V edici Lonely Planet (v ČR zastoupené vydavatelstvím Svojtka&Co.) vyšly česky právě dva další svazky věnované regionu jihovýchodní Asie. Obzvláště cenný je ten o Filipínách, poněvadž v češtině dosud průvodce o této zemi chyběl. Druhý titul zahrnuje tři a půl země pevninské části regionu.
Filipíny obecně poněkud unikají důkladnější pozornosti našich turistů a cestovatelů – země je odlehlá, a navíc bůhvíproč nevzbuzuje v našincích ty pravé exotické představy jako Thajsko, Vietnam nebo Indonésie. Je pravda, že kulturně ji kdysi převálcovali arogantní španělští misionáři tak dokonale, že většina obyvatel přišla o všechno, čím byla. Národ násilím vykořeněný ve své vlastní zemi našel svou jedinou sílu v novém náboženství – tak oddané katolíky jako zde bychom těžko hledali jinde. Další ranou pro filipínskou identitu je válec anglického jazyka, který přinejmenším v Manile a okolí vytlačuje domorodý tagalog. Přestože se filipínská kultura možná nezdá na první pohled tak přitažlivá, má i tak své pozoruhodné projevy, lidé tu jsou mimořádně sympatičtí jako všude v jihovýchodní Asii a země oplývá kulturními památkami a hlavně přírodními poklady, za nimiž stojí za to jet. Silueta sopky Mayon vyfotografovaná na obálce svazku je sama o sobě výmluvným argumentem.
Průvodce Filipíny (484 stran) přináší pro českého čtenáře dostatečnou sumu informací, které nikde jinde u nás nenajdete. Autoři dokonce neopomíjejí jižní ostrov Mindanao a Suluské souostroví, jež se zatím mezi doporučenými cíly obvykle neuvádějí, vzhledem k dlouholetým problémům s místními muslimskými guerillami.
Druhou čerstvou knihou vydanou v téže řadě je svazek nazvaný Vietnam, Kambodža, Laos a severní Thajsko (sic!), který v tomto obsahu vychází vůbec prvně. (V roce 2006 jsme tu referovali o jinak pojatém titulu LP, nazvaném Jihovýchodní Asie – pevnina.) Přes úctyhodný rozsah 542 stran přináší logicky jen okleštěné informace pro zběžné turisty, byť zrovna Vietnam z toho se svými 120 stranami nevychází tak špatně. Popisy jsou značně osekány, totéž platí o množství doporučených míst. (Například na stránkách věnovaných Hue se dostalo jen na královskou pevnost, tři královské hrobky a tři pagody, což se vešlo na jedinou stránku.) Pro orientační informaci při rychlé návštěvě to však jistě stačí.
Nová podoba průvodců
Edice Lonely Planet v posledních dvou letech výrazně změnila svou tvář i koncepci. Obě knihy už spadají do této nové série. První rozdíl je v papíru – týká se to jak obálky, tak stránek, a na pomak se v nových svazcích listuje věru příjemně. Druhý se týká zapojení barvy do textu, k původně výhradní černé přibyla bleděmodrá, použitá na hlavní názvy lokalit, ale také např. na jména hotelů atd. Samostatně odlišené odstavce, jež nescházely ani dříve, jsou pro změnu modře podkresleny. Modrá se objevuje i na mapičkách a pláncích (hlavně k označení řek, moře). Tomu všemu nechybí zřetelná systematičnost, a pomáhá to zpřehlednění celého průvodce. Hned je větší radost se začíst.
K přehlednosti dále přispívá i použití jasných doplňkových poznámek u nadpisů jednotlivých lokalit nebo třeba i hotelů. Tak u názvů restaurací hned nalezneme poznámku ČÍNSKÁ, MOŘSKÉ PLODY, KAVÁRNA atd., pročež se člověk ani nemusí prodírat každým odstavcem, který následně tu kterou restauraci či podnik popisuje, aby se dobral, čím je zvláštní. Podobně proti modrému titulku Casa Manila padne hned do očí boční menší nadpis MUZEUM, vedle Memorare Manila PAMÁTNÍK, vedle Manila Cathedral KOSTEL. (Někdy snad nadbytečné, jindy užitečné, ale opět vždy systematické.) Nelze si při této příležitosti postesknout, že překladatelé zcela resignovali na překlad primitivních názvů do češtiny, a ponechali je – pouze – v angličtině: Manila cathedral snad není problém přeložit jako Manilská katedrála, San Augustin church jako kostel sv. Augustina, Rizal park jako Rizalův park, a Chinese cemetery je přece Čínský hřbitov… anebo se snad mýlím? Argument, že v terénu se stejně používá anglický název, platí jen zčásti: kdo neumí anglicky, stejně jej neumí přečíst, a kdo umí, snadno si jej z češtiny přeloží.
Další novinkou zvyšující přehlednost jsou úvodní dvoustrany u každé země (v průvodci po zemích pevninské JV Asie), respektive jednostrany u jednotlivých ostrovů v případě Filipín.
Nalezneme na nich mj. zajímavé a výstižné upoutávky Proč jet? Nejsem moc příznivec vodění za ručičku, ale některé věty v těchto odstavcích znějí opravdu výstižně, např. v případě Kambodži – po prvních řádcích o Angkor Watu atd. následuje trefný závěr: "I přes všechny proslulé atrakce jsou hlavním pokladem Kambodže lidé. Khmerové došli do pekla a dostali se ven, ale díky nezlomné povaze a nakažlivému optimismu se jim podařilo zachovat si své úsměvy i odhodlání."
