Články

"Đổi mới je jeden z nejvíce imponujících bodů obratu v ekonomické historii." Takovéto hlasy zaznívají z řad ekonomických expertů celého světa. Odborná obec do značné míry sdílí tezi, že vietnamské ekonomické reformy jsou, i přes stálou kritiku, komplexní, a to především od let 1988-89, kdy se díky prvním pozitivním výsledkům đổi mới podařilo získat konsensus mezi KSV a obyvatelstvem. Nastolení sociální a ekonomické stability a zavedení nezbytných liberálních opatření poměrně rychle ukončilo zdlouhavou krizi 80. let. Zatímco v SSSR a v některých ostatních zemích východního bloku, Juguslávii a Albánii, vedla reforma k pádu socialistického režimu a v následných transformacích tyto země upadaly do tíživých ekonomických recesí, sociální a politické nestability a dokonce občanských válek, či etnických konfliktů, zdá se, že Vietnam svůj režim, který sám označuje jako socialistický, nejen ekonomicky pozvedl, ale i politicky upevnil.

V pěti kapitolách se budeme věnovat přeměně vietnamské společnosti, a to s důrazem na úvodní období reformy đổi mới od 6. sjezdu KSV do rozpadu východního bloku. Jak probíhaly změny, co bylo jejich příčinou a jaké byly osudy, prohry a výdobytky đổi mới v úvodní fázi?

Počátky výstavby socialismu ve sjednoceném Vietnamu

VDR, založená v září 1945 se na cestu k socialismu vydala jako po všech stránkách zaostalá zemědělská země s převažující rolnickou malovýrobou, jako země, která "neprošla obdobím kapitalistické společensko-ekonomické formace" a zatím "uskutečňuje lidově-demokratickou národní revoluci". Navíc vietnamská dělnická třída, jako teoreticky ústřední motor socialistické revoluce, byla velmi málo početná, z čehož vyplývá, že oba dva základní předpoklady pro možný přechod k socialistické společnosti vůbec neexistovaly. Nejednalo se ale o netušený problém, protože s touto otázkou se komunistické hnutí v Indočíně pokoušelo vyrovnat již od svých počátků, kdy bylo nutné teoreticky definovat možnou vietnamskou revoluci. Prezident Ho Či Min se vyjádřil takto: "Jestliže chceme zachránit zemi a osvobodit národ, nemáme jiné cesty než proletářské revoluce. Největším naším specifikem je přímá proměna zaostalé země v zemi socialistickou, a to bez etapy kapitalistického rozvoje."

Po vítězné válce a sjednocení země v roce 1975 se nový stát stal plně nezávislou a sjednocenou zemí, což bylo všeobecně pokládáno za základní podmínku zdárného ekonomického rozvoje země, na druhou stranu však Vietnam musel neprodleně začít odstraňovat těžké následky války a neokolonialismu, překonat potíže způsobené přírodními pohromami v letech 1976-77, stanovit generální linii, plán a ekonomický kurs pro následující období. Stát se navíc musel začít potýkat se zdánlivě neřešitelnými problémy nezaměstnanosti, prostituce a drog na jihu země. Na druhou stranu jižní Vietnam nabízel modernější a válkou daleko méně zničenou materiální a technickou základnu, kterou však, jak se záhy ukázalo, bylo velmi komplikované přizpůsobit podle požadavků socialistické výroby a organizace práce, zejména díky technologické závislosti na Spojených státech.

Po pádu republiky Jižní Vietnam tedy čekal KSV (tehdy ještě Vietnamská strana pracujících) úkol, pro jehož řešení nebylo předlohy – sjednotit zemi. Orgány prozatímní revoluční vlády převzaly pod kontrolu banky a průmyslové závody, zrušily řadu zákonů, rozpustily řadu politických stran a organizací. Prvním úkolem sjednocené země bylo odstranění vlivu kompradorů v jižním Vietnamu, se kterým se započalo na konci roku 1975 a které spočívalo v postupné socializaci soukromých podniků. Souběžně s tím se obnovovala výroba. Nové Národní shromáždění Vietnamu, zvolené 25. dubna 1976 na svém prvním zasedání vyhlásilo vznik Vietnamské socialistické republiky s hlavním městem v Hanoji. Po následném 4. sjezdu KSV v prosinci 1976 se přistoupilo k realizaci odstraňování "disproporcí mezi Severem a Jihem". Strana, v čele s nově zvoleným generálním tajemníkem Lê Duẩnem, se rozhodla pro model, jež měl Jižnímu Vietnamu zaručit co nejrychlejší přechod k socialismu. Právě tyto kroky se mimo jiné staly v pozdějších letech terčem kritiky reformátorů. Do nejdůležitějších vedoucích pozic byly na jihu země jmenovány kádry z bývalé VDR.

