Články

Ekonomický program đổi mới

Reforma đổi mới de facto znamenala postupné uskutečnění následujících opatření:

1. Decentralizace státní hospodářské správy, která by dovolila různým průmyslovým odvětvím jistou autonomii.
2. Nahrazení administrativních opatření opatřeními ekonomickými, včetně tržně orientované peněžní politiky, která by pomohla zastavit inflaci, což se zpočátku, ani po měnové reformě z roku 1988, nedařilo.
3. Přijetí externích opatření: devizové kurzy a úroková míra odpovídající světovému trhu.
4. Změna agrární politiky: prodloužit dobu pronajímání půdy rolníkům a zajistit jim větší svobodu obchodu s přebytky
5. Spolehnutí se na soukromý sektor, jako na motor ekonomického růstu.
6. Přímý kontakt soukromých i státních podniků se zahraničním trhem: nastartovat tak vyšší import i export.

Tři programy

Vietnam si také předsevzal realizaci tzv. tří programů, tj. potraviny a jídlo – spotřební zboží – zboží na export. To určilo jasné priority investic a dotací. Podle vlastních slov splnila KSV formulací programů "konkretizaci plánu socialistické industrializace v Počáteční etapě".

Oficiální místa ohlásila završení Tří programů roku 1990, kdy Vietnam překročil dostačující produkci rýže, takže nejen uspokojil domácí poptávku, zabezpečil si rezervy, ale mohl začít s vývozem, čímž znatelně změnil poměr obchodní bilance k lepšímu. Byl to důležitý výsledek đổi mới. Objem i rozmanitost spotřebního zboží na trhu byly zhodnoceny jako dostatečné, pokud jde o základní potřeby obyvatel.

Od roku 1986 do roku 1990 stoupl objem vývozu zhruba třikrát, od roku 1989 začal stoupat vývoz komparativně výhodných komodit, tj. zejména rýže a ropy. Nadějné vyhlídky začal mít díky aktivní spolupráci se zahraničím i sektor těžby plynu. Rovněž sektor služeb se začal rozvíjet vcelku obstojně. To vše nebylo ale zadarmo. Během čtyř let 1986-90 Vietnam ze státního rozpočtu vydával přibližně 60% na pobídky Tří programů. Za týmž účelem vynaložil 75-80% financí rozpočtů oblastních. Na začátku devadesátých let to přineslo své ovoce, růst se začal pohybovat mezi 8-9%.

Nakonec se podařilo podchytit i inflaci. Jestliže ta byla roku 1986 na 20% za měsíc, roku 1987 10% za měsíc, roku 1988 na 14% za měsíc, tak v letech 1989 a 1990 byla 2,5%, respektive 4,4,%. Tomu přibližně odpovídají i nevietnamské prameny, které uvádí až 300% míru inflace mezi roky 1987-88. Některé zdroje naopak uvádí inflaci 800% v roce 1988 a 33,8% v roce 1989. Jisté však je, že až do roku 1988 inflace stále stoupala, počínaje rokem1989 už inflace s jistými výkyvy postupně klesala.

Krok za krokem

Zpočátku stát provedl množství stěžejních kroků. Ceny byly liberalizovány a většina subvencí byla přemístěna. Na tehdejší vietnamské poměry zřejmě velkolepý a nevídaný liberalismus v cenové politice, uplatňovaný jak na organizovaném, tak volném trhu, aniž příslušně rostl objem výroby, který by zvýšenou nabídkou čelil stoupání cen, byl jedním z důvodů vysoké inflace. SB a MMF obvinily Vietnam, že nebyl schopen zavést "rozumnou politiku" a přerušily spolupráci. V srpnu 1987 sice Politbyro dovolilo, aby MMF zasáhl do některých sektorů (dluhy, poplatky za vzdělání atd.) ale po roce 1988 MMF od další spolupráce upustil.

Na základě rozhodnutí Rady ministrů z listopadu 1987 vešly v platnost Předpisy o inovaci plánování a socialistického chozrasčotu státních podniků. Nové předpisy měly přispět k odstranění ryze administrativních metod řízení a umožnit uplatňování mechanismu plánování na základě chozrasčotu. Jasnou prioritou bylo pokračovat v ekonomické reformě směrem k vícesektorové tržní ekonomice regulované vládou. Tak ekonomika konečně  přestupovala na samofinancování, vyrovnaný rozpočet a protežování exportu.

