Všichni mu říkají "Konzul". V křivolakých uličkách marocké Kenitry ho zná každý. Milúd Ben Saláh ben Bušajb dokáže poutavě vyprávět celé hodiny a před námi se pomalu vynořuje těžko uvěřitelný osud tohoto muže i jeho kamarádů ve zbrani. Na zdech pokoje se mísí vietnamské lampióny, kresby Hanoje a Dračí zátoky s tradičním vybavením marocké domácnosti. Ze dvou velkých obrazů na sebe hledí Ho Či Min a Mohammed V.
Synové chudých rodin, bez práce a vzdělání, se velmi mladí nechali najmout do francouzské armády, která platila sice mizerně, ale aspoň něco. Nalodili se na dnes legendární parník Le Pasteur, který spojoval Marseille s Haiphongem v sedmnácti dnech.
Asi stovka Maročanů se stala součástí francouzského expedičního sboru. Indočína pro ně všechny znamenala šok. Někteří byli ihned nasazeni do těžkých bojů, jiní zůstali na základně, kde měli za úkol hlídat vietnamské vězně. "Měl jsem na starosti několik Vietnamců, kteří mluvili plynně francouzsky," vzpomíná Milúd Ben Saláh. Každý den, každou noc se mě stále ptali: "Proč jsi tady ve válce proti Vietnamcům? Proti ulačovaným? My přece musíme hájit svou nezávislost. A jednoho dne také u vás v Maroku budete bojovat za stejnou věc." Během měsíců a let se mnoho Maročanů ocitlo na straně Viet Minhu. Někteří padli do zajetí, jiní sami přešli, přesvědčeni o nutnosti solidarity v boji proti kolonizátorům. Na mnohé silně zapůsobila internace Mohammeda V. na Madagaskaru.
Přechod na stranu Viet Minhu se ve vyprávění ukazuje jako pozvolný a spontánní. "Neslyšeli jste tedy nikdy o jistém Ma´rúfovi?" Tento funkcionář marocké komunistické strany přijel do Vietnamu na Ho Či Minovu žádost koncem čtyřicátých let, aby vybudoval síť psychologického nátlaku na severoafrické příslušníky CEFEO (Corps expéditionnaire français en Extrême-Orient). "Nemůže být změna vašich postojů výsledkem účinné propagandy?" Ma´rúfa, vietnamským jménem Anh Ma, znají všichni velice dobře. Přesto považují výsledky jeho práce v politické propagandě za skromné, jeho možnosti a počet zapojených lidí byly totiž dost omezené. Ma´rúfova chvíle přišla až mnohem později, kdy byli shromážděni v táboře v Son Tay, za který byl zodpovědný. Tam se také všem dostalo vzdělání, o kterém se jim dříve nesnilo. Naučili se číst a psát (vietnamsky a arabsky) a prošli důkladnou politickou průpravou.
Ma´rúf byl součástí vietnamské hierarchie a válečného aparátu a měl značný vliv. Po porážce francouzů a odchodu jejich vojsk vymohl, aby všichni bývalí severoafričtí vojáci byli shromážděni v Son Tay, na úpatí hory Ba Vi asi 50 km od Hanoje. Smyslem mělo být vytvoření bojových buněk pro získání nezávislosti země. Kolem sta vietnamských funkcionářů s dobrou francouzštinou se podílelo na výuce a výcviku.
Son Tay se pomalu proměnilo v kolchoz, kde Maročané obdělávali půdu a chovali krávy. Ma´rúf sice bydlel v Hanoji, ale za chod tábora zůstal odpovědný. Jako mocný prostředník dokázal získat traktor, nákladní auta... a Ho Či Minovo povolení, aby mohli uzavírat sňatky s vietnamskými ženami.
Uplynuly měsíce a roky, v březnu 1956 získává Maroko nezávislost. Všichni v Son Tay myslí na brzký návrat. Zde se však pomalu rozbíhá další válka. Bojové přípravy si vyžádají velké přesuny obyvatelstva a marocká enkláva se stěhuje dále na sever do Yen Bai. Opuštění známého prostředí znamená pro Maročany nový začátek. Všem navíc začíná být jasné, že sen o návratu domů se rozplývá v nedohlednu. Dokonce i Tunisané a Alžířané, jejichž nezávislost byla vybojována šest let po Maroku, jsou již z Vietnamu zpět. Maročané se na sebe snaží upoutat pozornost. Copak je jejich rodná země úplně ignoruje? Stali se vězni či vyhnanci?