Konkrétním výsledkem této politiky bylo, že všechny průmyslové, obchodní, dopravní, stavební podniky a podniky z oblasti služeb byly přibližně v polovině roku 1979 ve státních rukou, přičemž jejich výrobní činnost byla organizována podle stanov 4. sjezdu, konaného v roce 1976. V průmyslovém odvětví se tak změnilo 1.500 velkých a středních soukromých podniků na 650 podniků státních, které se na celkové produkci jižního Vietnamu podílely 70 %.

Na venkově mezitím probíhala kolektivizace zemědělství, zakládání družstev, kolektivních dílen a tzv. skupin vzájemné pomoci, jejichž počet byl na konci roku 1979 v jižní části země asi 15.000. Znamenalo to jasné politické "ne" jakýmkoli jiným, než kolektivním způsobům výroby. I přes to se ale jihovietnamské zemědělství nepodařilo kolektivizovat s takovou razancí, jak bylo původně přepokládáno. Zatímco na severu bylo k roku 1981 kolektivizováno 96,8 % rolnických hospodářství, na jihu to bylo pouze 30 %. Některé prameny dokonce uvádí, že v součtu průmyslu i zemědělství bylo ještě v roce 1984, tedy po devíti letech kolektivizačního úsilí, 80 % ekonomiky jižního Vietnamu v soukromých rukou.

Ekonomické zaostání, které způsobila několik desetiletí trvající válka, se ještě prohloubilo ekonomickým embargem, které na Vietnam uvalily Spojené státy a ke kterému se připojily i některé ostatní kapitalistické země, a dále pokračujícími vojenskými střety (Čína) a intervencemi (Kambodža). První pětiletka dosáhla pomocí rozličných kampaní jistých hospodářských úspěchů, začalo se s budováním nových ekonomických zón, především v deltě Mekongu, na jihovýchodě jižního Vietnamu a v provincii Tây Nguyên. V první pětiletce se vyrobilo o 100.000 kW více elektrické energie, vytěžilo o 2 mil. tun více uhlí, 500 tun cementu. Výstavbou 1.700 kilometrů železnice, 3.800 km silnic, 30.000 km mostů a zprovozněním po třicet let nefunkčního železničního spojení mezi Hanojí a Ho Či Minovým městem na trase Sjednocení se obnovila také základní dopravní infrastruktura. Do zemědělství přibylo přes 18 tisíc nových strojů, zvýšil se počet zemědělsky obdělávatelné půdy o 25 %, Vietnam dosáhl 580.000 hektarů zalesněných ploch.

Zbývá dodat, že od roku 1976 byla vietnamská ekonomika řízena centrálně a vedena pětiletým plánem. Byl upřednostněn těžký průmysl na úkor ostatních ekonomických odvětví.

První polovina 80. let

Začátek osmdesátých let zastihl Vietnam ve zhoršující se kondici. Tíživý byl deficit obchodní bilance na straně vývozu, obrovský nárůst byrokracie a korupce ve státní správě a pokračující embargo Spojených států. Nestabilní bylo i mezinárodní postavení a bezpečnost Vietnamu v regionu. Vzahy s členskými zeměmi ASEAN se zejména po vietnamském osvobození Kambodže od polpotovské vlády ještě zhoršily, i když po celou dobu se VSR snažila o udržení politického dialogu. Vztahy s Čínou byly poznamenány pokračujícími ozbrojenými střety na hranicích a de facto žádné neexistovaly. VSR byla také zadlužena i vůči nesocialistickým státům. Aby se mohla vyplatit, potřebovala půjčky z Mezinárodního měnového fondu (MMF). Už dávno před reformami - v roce 1982 - podmínil MMF úvěry zásadními strukturálními změnami.