Zásadním krokem bylo zrušení monopolu Ministerstva zahraničního obchodu na veškerý zahraniční obchod. Už dávno před započetím reforem đổi mới, v květnu 1981, vyšel výnos poskytující jednotlivým firmám, velkým družstvům a provinciím právo přímého vstupu na zahraniční trh pod státní kontrolou. Místní (provinční, městské) vývozní a dovozní společnosti měly právo uskutečňovat zahraničně obchodní operace s tím, že byl stanoven způsob jejich zainteresovanosti na růstu exportu: 70-90% zisku v zahraniční měně připadlo společnostem na dovoz průmyslového a spotřebního zboží. Část valutové tržby připadla podnikům vyrábějícím exportní zboží, na nákup surovin, materiálu a zařízení prostřednictvím vývozních a dovozních společností.

Bylo uvolněno i plánování výroby v průmyslových závodech. Vedle plánů stanovovaných centrálně státními orgány bylo podnikům umožněno vyrábět i tzv. pomocné plány, v tehdejším Československu známé pod názvem přidružená výroba. V rámci těchto plánů se mohl každý závod rozhodnout pro výrobu některého druhu spotřebního zboží. Musel si však sám zajistit potřebný materiál a své výrobky pak také sám volně na trhu prodat. Takto získané prostředky tvořily významnou část příjmu dělníků a zaměstnanců. Smysl zmíněných opatření, u nichž byla snaha také pamatovat i na další hospodářská odvětví, spočíval v povzbuzení pracovní iniciativy pomocí hmotné zainteresovanosti. Jejich zavedení odhalilo některé rezervy v produktivitě páce, ale především ve zdrojích surovin a materiálů. Současně se však objevily i jevy negativní. Iniciativa se zaměřovala tam, kde se realizoval bezprostřední individuální zájem. Pomocné plány sice závody vysoce překračovaly, ale plnění plánu ústředního bylo slabé a proti uplynulým letům často ještě pokleslo.

Po celou dobu se uvnitř KSV odehrával boj o koncepce a pochopitelně o pozice. Tak jak to bývá běžné u politických systémů s jedinou stranou, která si drží mocenský monopol, odehrával se veškerý politický život právě uvnitř ní. Vždy existovaly protichůdné tendence, které ale ani po zahájení reforem, v souladu s programem KSV, nemohly získat status frakcí. Neznamenalo to však, že rozpory nebyly nejen v kuloárech patrné. V červnu 1987 byl zvolen ministerským předsedou bývalý ministr vnitra, relativně konzervativní Phạm Hùng. Ten však v březnu 1988 zemřel a Národní shromáždění VSR nečekaně navrhlo radikálního zastánce reforem Võ Văn Kiệta jako protikandidáta Đỗ Mườie. Ačkoli byl zvolen Đỗ Mười, Võ Văn Kiệt získal nečekaně vysokou podporu – 36%.

Vleklá krize nekončí

V letech 1987 a 1988 se Vietnam nadále potýkal s nedostatkem potravin a navíc v roce 1988 postihlo zemi 17 tajfunů, které těžce poškodily úrodu. Následně propukl zatím poslední hladomor v dějinách Vietnamu. Dá se říci, že v tomto období vlastně došlo k jistému zhoršení situace, přičemž rezoluce a ekonomické směrnice strany jen dodatečně reagovaly na lavinu vzniklých problémů. Đổi mới se rodila v bolestech.

Pod tlakem stále se nelepšící hospodářské situace bylo v roce 1988 přistoupeno k realizaci klíčových kroků vedoucích k tržní ekonomice. Především se jednalo o:

1. Vyplácení mezd na hotovostním základě
2. Ohodnocení vstupů do státních podniků na základě cen
3. Povolení soukromým zaměstnavatelům zaměstnávat až 10 pracovníků
4. Odstranění interních celních úřadoven
5. Novelizace Zákona o zahraničních investicích
6. Další dekolektivizace zemědělství
7. Eliminace téměř všech přímých dotací a kontrol cen
8. Zvětšení autonomie a kompetencí manažerů podniků
9. Devalvace měny podle tržních cen
10. Eliminace státního monopolu zahraničního obchodu
11. Provize zahraničnímu účastenství v bankovnictví
12. Omezení restrikcí pro činnost soukromých podniků
13. Vytvoření Vývozních zpracovatelských zón pro čistě zahraniční podniky
14. Legislativa pro akciové podniky
15. Odstranění nejdůležitějších prvků centrálního plánování a byrokracie
16. 15% snížení stavu státních zaměstnanců
17. Částečná restituce v jižním Vietnamu.