V roce 1958 se přijel podívat na návštěvu do Son Tay zakládající člen Komunistické strany Maroka Ali Jata. Proto věděli, že marocká vláda a král jsou informováni. Jejich návrat však zjevně odpovědným místům nestál za námahu. Víra i morálka pomalu upadá. Ma´rúf sám odjel do Maroka, aniž by dal předem cokoli vědět. V únoru 1961 umírá král Mohammed V.
Stávky ani protesty nevedou k ničemu. Malá skupinka se pokouší odjet vlakem do Hanoje. Jsou zatčeni a odvezeni k nuceným pracím na dva až čtyři roky. Z této lekce se ostatní rychle poučili, ale nesložili zbraně. Ztroskotaly však i mnohé další pokusy, jako třeba žádost u francouzského velvyslance.
Jednoho šťastného rána Milúd Ben Saláh potkal v Hanoji vietnamského důstojníka, svého dobrého známého, který mu radí zajít na egyptské velvyslanectví. Milúd snadno pronikne do špatně střeženého objektu a velvyslanec je natolik překvapen přítomností chudého Araba ve vietnamském oděvu, že ho přijme a vyslechne. Velmi zaujat líčením podrobností o nekonečném příběhu, rozhodne se informovat marockého velvyslance v Číně.
Odpověď z Číny přichází téměř obratem a praví se v ní, že ambasáda postoupila celou věc ministerstvu zahraničí do Maroka. Milúd vidí, že cesta přes velvyslanectví by mohla vést k úspěchu a setká se brzy také s velvyslancem Konga, který přijel z Číny na návštěvu Hanoje. Milúd Ben Saláh přichází do povědomí vzdělaných kruhů a zcela nečekaně dostává nabídku stát se profesorem arabštiny na akademii mladých vietnamských diplomatů. "Zvýšili mi plat, mohl jsem být dlouhodobě s civilisty a každý týden mě auto vozilo do Hanoje a zpět," vzpomíná s úsměvem. Myšlenky měl však tehdy už pouze na jedno: organizace návratu. Nakonec dostává pozvání působit na marocké ambasádě v Pekingu. Po nekonečných politicko‑byrokratických tahanicích a vyřizováních dostává vízum a možnost opustit území Vietnamu. Své kamarády v Yen Bai ujišťuje, že se pro ně vrátí, jak jen to bude možné. Píše se rok 1969 a netrpělivost všech dostupuje vrcholu.
Na život a práci v Pekingu si zvyká rychle, objekt jeho myšlenek však zůstal v Yen Bai. Včetně celé rodiny – manželky a dětí. Ale všechny pokusy "Konzula" jeden po druhém selhávají. Ubíhá celý rok, poté druhý. Začíná mít pocit, že už nemůže nic ztratit. "Navrhl jsem velvyslanci, abychom napsali přímo králi. Strávil jsem tři dny nad pilováním stylu dopisu. Přinesl jsem jej velvyslanci, kterému připadal výtečně napsaný. Sám jsem ho dal do obálky a zapečetil."
Odpověď přišla během pár dní: Všichni vietnamští Maročané se musí vrátit co nejdříve i s manželkami a dětmi. Milúd prožíval krásné okamžiky. Za pár hodin došlo k atentátu na krále Hassana II., je srpen 1972. Všechna radost rázem vyprchala a organizace odjezdu se zablokuje na další měsíce.
Koncem roku 1972 odjel velvyslanec do Hanoje, aby připravil půdu pro marockou ministerskou delegaci, ale Milúdovi Vietnamci neudělili vízum.. Teď na nejvyšší úrovni už jdou jednání jako po másle a "Konzul" se brzy dozví, že vietnamští Maročané jsou na odjezdu z Yen Bai. Jede jim naproti do Kantonu, kde se za pár dní konečně setkají.
15. ledna 1972 přistanou na vojenské základně Kenitra dva letouny, rodiny veteránů čeká velkolepé přivítání. Nohy vysloužilých vojáků se dotknou rodné půdy takřka po čtvrt století, vždyť první z nich odjeli do Indočíny už v roce 1949. Muži jsou šťastni; jejich ženy a děti, mnohé už prakticky dospělé, prožívají rozporuplné okamžiky. Jsou z nich teď najednou Maročané?
Guvernéři jednotlivých regionů si rodiny rozdělí, všude je čekají bouřlivé oslavy. Nadšení však brzy vyprchá a každý si musí hledat své místo, zacelovat rány odloučení a rodinám vytvořit podmínky domova v novém světě.
Dostávají skromná místa ve státní správě nebo se z nic stávají zemědělci. Teď už se mohou soustředit na další cíl svého života – vzdělání a budoucnost dětí. Ironií osudu ji nemohou hledat jinde než... ve Francii.
Podle: Laetitia Grotti, L'épopée des Marocains du Vietminh. Emarrakech.info, 15 Janvier 2006
