Články

Na konci 70. a začátkem 80. let se objevovaly už tak závažné společensko ekonomické problémy, že se dodnes toto období nazývá krizí i v oficiálních stranických dokumentech. Situace se postupně zhoršovala, až v polovině 80. let dospěla do bodu, kdy bylo všem vedoucím činitelům jasné, že dosavadní koncepce výstavby socialismu jsou neudržitelné, k čemuž velkou měrou přispěla také obrovská inflace.

Zřejmě prvním signálem možných změn byly závěry 8. pléna KSV, které se konalo 10.6.1985. Některé prameny uvádějí, že již zde padlo rozhodnutí o reformách, a dostupné vietnamské materiály tomu nasvědčují: "Musíme definitivně zrušit patronátní byrokratický systém dotací a přerozdělování." Větu takového druhu lze jistě právem považovat za flagrantní změnu tónu oproti rezolucím předešlým. K úvaze o 8. plénu jako o první vlaštovce také přispívá fakt, že právě zde byl do ÚV znovuzvolen pozdější generální tajemník a spolutvůrce đổi mới Nguyễn Văn Linh.

V červnu zemřel 1986 generální tajemník KSV Lê Duẩn, který tuto funkci vykonával přes 26 let. Jeho smrt přišla právě v okamžiku vznikajícího myšlenkového kvasu mezi nejvyššími stranickými představiteli. Ve funkci ho nahradil Trường Chinh. Ten tuto funkci vykonával již jednou a to v letech 1951-56.

V této době stagnujícího růstu, nedostatku jídla, deficitního rozpočtu, vzrůstající inflace a dalších chronických obchodních nerovnovážností se schylovalo k 6. sjezdu KSV a bylo zřejmé, že sjezd provede bilanci jedenácti let, jež uplynula od osvobození a znovusjednocení země. Sjezdu už od jara předcházela "široká příprava" členské základny, kdy každý člen před kolektivem musel provést sebekritiku podle Ho Či Minových stranických direktiv a veřejně složit účty z toho, jak na svém místě přispěl k naplňování generální linie strany – linie výstavby socialismu, jak ji stanovil 4. sjezd v roce 1976 a jak ji konkretizoval sjezd pátý v roce 1982.

Uvnitř KSV propukla živá diskuse, proč se za uplynulých deset let výstavby socialismu společnost dostala do takové krize a ekonomické stagnace, a bylo také jasné, že musí dojít k změnám. K příležitosti nadcházejícího 6. sjezdu KSV měl být pod názvem Một số vấn đề kinh tế-xã hội trong chặng đường đầu tiên vydán společensko-ekonomický analytický sborník, sepsaný tehdejší intelektuální stranickou elitou – děkany, profesory, členy ÚV KSV. Sborník sice vyšel až po sjezdu, ale z materiálů, které obsahuje, jasně vysvítá touha po reformách i to, že k přijetí đổi mới jako oficiální doktríny muselo nevyhnutelně dojít. Reflektuje totiž teoretické změny východisek a hodnotí předcházející období v duchu, který měla strana záhy přijmout za svůj.

6. sjezd KSV

Na 6. sjezdu KSV, který se konal od 15. do 18.12.1986 a kterého se zúčastnilo 1 129 delegátů z celé VSR, zazněla ostrá kritika politiky uplynulých let. Bylo přítomno 35 delegací různých zahraničních komunistických a levicových stran. Delegaci KSČ vedl Josef Kempný, tehdy člen předsednictva ÚV KSČ a předseda České národní rady. Politickou zprávu přednesl na sjezdu generální tajemník KSV a předseda státní rady Trường Chinh. V ní se uvádělo, že "vietnamský lid prošel za posledních pět let cestou zkoušek. Bylo dosaženo některých úspěchů, ale ještě stále přetrvávají nedostatky a chyby. Odhalení jejich příčin musí sloužit k přijetí takových opatření, která povedou k nápravě." Trường Chinh dále řekl, že "úkolů stanovených 5. sjezdem strany nebylo dosaženo a to především pokud jde o stabilizaci sociálně ekonomické situace a životní úrovně obyvatel. Růst výroby neodpovídal možnostem země a množství vynaložené práce. Produktivita práce je nízká, přírodní zdroje jsou nedostatečně využívány. Úloha státního sektoru je ještě slabá." Poslední věta zazněla na obou předcházejících sjezdech, v prosinci 1986 ovšem jakoby naznačovala, že nadchází konec éry tehdejšího politbyra. V KSV totiž měly zvítězit tendence, které chtěly v budoucnu prosazovat ekonomiku vícesektorovou a krizi VSR vnímaly jako krizi hlubokou a ne jako "určité potíže", jak se na sjezdu vyjádřil Trường Chinh.

