V dávných dobách měla rodina Cao dva syny, kteří se od sebe lišili stářím jednoho roku a byli si podobní jako vejce vejci. Byli si tak podobní, že cizí člověk nemohl rozeznat, který z nich je starší a který je mladší. Oba bratři se měli velmi rádi. Když nadešel rok, kdy jednomu bylo sedmnáct a druhému osmnáct, zemřeli jim rodiče. Od té chvíle, kdy zůstali sami, se jejich vzájemná láska ještě upevnila.
Otec už je nemohl ničemu učit, a tak se vydali požádat taoistu z rodu Luu, jestli se mohou učit u něj. Oba studovali chvályhodně a pilně, a proto si je mistr oblíbil jako vlastní. Luu měl dceru, které bylo tak šestnáct, sedmnáct let. Oplývala svěží krásou. V celém kraji nebylo hezčího děvčete.
Oba bratři rodu Cao byli na pohled hezcí a milí hoši a dívka si je srdečně zamilovala. Chtěla si vzít staršího z nich za muže, ale nevěděla, který to je.
Jednoho dne uvařila rýžovou polévku. Vzala misku polévky a jídelní hůlky a pozvala oba bratry k jídlu. Když viděla, jak jeden bratr nechává druhého jíst jako prvního, poznala, který z nich je starší a který mladší. Potom přišla k rodičům pro svolení, aby si mohla vzít staršího z bratrů za muže.
Od té doby, co se starší bratr oženil, láskyplný vztah obou bratrů již nebyl takový jako dříve. Mladší bratr byl z toho velmi smutný, ale starší bratr si ho bezohledně ani nepovšiml, nijak ho nepodepřel.
Jednoho dne šli společně oba bratři na pole na svahu hory. Vraceli se až za černočerné tmy. Mladší bratr vešel do domu jako první. Jen co překročil práh, nevěsta vyběhla z ložnice, spletla si ho se svým manželem a pevně ho objala. Mladší bratr hned vykřikl. Oba dva se velmi styděli. Mezi tím však starší bratr dorazil domů také. Od té doby, co starší bratr začal pochybovat o vztahu mladšího bratra ke své ženě, čím dál tím více bratra přehlížel.
Jednou odpoledne šli oba manželé z domu. Mladší bratr seděl sám před domem a hleděl na rozlehlé lesy a cítil se osaměle. Byl čím dál více dotčen.
Tak se zvedl a šel, šel, až došel k lesu, na který se předtím zahleděl. Šel po pěšině stále dál, do nitra hlubokého lesa. Již se stmívalo, vycházel měsíc, ale on šel stále dál. Došel k širokému, hlubokému, temně zelenému proudu vody, přes který se nedalo přebrodit. Sedl si na břeh, aby si odpočinul. Rozhořčil se a začal naříkat. Potok zurčel tak silně, že v něm nářek mladíka zanikl. Už se připozdívalo, padalo čím dál víc rosy. Chladná rosa pomalu vlézala chlapci za nehty, pomalu promrzal, až zemřel. Zůstal nehybně sedět, až se proměnil v balvan.
Když se starší bratr vrátil se ženou domů a mladšího bratra nikde neviděl, bez jediného slova ho šel potajmu hledat. Šel po té samé lesní stezce. Šel a šel, až také došel k temně zelenému potoku, který zurčel a běsnil v paprscích měsíce. Starší bratr se také nemohl přebrodit, a tak si sedl na břehu potoka a opřel se o balvan. Koho by napadlo, že se opírá o svého mladšího bratra? Rosa stále padala, praménky chladné rosy crčely z větví stromů na listí. Starší bratr byl velmi smutný a rozplakal se, plakal dlouho, až upadl do bezvědomí a jeho tělo ztuhlo, zemřel a proměnil se ve strom bez větví, který se přímo tyčil nad balvanem.
Doma, když žena svého muže dlouho neviděla, rychle ho spěchala hledat. Lesní stezkou došla až do hlubokého lesa a nakonec došla až k divokému temně zelenému potoku. Nemohla jít dál, a tak se opřela o kmen stromu bez větví, který se tyčil přímo nad balvanem, a začala naříkat. Jak by ji mohlo napadnout, že se opírá o svého manžela a že hned vedle je jeho mladší bratr. Silně naříkala, ale její nářek také zanikl v zurčení divoké vody. Noc se přechýlila přes půlnoc a rosy bylo stále víc a víc. Temná mlha pokryla hory a lesy, ale dívka nepřestávala naříkat. Ještě neuplynulo ani polovina celé noci, a dívka pohubla, že byla tenká jako stéblo trávy. Její tělo se protáhlo a proměnila se v pnoucí keř, který se obepnul okolo rovného stromu bez větví tyčícího se nad balvanem.
Později se o příběhu dozvěděli všichni lidé a každý těch tří litoval. Jednoho dne projížděl kolem král Hung a doslechl se o jejich příběhu. Vyprávěli mu ho tři lidé. Král je vyslechl a vyjel vše prozkoumat. Král okusil list pnoucího se keře a jeden plod z rovného stromu bez větví, smísil je v ústech, a čekal, na výsledek. Ucítil lehce pálivou chuť, ale příjemnou a dobrou vůni a odplivl si na balvan. Plivanec postupně zčervenal. Lidé pak nazvali rovný strom bez větví arekovou palmou a pnoucí keř keřem betelového pepře. Pak také vzali kus z balvanu, který ležel vedle stromu a vypálili ho, aby změkl a dal se jíst s betelem a arekovým oříškem, aby směs voněla a rty zčervenaly.
Vztah těch tří, ačkoli zemřeli, trvá stále dál, nezanikl. Při každém setkání Vietnamci žvýkají betel. Při příležitosti různých oslav, svátků je zvyk žvýkání betele neodmyslitelný. Lidé si tak připomínají vztah tří lidí, staršího bratra s manželkou a mladšího bratra, kteří se šli bez váhání hledat.
Klasickou vietnamskou pohádku, která vyšla v knize Pokladnice vietnamských pohádek (Vydavatelství Van Hoc, Hanoi 1999), přeložil Jirka Kocourek.
