Statistiky o natalitě ve vietnamské komunitě (v letech 1995-2009 se narodilo 7 166 dětí) a o počtech vietnamských dětí na českých školách ukazují, že fenomén 1,5 a 2. generace Vietnamců v ČR je aktuální téma. Přirozeným vývojem se v komunitě etabluje početná skupina vietnamských dětí, dospívajících a mladých dospělých, u kterých můžeme předpokládat, že jsou jazykově a kulturně integrovaní, a tudíž ideálními žadateli o české občanství. Mají o něj zájem? Co jim stojí v cestě?
Zájem o české občanství
Výsledky dotazníkového šetření kombinované s rozhovory s představiteli druhé generace shodně se zkušenostmi MV ČR ukázaly, že mladí Vietnamci (10 – 30 let) o české občanství zájem mají. Ze všech respondentů pouze 2 vyjádřili explicitní nezájem o české občanství. Jejich důvody byly: "Plánuji návrat do VN" a "Protože bych ztratila vietnamské občanství a v ČR zatím není možnost mít české i vietnamské občanství". Naopak 22 respondentů o české občanství zájem projevilo nebo jeví – 6 z nich ho už získalo, 1 žádost byla odmítnuta a 15 by ho do budoucna chtělo. Zájem o něj mají zejména ze studijních, pracovních a cestovních (mimo EU) důvodů. České občanství by jim v těchto aktivitách usnadnilo život a nabídlo více možností.
"Pokud tu žiji odmalička, ovládám český jazyk lépe než svůj mateřský a znám lépe českou historii, tak bych měla mít spíš občanství ČR. Měla bych víc možností cestovat a studovat v jiných zemích EU nebo v Americe. Nemusela bych se bát o to, že by mě kdykoli mohli vyhostit z ČR."
"Z důvodu rozšířených možností, co se týče cestování do jiných zemí mimo Schengenský prostor."
"Kvůli studiu a později i kvůli zaměstnání."
"Chci zde studovat a uplatnit se. A nejen tady v ČR."
"Mám k České republice blízký vztah jako k vlasti. Miluji češtinu. Paradoxně se označuji za českou vlastenku. Dále jsou to studentské důvody."
Zájem o české občanství překvapivě nekorespondoval s plány zůstat natrvalo v České republice. Česká republika není jednoznačně preferovaná při výběru země, ve které by chtěli jednou žít, a to dokonce ani u respondentů, kteří již mají české občanství (pouze dva z nich tu chtějí zůstat). Evropská unie láká mladé Vietnamce stejným dílem.
Předpoklad, že dosavadní práva spojená s trvalým pobytem jsou dostačující pro kvalitní a spokojený život, se potvrdil. Trvalý pobyt je vnímán pozitivně. Především po vstupu do Schengenského prostoru se rozdíl mezi občanem a osobou s TP výrazně eliminoval. Přesto mladí Vietnamci vidí v občanském statusu kvalitativní rozdíl a spojují ho především s lepšími studijními a pracovními možnostmi. Politické a participační výhody se objevují zřídka.
"Úplně na začátku Vietnam nepovoloval dvojí občanství. Nějaké vlastenectví ve mně volalo, že chci mít jenom vietnamské občanství, ale teďka přemýšlím, že bych měla určitě více možností (…) S trvalým pobytem si myslím, že taky nejsem nějak moc omezená (…) Akorát nemůžu volit. Předtím byl hlavní důvod cestování, ale teďka je otevřený Schengen, cestování je umožněné. A všechno, jakoby mám podobný práva jako Češka." (Respondent 2)
T: Myslíš, že by ses mohla nějak víc angažovat, kdybys měla občanství?
R: Asi bych si víc věřila (úsměv). Já si žádám (…) ale spíš že člověk, když má pořád to vietnamský občanství, protože i když jsem tady už třičtvrtě svého života, pořád se člověk cítí jako host, jako ne úplně doma (…) s tím českým, kam by mě vyhodili, že jo? Ale je to jen takový ten blok. Jinak trvalý a občanství, tam nevidím žádný rozdíl. Já si o něj žádám, hlavně protože to je lepší na cestování, než z politických důvodů (…) nebo třeba kontroly na hranicích. Třeba v Německu policista, když tě zastaví - jako nic se nestane, ale zastaví tě vždycky delší dobu. Je to pohodlnější s občanstvím. Jinak to není moc důležitý, to občanství. (Respondent 4)
Přestože trvalý pobyt v mnoha ohledech zajišťuje spokojený život, práva s ním spojená nikterak nesnižují atraktivitu českého občanství. Důvodem nízké naturalizace tedy nebudou dostatečná práva spojená s trvalým pobytem, ale – jak výzkum ukázal – především administrativní potíže s procesem žádosti. Většina respondentů vnímá proces udělování českého občanství jako administrativně a finančně náročný. Komplikace s vyřízením pozbytí vietnamského občanství ho ještě ztěžuje. Výrazně v dotazníkovém šetření vystupuje negativní pohled na administrativní obtíže spojené s procesem na české straně.