Už úvodní den sjezdu, kdy Trường Chinh přivítal zahraniční delegace, řekl, že "nynější rokování vietnamských komunistů upřesní linii 4. a 5. sjezdu týkající se hlavních směrů rozvoje." Je možné, že toto upřesnění přesáhlo Trường Chinhovy představy? Ať tak či onak, výsledkem sjezdu bylo odvolání nejvyšších stranických představitelů Trường Chinhe, Phạm Văn Đồnga a Lê Đức Thọa, který sám už v květnu roku 1986 otevřeně uznal nedostatky stranického vedení: "věk, patolízalství a oportunismus, korupci a přílišnou patriarchalitu vůči mladším členům vedení strany". Nezvoleným odstaveným funkcionářům byla v souladu s tradicí "tôn sư trong Đạo" (doslova: vážit si učitelů v cestě) nabídnuta místa poradců v Ústředním výkonném výboru KSV, což fakticky znamenalo jejich definitivní odchod z nejvyšších míst. Jistý vliv si však zachovávali i nadále.

Novým generálním tajemníkem byl zvolen Nguyễn Văn Linh a za další členy politického byra ÚV KSV byli zvoleni: Phạm Hùng, Võ Chí Công, Đỗ Mười, Võ Văn Kiệt, Lê Đức Anh, Nguyễn Đức Tâm, Nguyễn Cơ Thạch, Đồng Sĩ Nguyên, Trần Xuân Bách (v devadesátých letech emigrant a kritik politického systému ve VSR), Nguyễn Thanh Bình, Doãn Khuế a Mai Chí Thọ. Kandidátem politického byra byl zvolen Đào Duy Tùng. Do nového třináctičlenného byra tak bylo zvoleno jen pět nových tváří, což dobře vystihovalo moment kontinuity v probíhající změně.

Občas se v souvislosti s členy tzv. "liberálnějšího křídla" KSV, které reprezentovali zastánci a realizátoři đổi mới, hovoří jako o "jižanech". Některé analýzy totiž nepovažují za náhodu, že mnozí z nich pocházeli z jihu, nebo tam ve své kariéře byli politicky činní. V nových funkcích to byli: premiér Nguyễn Văn Linh, předseda Státní rady Võ Chí Công, předseda Rady ministrů Phạm Hùng, předseda Státní plánovací komise Võ Văn Kiệt a od února roku 1987 i nový ministr obrany a pozdější prezident Lê Đức Anh.

Reflexe uplynulých let

Jak se konstatuje v dokumentu přijatém KSV na 6. sjezdu, na vině za hospodářský stav země byly vážné a dlouhotrvající chyby ve stranických směrnicích a stranické politice, chyby ve strategii a v organizaci práce. Oficiálně se v dokumentu za největší omyl stranické strategie označila "nedočkavost při postupu k uskutečňování socialismu – politika přímého postupu k socialismu".

"Rychlost, síla, neotřesitelnost" to bylo jedno z charakteristických hesel strany v období před đổi mới. Bylo konstatováno, že strana už na 4. sjezdu nestanovila správné cíle. "Při realizaci výstavby socialismu jsme se neřídili podle objektivních historických zákonitostí, pravidel běhu historie." Strana uznala chyby, přičemž si podle vlastních slov vzala jako kritérium sebekritiky marxismus-leninismus, který spolu s myšlenkami Ho Či Mina dodnes tvoří stranickou doktrínu. Strana pochopila, že apriorní příčinou krize není nedůsledně uplatňovaná poválečná strategie, jak se tvrdilo ještě na 5. sjezdu, ale strategie samotná. Na předních místech byla kritizována kampaňovitost –  kopírování čínského Velkého skoku vpřed a předčasné odstranění nesocialistického ekonomického sektoru. Dále voluntarismus, který se po vítězné válce projevoval neomezenou důvěrou ve vlastní síly, jejíž zpochybňování bylo v prvních letech VSR stíháno jako trestný čin a trestáno. Pro oficiální politické myšlení prvních let po sjednocení země se zdálo, že jedinou překážkou na cestě k blahobytu je nedostatečná efektivita organizace práce mas. Odtud také politika kampaní, které byla pro první etapu výstavby socialismu příznačná a pojila se s všudypřítomnou atmosférou volání po definitivním a co nejrychlejším odstranění soukromého sektoru v ekonomice – pochopitelně bez jakéhokoli ohledu na jeho možnou efektivitu.

