od loňska jen pomalu. Lze však režim Rudých Khmerů beze zbytku ztotožňovat s tzv. komunismem? Neměli bychom zapomínat, že Pol Pot a jeho suita, která stála v čele Rudých Khmerů, měla jen matné povědomí o marxisticko-leninských teoriích a vybrala si z komunistických idejí jen to málo, co se jí hodilo.Víc než o abstraktní teorie se opírali o praxi a metodu pokusů a chyb. Jak pravil Pol Pot: "Naše situace byla naprosto odlišná od jiných zemí." Hlavní pro něj bylo, že si Khmerové po dlouhých staletích opět vládnou sami. Velkou inspiraci našel on i jeho přátelé už v době svých studií ve Francii 50. let: byla jí francouzská buržoazní revoluce. Další nápady převzali z Mao Ce-tungovy příručky O nové demokracii. Snad i proto Pol Pot sám rád užíval slova "demokracie" a vetknul jej i do názvu svého státu. Budoucí Rudí Khmerové zkrátka už v mládí "vstřebávali jednu myšlenku po druhé, každou samostatně, a nikoli jako koherentní ideový celek", tvrdí Philip Short. Rudí Khmerové nepochybovali o tom, že musí "udělat zcela novou, ryze kambodžskou zkušenost."

Právě z pera tohoto britského historika a novináře (nám známého již z objemné monografie o Mao Ce-tungovi, vydané česky před 4 lety) pochází zatím nejdůkladnější a hlavně nejplastičtější zpráva o polpotovském režimu, jíž se dosud českým čtenářům dostalo. Monumentální životopis Pol Pot – Dějiny zlého snu je mimořádným dílem, které do značné míry zbavuje Pol Potův režim mytického oparu a umožňuje jeho vznik vůbec pochopit.

Režim Rudých Khmerů nevznikl sám od sebe. Měl oprávnění jako logická reakce na utrpení kambodžského lidu, jemuž byl vystaven za předchozí desetiletí. Už ve 40. letech 20. století mučili zástupci vlasteneckého hnutí Issarak jedince, již byli podezření ze spolupráce s Francouzi. Malé děti v provincii Takeo často nacházely "lidské hlavy v rybníčku". Surovost ´zdobila´ všechny strany, které vstoupily do vnitřních kambodžských konfliktů. Dokonce i francouzští vojáci závodili v trhání khmerských dětí, a zanechali po sobě věznice i s mučícími nástroji. Seladonský princ Norodom Sihanuk dával fyzicky odstranit každého, kdo se mu jen trochu znelíbil. Ani pučista Lon Nol, který Sihanuka v r. 1970 nahradil, nebyl zvyklý počítat zabité, o Američanech, kteří Kambodžu zasypali neuvěřitelným množstvím bomb, ani nemluvě. Neúcta k lidskému životu byla v předpolpotovské Kambodži běžným projevem uplatňování moci a stála životy statisíce lidí. Nástup Rudých Khmerů nepřišel s ničím novým. Navázal na dlouhodobý válečný stav. Pol Pot měl jasnou vizi šťastné budoucnosti pro celou společnost: ani on se nemohl zastavovat, za jeho vlády se všechno násilí pouze systematizovalo. Zabíjení nebylo cílem, ale často nutným krokem k prosazení cíle. Jenomže režim, který už v prvních dnech nechá cynicky chcípat tisíce lidí u silnic z Phnompenhu, už stěží mohl nalézt humánnější tvář. Hodnoty byly dány.

Vysidlování měst mělo své důvody, a dokonce ho ve své době obhajovali i cizí ekonomové. "Zemědělství je nejen klíč k budování státu, ale i k národní obraně," tvrdil Pol Pot. V zemi, kde se počet dělníků dal pomalu na prstech počítat, navíc s městem byly spojeny ty nejhorší konotace: ti, kdo tam žili, vykonávali většinou jen "neproduktivní činnost" v obchodu či státní správě, která byla pověstná svou zkorumpovaností. Vyklidit města se rovnalo očistě společnosti. Nová Kambodža potřebovala posílit produkci a zbavit se příživníků. Khmery, kteří platili za líný a pohodlný národ, navíc mohlo podle nových vůdců k pilné práci donutit jen násilí.