Jenže bohužel, tady začíná i má hlavní výtka k novému pojetí průvodců edice Lonely Planet. První odstavec téže upoutávky začíná takto: Vystoupejte do říše bohů v chrámu Angkor Wat, velkolepému místu plnému duchovna, symboliky a symetrie. Sestupte do temnoty Muzea Tuol Sleng a staňte se svědky zločinů Rudých Khmerů. Toto je Kambodža, země s fascinující i depresivní historií, úchvatná destinace, která své návštěvníky mocně okouzlí.
Pro autory nového střihu LP se stává všechno dramatickou atrakcí. Tuol Sleng je hlavně úchvatným temným zážitkem, angkorský Neak Pean je podle nich ideálním vzorem pro designéry v Las Vegas, na Mindanao se má jezdit hlavně kvůli nádherným surfařským vlnám, v Luang Phabangu je prý nejlepší narušovat poklidný místní život masovou turistickou jízdou na kole (ta masovost není zmíněna, ale logicky přijde, pokud to světu doporučí právě LP) atd. Podívejme se na úvodní mapku v úvodu Filipín, která je hlavním orientačním vodítkem pro většinu čtenářů při otevření knížky a na níž jsou tradiční bubliny vystihující ta nejatraktivnější místa země (takové mapky v LP byly vždy):
Manila – V hlavním městě trvají večírky až do rána.
Bicol – Lákají vás žraloci obrovští a Mt. Mayon.
Siargao – Nic se nevyrovná surfování na Cloud Nine.
Camiguin – Vydovádějte se na hřišti pro dobrodružné povahy.
Siquijor – Vyhledejte šamany.
Boracay – Lenošit můžete na legendární White Beach.
Sagada – Kolébka pohody na severním Luzonu.
Ani slovo o koloniálních památkách v Manile, o závěsných hrobech v Sagadě, o přírodním bohatství Camiguinu (pro návštěvníky nejde o přírodu, nýbrž o "hřiště", kde si můžou zkoušet fyzičku ve vodě i na souši…). Není pochyb, svět turistiky se v posledním desetiletí drasticky změnil. Do Laosu si jeďte hlavně zapařit s dalšími cizinci ve vesnici Vang Vieng, a pokud jste homosexuál, rádi vám doporučíme, kde najdete spřízněné duše (de facto nepokrytý návod k sexuálním setkáním, protože proč jinak by člověk na taková místa při poznávání jiné země chodil, bez ohledu na to, jakého je zaměření). Jako kdyby tohle byl cíl cestování a návštěvy cizích zemí. Třebaže Lonely Planet nadále neopomene poskytnout i pár rad, jak se chovat co nejšetrněji, v podstatě stejným dechem chrlí v mnohem větším množství nejrůznější recepty, které tuto toleranci naprosto odbourávají.
Donedávna bylo cílem cestování poznávat a pokud možno zachovat respekt k místním lidem, k jejich stylu života. Dnes jezdí davy turistů, zejména mladých, do světa jen proto, aby se dál bavili jako na velkém mejdanu, nejlépe v prostředí, které si přetvoří ke svému obrazu: surfují, jezdí na kolech v dosud panenských oblastech, raftují, plovají na pneumatikách, a hlavně ze všeho nejvíc flámují ve svých barech až do noci, bez ohledu na to, zda se to místním lidem ve Vang Viengu nebo v Hoi Anu líbí. Bylo jasné, že tento styl turistiky brzy bez milosti převálcuje všechno, co je jiné a zajímavé jinde ve světě. Upřímně jsem doufal, že to ještě chvilku počká.
Lonely planet bez pochyby jen odráží to, co se děje, a vychází tomu vstříc. Jenomže vzhledem ke své nesmírné globální popularitě se právě stává tím, kdo tuto kobylkovou invazi pomáhá svým novým pojetím urychlovat. Stačí ocitovat z minirozhovoru s Aimee Marcosovou, filipínskou producentkou undergroundové hudby, která na str. 55 filipínského svazku odpovídá na otázku, jaké je její oblíbené místo na Filipínách: "Oblíbeným místem je Illico Norte, nádherné! Jedno z nejlepších tajemství. Neprozrazujte to, nebo to zničíte!..." Autoři Lonely Planet, poučení a otevření chlapíci, prozradili toto tajemství jen pouhým padesáti milionům čtenářů… akorát se navenek tváří, že to tajemství chtějí sdílet a krásu nedotčených koutů zachovat – horší je, že nejspíš i sami věří, jak jsou vlastně při představování cizích krajů citliví. Zkrátka a dobře, i pro ně svět do značné míry přestal být poznáváním jiného a stal se hlavně "hřištěm".
Mrzí mě to hodně, už proto, že řada jiných novinek v koncepci této řady je mi naopak sympatická.
Greg Bloom a spol.: Filipíny. 488 stran. V edici turistických průvodců Lonely Planet vydalo nakl. Svojtka&Co. 2013
Nick Ray a spol.: Vietnam, Kambodža, Laos a Severní Thajsko. 544 stran. V edici turistických průvodců Lonely Planet, vydalo nakl. Svojtka&Co. 2013