Kampaně také svou podstatou velmi často porušovaly vyhlašovaný princip dobrovolnosti a zcela jasně se v nich projevoval rozpor mezi oficiální politikou o zakládání zemědělských družstev a její praktickou realizací. Důsledně se prosazovala politika zavádění čistě socialistických typů vlastnictví, tedy státního a družstevního.

Velkou měrou přispěla i politika členských zemí RVHP, které po celou řadu let přistupovaly k méně rozvinutým zemím včetně Vietnamu s programem stimulace neadekvátně urychlované industrializace, čímž vlastně podle dnešního oficiálního vietnamského pohledu pomíjely celou historicky nevyhnutelnou etapu jejich rozvoje. Hektickou kolektivizaci a industrializaci označil předseda Výboru společenských a ekonomických věd Vietnamu Phạm Như Cương za "ušití si příliš velké košile." Vietnam tak přesně jako Rusko po občanské válce hodlal přejít k socialistickým základům výroby a distribuce: "co nejkratším, nejrychlejším a nejpřímějším způsobem", jak tento přístup svého času vyjádřil Lenin.

Ve výčtu chyb pochopitelně nemůže chybět pro všechny země reálného socialismu typický přehnaný důraz na výstavbu těžkého průmyslu, na urychlení socialistické industrializace, aniž by k tomu byly potřebné předpoklady. Dá se říci, že současná vietnamská kritika období před đổi mới není nepodobná české polistopadové kritice hospodářské politiky minulého režimu, která považuje dvousektorovou (státní a družstevní) ekonomiku za neefektivní, po administrativní stránce byrokratickou a přehnaně protekcionistickou. Rozdíl tu ale pochopitelně existuje. Obecně totiž ideologie KSV tuto ekonomiku považuje za jedinou správnou, ale její uskutečňování může začít probíhat až v pokročilém stádiu socialistické společensko-ekonomické formace, pro kterou je charakteristický dostatečný rozvoj výrobních sil. Pro období, které se dnes nazývá Přechodné období vedoucí k socialismu (POVS) a které bychom mohli chápat jako "substituci kapitalismu" je dvousektorový model nejen neadekvátní, ale jeho předčasná aplikace je pro budoucnost socialismu škodlivá, přičemž za příklad tu slouží právě období 1975-86.

Na svou obhajobu za chyby prováděné v minulosti KSV uvedla, že "pro nás byla a je výstavba socialismu ještě velmi novou záležitostí, zejména proto, že jsme se nacházeli a stále nacházíme ve velmi neobvyklých poměrech". Dále je třeba vidět, že tehdejší vedoucí činitelé vzhledem k vnitropolitické a mezinárodní situaci jistě neměli mnoho možností výběru jak VSR ekonomicky řídit. Nebylo možno využít sílu a potenciál vícesektorové ekonomiky, která byla teoreticky chápana jako symptom kapitalismu. Díky tomuto předsudku nemohla strana nikdy v praxi uznat objektivně existující principy a zákonitosti zbožní produkce.

Đổi mới nebyla jen novým pojetím reformy, ale vlastně i záchrannou brzdou možného kolapsu režimu. Strana chtěla představit lidem socialismus v jiném světle, než jak ho znali dosud. Jako systém flexibilní, schopný reagovat na vzniklé společenské a ekonomické potíže. Bylo zřejmé, že úspěch đổi mới se bude poměřovat především ekonomickou efektivitou. Ta byla považována za jádro, které při úspěchu může samo dokázat výhody socialismu a jeho dynamickou povahu.