Tragédií Pol Potova režimu byla nejen naprostá neúcta k lidským životům. Byla tu i úporná posedlost po neustálém utajování všeho: vždyť i proto vystupoval Pol Pot pod přezdívkami, a jak se zmiňuje Miroslav Nožina ve svém Kambodžském poutníkovi, ani rolník Saloth Nhep dlouho netušil, že nejmocnější muž v zemi Pol Pot je ve skutečnosti jeho vlastní bratr Saloth Sar. Jen pár nejbližších osob vědělo, že právě tento muž stojí v čele Rudých Khmerů už od r. 1962. Svou tvář ukázal Pol Pot veřejnosti až rok po nástupu k moci. Nestál o publicitu. Taktiku extrémního utajování znal už ze svých studií z Paříže na počátku 50. let, kde se stal členem Marxistického kroužku. Celá další desetiletí byl pro něj a jeho druhy důraz na utajování naprostou nutností, bez něj se odboj z džungle vést nedal. Po dobytí Phnompenhu polpotovci jen pokračovali v zajetých kolejích: relativně dostatečnými informacemi disponovalo po r. 1975 jen několik jedinců v celé Kampučii. Kde chybí komunikace, je pád nevyhnutelný. Pár hodin před vpádem vietnamských vojsk do Phnompenhu v lednu 1979 nikdo nesdělil ozbrojeným jednotkám ani to, proč mají být mimořádně ostražité.

Jednou z největších posedlostí režimu Rudých Khmerů byla zášť k Vietnamcům. Tou se ovšem netajil ani Sihanuk či Lon Nol, který dal vietnamské spoluobčany rovnou masakrovat. Vztah většiny Kambodžanů má i dnes, na začátku 21. století, blízko k hysterické nenávisti. Pol Potova snaha izolovat Kambodžu přitom namnoze vycházela právě ze strachu z vietnamského vměšování. Také čistky, jež prováděl v dalších letech, byly hlavně dílem obavy z vietnamských agentů. Podle Shorta dováděli Kambodžané často své fobie k extrémům.

Philip Short sleduje odraz khmerské minulosti přímo v kambožské mentalitě. Podle něj mnoho stránek polpotovského režimu souvisí s myšlením théravádského buddhismu, který mu dodal – byť nevědomě – některé myšlenky (lhostejnost k pomíjivému lidskému životu, důraz na oproštění od hmotných statků a od individuálních tužeb aj.) i slovník ("zřeknout se", "osvícení" ad.). Likvidoval-li režim buddhistické mnichy, pak jen proto, že je považoval za příživníky. Nejvýznamnější pagody v zemi zůstaly neporušeny. Mezi další čistě khmerské rysy řadí Short silný sklon k iracionálnu. Proto také noví vůdci proklamovaně dali před všemi teoriemi přednost své intuici. Intuicí se ovšem řídil i nevyzpytatelný Sihanuk a poněkud neotesaný Lon Nol.

Philip Short samozřejmě netvrdí, že by předpoklady ke genocidě měli Khmerové v krvi. Nicméně vyhrocené dějinné okolnosti v kombinaci s tradičními modely myšlení určitě značně napomohly nejen ke vzniku režimu, ale i k jeho výlučnému zabarvení. Některé paralely shledává anglický historik až ve vládách starého Angkoru. Modely nejspíš přetrvávají bez ohledu na to, k jaké ideologii se hlásí daná vláda: vždyť nejen Pol Pot opakoval řadu věcí po panovnících Angkoru či po Sihanukovi, ale také Jelcin s Putinem navazují na ruské cary, Američané opakují Vietnam. Podobně Mao Ce-tung, který chtěl smazat čínskou minulost, v mnohém připomíná velkého císaře Čchin Š´-chuang-tiho. A Pol Pot, jemuž buddhismus rozhodně nebyl tak cizí, ve svém věčném charismatickém úsměvu a tajemných výrocích namnoze napodoboval vystupování moudrých mnichů. Mnozí se jeho úsměvem dali mýlit.

Příběh obyčejného Kambodžana

"Kambodža není ojedinělý případ organizovaného násilí a zločinů proti humanitě. Říká se, že dějiny jsou zrcadlem budoucnosti. Modlím se, aby se tato věta nepotvrdila. Modlím se, aby (naše) vzpomínky přispěly k tomu, že nedojde k opakování podobných zrůdností," píše Pin Yathai v čerstvém komentáři k novému francouzskému vydání svých vzpomínek Tu vivras, mon fils (Musíš přežít, synu). Pin Yathai byl jedním z prvních, kdo o své zkušenosti s polpotovským režimem podali zevrubné svědectví. Tento inženýr přežil jen díky tomu, že zapřel své vzdělání a funkci, již zastával za Lon Nola na jednom ministerstvu. Při vylidnění Phnompenhu odešel v doprovodu dalších 17 členů své rodiny, včetně rodičů, ženy, dětí. Většina z nich nepřežila další dva roky – několik z nich viděl umírat. Sám přežíval do chvíle, než v něm jeden z kádrů Rudých Khmerů rozpoznal bývalého funkcionáře; v ohrožení života se Pin Yathai odhodlal k útěku a v r. 1977 se mu podařilo přejít thajské hranice. Dodnes věří, že najde svého syna, tehdy šestiletého.