Největším problémem však zůstávala agrární politika na Jihu. Zbrklá kolektivizace vedla k dramatickému poklesu objemu produkce rýže, jejímž výsledkem byly hladomory, popřípadě jejich akutní hrozba, a to několikrát v osmdesátých letech. Strana byla nucena se obrátit více k praxi a efektivitě produkce, než k samotnému dogmatu, čili politické teorii. Z toho plynuly i pokusy s poloprivátními farmami v roce 1981, které proběhly i na severu země. Protože se výsledky ukázaly jako úspěšné, byly později aplikovány v celostátním měřítku právě pod heslem đổi mới. V některých pramenech jsou tyto kroky hodnoceny jako první "pionýrské reformy vedoucí k obnově". O co šlo? Byl zaváděn systém takzvaných individuálních, nebo skupinových, fakticky rodinných smluv. Rolníci, jimž byla na pět let svěřena družstevní půda do vlastní péče, byly povinni odevzdat státu (družstvu) smluvní dodávky a zbytek úrody si mohli ponechat a naložit s ním podle vlastního uvážení. Účinnost těchto opatření se projevila již při nejbližší sklizni v roce 1981, kdy vietnamské zemědělství i přes nepřízeň počasí dosáhlo rekordního výsledku: bylo sklizeno přes 15 milionů tun potravinářských plodin (v přepočtu na neloupanou rýži). Ale po několika letech byly tyto stimuly vážně oslabeny neekvivalentními vztahy mezi družstvy a rolníky. Třebaže družstva jen nepatrně přispívala k rozvoji výroby, ponechávala rolnickým rodinám nanejvýš 15-20 % úrody, přičemž plán dodávek se neustále zvyšoval, takže ze zvýšených výkonů a sklizně těžilo hlavně družstvo, ale rolník jen minimálně. Odpor proti těmto opatřením se objevil dokonce i mezi lokálními kádry strany, tedy státními zaměstnanci - předsedy družstev, kteří žádali větší autonomii a širší kompetence založené na samosprávě. Není náhoda, že reforma už tehdy připomínala Leninovy koncepce Nové hospodářské politiky (NEP) ze sovětského Ruska, která se také později stala jedním z ideových východisek đổi mới.

Na 5. sjezdu KSV, který se konal na konci března 1982, bylo konstatováno, že je třeba pokračovat v realizaci výstavby socialismu, uplatňování diktatury proletariátu a snižovat rozdíly v plánování výstavby v obou částech země, které pramenily z odlišných výchozích podmínek Severu a Jihu. Byly stanoveny dva hlavní úkoly: za prvé úspěšná výstavba socialismu a za druhé vojenská připravenost k obraně vlasti. Již na tomto sjezdu se ozvaly hlasy, které reflektovaly prohlubující se ekonomickou krizi, ale nedostalo se jim náležité pozornosti, takže i následující období probíhalo ve znamení zhoršující se hospodářské situace obyvatelstva celé země. V politické rezoluci ÚV KSV se psalo: "Budujeme socialismus za velmi složitých mezinárodních okolností, v době, kdy se naše země potýká s vážnými těžkostmi. Musíme chápat, že výstavba socialismu je ve všech svých aspektech zcela novou záležitostí, nesmíme ani na chvíli podcenit vlastní slabiny a nedostatky, ačkoli jsme si vědomi, že k jejich odstranění je třeba čas."

5. sjezd formuloval následující, resp. probíhající období jako Přechodné období vedoucí k socialismu (POVS) a poprvé v historii zdůraznil, že toto období bude obsahovat několik etap. To znamenalo částečnou změnu teoretických východisek strany od "co nejrychlejšího vybudování socialismu" k "postupnému budování materiálních základů pro přechod k němu". Úvodní etapa POVS byla nazvána Počáteční desetiletou etapou a její trvání bylo naplánováno na léta 1981-90. Jako hlavní úkoly sjezd stanovil: pokračování výstavby socialismu, zvyšování politické jednoty lidu, odstraňování potíží a negativních jevů, stabilizace materiálního života občanů a vytvoření dostatečných ekonomických předpokladů pro následující etapu.