Kádry KSV vyvodili z uplynulého vývoje závěry, že nadále je třeba:

1. Zapojit Vietnam do mezinárodní dělby práce zakládáním společných podniků a přímými zahraničními investicemi.
2. Stabilizovat společensko ekonomickou situaci, přičemž je nutné mít určeny konkrétní cíle ekonomického rozvoje VSR (viz POVS v příštím díle o ideologii v pozadí)
3. Uskutečnit obrat ve vztahu k ČLR: "Trvale zastáváme názor, že přátelství a spolupráce mezi Vietnamem a Čínou jsou mimořádně významným faktorem vývoje situace v jihovýchodní Asii. Společným zájmem národů obou zemí je mír, nezávislost a hospodářský rozvoj. Tyto zájmy stojí nad nynějšími rozpory. Vláda a lid Vietnamu si nesmírně váží přátelství mezi národy obou zemí a vynaloží veškeré síly na jeho obnovu. Vietnam je ochoten jednat s Čínou kdykoli, na jakékoli úrovni a kdekoli o normalizaci vztahů a o řešení dalších otázek v zájmu národů obou zemí, míru v jihovýchodní Asii a na celém světě."

Nguyễn Văn Linh

Nguyễn Văn Linh byl do politbyra znovuzvolen na konci roku 1985, když předtím byl z něho roku 1982 po několikaleté činnosti odvolán. Důvodem byly jeho spory s Lê Duẩnem o hospodářskou politiku vůči jižnímu Vietnamu, kterou Nguyễn Văn Linh nazval "staromódním socialismem". Nguyễn Văn Linh se narodil roku 1915 v Hanoji a do revolučního protikoloniálního hnutí za národní osvobození se zapojil již v mládí. Za distribuci protifrancouzských letáků byl už jako patnáctiletý odsouzen k trestu smrti, ale po vítězství Lidové fronty ve Francii roku 1936 byl propuštěn na svobodu, aby byl v letech 1941-45 znovu vězněn. Po srpnové revoluci pracoval jako funkcionář KSV a od roku 1950 pomáhal organizačně budovat stranu v jižním Vietnamu, kde od poloviny padesátých let organizoval ozbrojený boj. Organizačně se také podílel na strategii ofenzívy Tet na jaře 1968. Po osvobození Saigonu v dubnu 1975 se Nguyễn Văn Linh stal vedoucím tajemníkem Městského výboru strany Ho Či Minova města. Již v roce 1981 se stal velmi známým tím, že dovolil čínským obchodníkům, aby se vrátili do Ho Či Minova města, což umožnilo udržet v oblasti rozvoj obchodu. Nguyễn Văn Linh se velmi významně zasloužil o uskutečňování đổi mới i o stažení vojsk z Kambodži, které započalo v lednu 1989.

Nguyễn Văn Linh rezignoval v roce 1991 a ve svém následujícím životě se pomalu stával kritikem reforem, které sám zahájil. Opěrnými body jeho kritiky se stal přemírný nárůst zahraničních investorů, úpadek morálky a prohlubující se propast mezi bohatými a chudými. Nguyễn Văn Linh zemřel v dubnu roku 1998.

V květnu 1987 se v ústředním stranickém deníku Nhân Dân začaly objevovat úvodníky a články podepsané značkou NVL, které se dotýkaly nízké morálky a kreditu kádrů, nespravedlností ve straně a vládě, upozorňovaly na nutnost urychlování ekonomických změn a požadovaly rozšiřování demokracie ve stranickém životě, kritizovaly ty byrokraty, kteří se stavěly proti reformě, adresovaly výzvy novinářům a mediím, které volaly po větší kritičnosti vůči systému a byrokracii. Od srpna 1987 tyto články velmi otevřeně hovořily o ekonomických problémech země. Autorem mnoha z nich byl právě Nguyễn Văn Linh. I když se tvrdí, že Nguyễn Văn Linh byl mocným obhájcem reforem đổi mới, ozývají se hlasy, že jejím skutečným inženýrem a konstruktérem byl tehdejší člen ÚV KSV Võ Văn Kiệt.