Zájem mladých Vietnamců o české občanství by se jistě zvýšil, kdyby měli zajištěnou možnost ponechat si své původní občanství. Jak následující úryvek nasvědčuje, problém s vyvázáním se z občanství vietnamského vězí v administrativní a finanční zátěži, ale také v rovině identity a sounáležitosti k národu.
"Ono to je hodně finančně a časově náročné. Jazyková zkouška, to je pro nás asi dobré. Ale chtěli po mně deset litrů. Což by měli snad být rádi, že jim přibyde občan, ne? (…) já bych to pak musela ještě vyjednávat s vietnamskou ambasádou. Zrušit vietnamské občanství. Jako já chci český občanství, ale furt se k tomu nemůžu dokopat, když vím, jak je to náročné. To mě asi odrazuje, a je to škoda. Navíc většina Vietnamců by upřednostňovala dvojí občanství. To by bylo hodně řešení. Já bych po tom hned skočila. ČR umožňuje dvojí jen po 20ti letech pobytu, to já už budu mít po vysoké a já bych chtěla v průběhu vysoké jet do zahraničí s nějakým stipendiem nebo tak, když to je omezené českým občanstvím (…) Oni by proti tomu nic neměli (rodiče, pozn. M.D.), já jim nechci dělat starosti a myslím, že počkám, až budu v Praze, abych to měla blíž, to zařizování. Hlavně až budu mít peníze, že jo. Já to nechci tahat z nich. Ještě na řidičák. Už je mi osmnáct a ještě jsem ho nezačala dělat. Pak různá očkování. To je hodně peněz. Nechci tím zatěžovat rodiče (…) Dvojí určitě, hodně lidí se nechce vzdát toho vietnamského. Já to chápu, že ČR nechce dávat to dvojí. Ono to má svoje nevýhody. Buď se rozhodneš, že budeš našincem. Nemůžeš být obojetník (…) Ale nemůžu říct , že mi to nevadí, že nemůžu mít dvojí. Navíc já mám k ČR vztah, jaký mám. Ale zase kvůli rodině. Ne, že bych se toho nevzdala. Já bych se toho klidně vzdala, ale co by řekli ve Vietnamu, rodina a tak." (Respondent 9)
Být občanem státu pro ně nutně neznamená definovat tak i svoji etnickou, kulturní či národní identitu. Jedna z respondentek k posledně zmíněné otázce připojila tento komentář: "A co znamená být Čechem?! Barvu pleti si nezměníme. Podle mě by občanství měli získat ti, co tu žijí dlouho a chtějí ho, nebo se tu už narodili." Zájem o občanství se tak nutně neodvíjí od jejich pocitu sounáležitosti k českému národu, ale od znalosti prostředí a délky pobytu. Zatímco tedy nabývání českého občanství respondenti většinou nespojovali se změnou národní identity, pozbývání toho vietnamského by pro ně byl ze stejného důvodu větší problém.
Závěr a doporučení
Vietnamci představují zajímavou skupinu v české společnosti – jsou třetí nejpočetnější cizineckou komunitou s velkým podílem osob pobývajících na základě trvalého pobytu, vysokou natalitou, nízkým průměrným věkem. Přesto české občanství ročně získá jenom okolo čtyřiceti pěti osob vietnamské národnosti a ani zamítnutých žádostí zřejmě není příliš. Dotazníkové šetření a rozhovory s mladými Vietnamci ukázaly, že i když jim trvalý pobyt zajišťuje spokojený život (především po vstupu do Schengenu, kdy jim odpadli cestovní obtíže v rámci EU), přesto mají zájem o české občanství. Spojují ho především se studijními a pracovními výhodami. Hlavní překážku na cestě k naturalizaci vidí v administraci celého procesu, který se v jejich očích jeví jako komplikovaný a finančně náročný (je jedním z nejdražších v Evropě).