Vietnam potřeboval akutně především rýži, a proto musel využít všech příznivých faktorů pro další rozvoj zemědělství, které by zajistilo nejen dostatek potravin pro vlastní obyvatelstvo, ale i pro export. V tehdejší době byly Vietnam společně s Kubou jedinými dvěma zeměmi RVHP se subtropickým a tropickým podnebím. Praxe brzy ukázala, že plán vytvořit na na dosud neobdělávaných, nebo válkou zpustošených půdách tzv. Nové ekonomické zóny a najít tak jednak práci pro alespoň část miliónové armády nezaměstnaných, která byla dědictvím jihovietnamského režimu, jednak získat zemědělské produkty pro vývoz, nebyl reálný. Neztroskotal na tom, že by noví osídlenci neuměli pracovat v zemědělství, jak se někdy uvádělo v západním tisku – nezaměstnaní z jihovietnamských měst totiž prakticky všichni pocházeli z venkova, z něhož je vyhnala válka. Ztroskotal zřejmě proto, že se nepočítalo s tím, že v nových ekonomických oblastech bude nutno napřed vybudovat nebo obnovit zavodňovací systémy, což znamenalo, že plodnost půdy bude stoupat jen pomalu, takže místo, aby tyto zóny produkovaly pro vývoz, bylo po několik let nutné zásobovat je potravinami odjinud, ze starých zemědělských oblastí. Připočetl-li se k tomu rychlý populační růst, byl výsledek ten, že se Vietnam místo vývozcem stal stálým dovozcem obilí.

Ukázalo se také, že původní zaměření na rychlou industrializaci výstavbou velkých průmyslových závodů nejenže neléčí nezaměstnanost, neboť moderní technika požadovala jen málo, ale zato kvalifikovaných pracovních sil, nýbrž naopak začala potlačovat tradiční řemeslnou výrobu a dokonce i zájem zemědělců na zvyšování produkce, za niž na trhu nemohli již dostat zboží, které potřebovali. To znamenalo, že vietnamský venkov projevoval zčásti tendenci upouštět od zbožní výroby (pro trh) a vracet se k primitivnímu stádiu subsistenčního hospodaření, to jest produkovat potraviny jen pro vlastní potřebu a vyrábět si doma nezbytné nástroje, oblečení apod.

Produkce nejdůležitějších druhů spotřebního zboží byla totiž na velmi nízké úrovni. Podle hodnocení vietnamských ekonomů byly minimální potřeby obyvatelstva ve tkaninách zajišťovány pouze ze 70 %, v konfekci a v textilních výrobcích z 50 %, v papíru z 60-70 %, v domácích potřebách jen ze 45-47 %. Nebylo tajemstvím ani to, že technická úroveň vietnamských výrobků široké spotřeby zaostávala za celosvětovou úrovní o 20 až 50 let. Tuzemské výrobky nešly pochopitelně na odbyt, spotřebitelé dávali přednost zahraničním, které se do země dostávaly nejrůznějšími způsoby včetně kontrabandu.

Z toho vyplývala nezbytnost pomoci RVHP Vietnamu nejen v budování těžkého průmyslu, ale i průmyslu vyrábějícího spotřební zboží, které bylo v tehdejší době krajně nedostatkové, jako byl textil, kuchyňské nádobí, zemědělské a řemeslnické nářadí, předměty dlouhodobé spotřeby, dále cement, hnojiva aj. Nebezpečně rostla inflace, ceny na volném trhu byly v roce 1984 ve srovnání s rokem 1980 patnáctkrát vyšší.

I přes tyto špatné ukazatele zemědělská výroba v období 1980-84 ročně rostla průměrně o 5 %, průmyslová výroba o 10 %. Výroba elektrické energie vzrostla o 456.000 kW, těžba uhlí o 2,5 mil. tun, produkce cementu se zvýšila o 2,4 mil. tun, papíru o 58.000 tun, meliorační a zavlažovací plochy se zvětšily o 309.000 hektarů. Téměř dostavěné byly i elektrárny Hoà Bình a Trị An. Výsledky to ale byly stále nedostačující: "Obecně vzato jsme nesplnili cíle, které jsme si předsevzali na 5. sjezdu, tedy stabilizovat společensko-ekonomickou situaci a stabilizovat život lidí."

V této době stagnujícího růstu, nedostatku jídla, deficitního rozpočtu, vzrůstající inflaci a dalších chronických obchodních nerovnovážností se schylovalo k 6.sjezdu KSV a bylo zřejmé, že sjezd provede bilanci jedenácti let, jež uplynuly od osvobození a znovusjednocení země.