Pin Yathai brzy po útěku sepsal francouzsky podrobnou kroniku své zkušenosti, nazvanou L´Utopie meurtriere (Vražedná utopie), v níž se pokusil jen na základě své paměti rekonstruovat události. Kniha vyšla až v roce 1979, brzy po pádu Pol Potova režimu. Jeho zpráva patří dodnes k nejdůkladnějším a nejpůsobivějším. Teprve později došlo ke zveřejnění informací z phnompenhských archivů, a také počet svědectví značně narostl. V roce 1987 přišel Pin Yathai s novou verzí svého příběhu, tentokrát v angličtině – Stay alive, my son (z níž je pořízen francouzský překlad). Verzí stručnější a osobnější; má blíže ke zpovědi a emocím. Pin Yathai už se nesnaží analyzovat vývoj událostí, líčí v podstatě jen osud své rodiny v soukolí nemilosrdného režimu.

Poskytuje četné detaily. Např. o tom, že i za Pol Pota bujel v Kambodži černý obchod: dokonce ještě na počátku roku 1976 Pin Yathai mohl za 100 dolarů koupit tajně kuře a výrazně tak své rodině jednorázově obohatit mizerný jídelníček. To svědčí mj. o tom, že pořád zůstávali lidé, kteří nevěřili v trvalost likvidace peněz (ostatně polpotovci ji původně ani neplánovali, ba před nástupem k moci dali vytisknout vlastní bankovky). Podobně Pin Yathaiův přesun na jiné práce z Veal Vongu do Don Ey, komun od sebe vzdálených pouhých pár desítek kilometrů, ukazuje, jak obrovské rozdíly existovaly v jednotlivých, i vzájemně blízkých oblastech: nejen že porce jídla byly na novém místě dvojnásobné a složením pestřejší, ale také chování velících kádrů se lišilo. Pol Pot se sice snažil utužit kontrolu nad zemí, leč na konkrétních místech daleko spíše rozhodovaly nižší autority, na nichž nejčastěji závisely i lidské životy: zatímco někteří kádři Rudých Khmerů prolévali krev jak na běžícím páse, existují svědectví lidí, již vychvalovali slušné chování jiných. I při nejtužší disciplině zůstal prostor pro lidský faktor.

Utopie, která se zvrhla

Jedna z věcí, jež Rudým Khmerům podrazila nohy, bylo diletanství. Pouhou intuicí se nedá vést národ. Pol Potův režim se zbavoval vzdělanců, jimž logicky vyčítal nakaženost buržoazními mravy. Jenže tím přišel brzy o to málo odborníků, jimiž země disponovala. K prosazování svých záměrů pak použil zaostalé, nevzdělané venkovany, což byly často desetileté, ideologií napumpované děti bez soudnosti a citu. Tak se i jeden z mála skutečně konstruktivních projektů, stavby velkolepých zavodňovacích systémů, které mohly připomenout slávu ohromných nádrží slavných angkorských panovníků z 9.-12. století, minul účinkem: "Velice často se stávalo, že přehrada spadla vzápětí po té, co byla postavena, ale na druhý nebo třetí pokus už vydržela. Obrovská vodní nádrž na severozápadě, jež měla vzniknout spojením tří kopců, nikdy nevydržela nápor vody, která se po monzunových deštích valila z úbočí a pokaždé smetla opěrné zdi. Ta myšlenka sama o sobě špatná nebyla: nádrž měla tvořit jádro zavlažovacího systému, který by zásoboval zachycenou vodou stovky čtverečních kilometrů polí." A mezitím, co statisíce nepoučených budovatelů stavěly nádrže, scházely často ruce na polích, aby pracovaly pro jejich obživu.

Téměř čtyřletá episoda vlády Rudých Khmerů v Kambodži je jedním z nejotřesnějších svědectví o nepoučitelnosti lidského druhu. Snad nikdy jindy a nikde jinde zatím nebyl nastolen společenský řád, který by si více zasloužil přívlastek totalitní. Pol Pot si dal za cíl vytvořit rovnostářskou a soběstačnou společnost. Slovy Shortovými: "ta myšlenka sama o sobě špatná nebyla". Ovšemže. Náš svět si rozhodně nemůže stěžovat na nedostatek dobrých myšlenek.

Pol Pot – Dějiny zlého snu
Philip Short
Jiří Buchal/BB Art, Praha 2005

Tu vivras, mon fils
Pin Yathay
L´Archipel, nové vyd. 2005

Černá kniha komunismu II.
Paseka, Praha + Litomyšl 1999

Kambodžský poutník
Miroslav Nožina
Livingstone, Praha 1999

Článek byl napsán pro přílohu Orientace Lidových novin, kde vyšel v mírně zkrácené podobě 14. ledna 2006.