Česká republika by měla uvažovat, zda nynější počty naturalizovaných cizinců jí neškodí. V roce 2010 žilo na jejím území 189 962 cizinců s trvalým pobytem, z nichž naprostý zlomek získal české občanství. Již v první části článku jsem zmínila problém reprezentativního charakteru našeho politického zřízení v takové situaci. Je to jako kdyby všichni obyvatelé (včetně dětí) měst Pardubice a Ústí na Labem byli vyloučeni z voleb. Pokud by ani tento argument nebyl dostačující, pak by Českou republiku mohlo zajímat, že mnoho mladých českých Vietnamců vidí svou životní i profesní kariéru mimo naši zemi. Jestli platí, co řekl ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg při přenosu z vyhlašování Miss Vietnam, že se u nás Vietnamci "osvědčili", že jsou "pilní" a "máme z nich radost", pak bychom měli podniknout něco proto, aby od nás po studiích neodešli. Z dvaceti pěti respondentů mého dotazníků pouze devět uvedlo, že se v budoucnu plánuje usadit v ČR. Dát jim najevo, že o ně stojíme a považujeme je za plnohodnotné členy společnosti, bychom mohli i tím, že jim nabídneme jednoduchou cestu k českému občanství a možnost ponechat si občanství země původu alespoň po nějakou dobu.
"Takže tihle studenti, pokud budou mít podporu, pochopení a stejné podmínky jako čeští studenti, mohou být velmi prospěšní pro českou společnost. Musí si to česká vláda uvědomit a změnit podmínky v zákoně, aby se tihle mladí lidé pořád necítili, že jsou cizinci. Česká loajalita je přirozená věc. Všude na světě máte cit k zemi, odkud pocházíte. Také máte cit vůči zemi, která vám umožní vytvořit podmínky pro váš vývoj (…) To by byla obrovská škoda, pokud by si to česká vláda neuvědomila a nevytvořila společenské podmínky, aby se mladá vietnamská generace v České republice cítila jako doma (…) To by byla škoda, protože pracovitost a schopnost vnímat nové věci, učit se, snažit se, myslím, že na to můžeme být hrdí. Začíná vznikat nová vietnamsko-česká generace, která může být prospěšná pro českou společnost." (Představitel Svazu Vietnamců)
Chtěla bych na tomto místě uvést způsoby, které by se mohly stát doporučeními pro českou politickou reprezentaci, jak reagovat na současný vývoj ve společnosti a jak tuto situaci řešit. V rámci výzkumu MIPEX III (2011) byly formulovány ideálně-typické příklady řešení jednotlivých integračních politik a pro politiku udělování občanství byl představen tento návrh:
"Všem usedlíkům, kteří spojují svou budoucnost s danou zemí, se dostává plné podpory v jejich úsilí o získání občanství a rovnoprávné zapojení do veřejného života. Všichni občané mohou mít dvojí občanství. Dítě, které se v zemi narodí přistěhovaleckým rodičům, se narozením stává občanem země (ius soli) stejně jako všechny ostatní děti. Žena, která se narodila v zahraničí, si po třech letech pobytu vytvořila k zemi vztah. Má nárok na občanství, pokud splní právní podmínky, jako například v současnosti čistý trestní rejstřík. Požadavek základního jazykového testu a občanského kurzu ji pomáhá uspět. K dispozici má bezplatné, flexibilní a profesionální kurzy a testy. Jako nové občance se jí dostává stejné občanské ochrany jako jejím spoluobčanům." (Huddleston et al, 2011: str. 18)
Zavádění principu ius soli pro děti přistěhovalců, možnost ponechání si původního občanství nebo získání občanství prohlášením na základě délky pobytu rodičů či po splnění školní docházky, se stávají v evropských zemích standardem. Česká republika by měla reflektovat proměny české společnosti za posledních dvacet let, mezi něž patří i proměny přistěhovaleckých komunit, a následovat tento trend. Přistěhovalci jsou pro nás přínosem. Tím spíše ti, kteří zde vyrostli a dostali vzdělání. Měli bychom stát o jejich plné (politické) zapojení do života naší společnosti a nejenom jim umožnit získat české občanství, ale také je k tomu pobízet.
Dvoudílný článek zpracovala autorka diplomové práce "Občanství, občanská společnost a národní stát. Potomci vietnamských imigrantů mezi aktivním a pasivním občanstvím", FHS UK Praha 2011.
První díl si přečtete zde.
Článek vznikl v rámci projektu Spokojené sousedství: česko – vietnamský integrační projekt nejen pro městskou část Praha Libuš. Projekt je spolufinancován obecným programem Solidarita a řízení migračních toků.