Tato opatření nemusela být zaváděna bezpodmínečně, ale i tak odrážela představy KSV, týkající se ekonomické reformy. Například z náhodně vybraných 32 státních podniků v roce 1990 pouhých pět fungovalo v souladu s touto politikou, i když družstevní a soukromý sektor už tvořily dvě třetiny HNP.

Korekce politických trendů na 6. plénu ÚV

Šesté plénum ÚV KSV konané v březnu 1989 se pokusilo o zvrácení některých dalších nepříznivých trendů a provedením výměn několika ministrů chtělo urychlit proces dổi mới. Plénum potvrdilo, že země se stále ještě nedostala ze společensko-ekonomické krize. Byla přiznána stoupající inflace-znehodnocování měny, nedostatečné ohodnocení většiny státních zaměstnanců, inteligence a vojáků, vysoký demografický růst, korupce a kriminalita.

Navíc strana v nové hospodářské situaci rozeznala příznaky částečné ztráty svého postavení ("moc pracujících není rozvinuta") a zahájila protiopatření. Byla přijata politika "státem iniciovaného kapitalismu" – soustředění vícesektorové ekonomiky do rukou státu. Později bývá citována "definice": Strana plus kapitalismus rovná se socialismus.

Šesté plénum se pokusilo i o ideologické propracování pokračování đổi mới a vydalo tzv. 5 základních pravidel đổi mới, podle kterých je nutné postupovat:

1. Đổi mới se nesmí vzdálit socialistickým cílům.
2. Đổi mới musí být opřena o ideologii marxismu-leninismu.
3. Đổi mới musí mít vedení strany, aby realizovala panování lidu, tj. posilovala diktaturu proletariátu.
4. Výstavba demokracie je výstavbou socialistické demokracie. Demokracie musí jít ruku v ruce s centralizací, disciplínou, zákonností, s vědomím občanské zodpovědnosti. Demokracie musí mít vedení a vedení musí být spravováno demokratickými metodami, aby se demokracie mohla rozvíjet. Demokracie je pro lid, ale musí přísně postihovat kontrarevolucionáře působící zmatek a narušující pořádek a bezpečnost společnosti.
5. V mezinárodních vztazích đổi mới znamená spojení vlastenectví s proletářským internacionalismem a mezinárodním socialismem.

Výše uvedených 5 základních pravidel bylo přijato s cílem zajistit politickou stabilitu země. Politická stabilita byla a je jedním z ústředních témat dổi mới z mnoha důvodů. Za prvé z procesů ve východní Evropě vyvodila KSV zkušenost, že pokud rozvolní politický život, povede to k v podmínkách Vietnamu k chaosu a dalšímu znemožnění ekonomického růstu. Za druhé, VSR si je dobře vědoma, že právě politickou stabilitu vysoko oceňují MMF, SB i zahraniční investoři. A za třetí jde o pochopitelnou snahu vládnoucí vrstvy uchovat si své ekonomické výhody a současné postavení. Koncepce zaručující politickou stabilitu VSR byly a jsou nejčastějším terčem zahraniční kritiky i disentu. K tomuto tématu se vrátíme ještě později.

Zemědělství

Pod tlakem kritického nedostatku potravin se vláda v dubnu 1988 promptně rozhodla přistoupit k reformě zemědělství, ač ta pro mnoho tisíc místních kádrů KSV znamenala ztrátu místa. Ustanovila, že půda se napříště přidělovala na smluvním základě na dobu 15 let, přičemž výše dodávek byla po dobu 5 let neměnná. Od povinných dodávek byly odečítány výdaje vynakládané rolníky na různá technická zlepšení. Tato politika platí s jistými změnami dodnes. (V roce 1993 byla uskutečněna další revize, která měla posílit instituci soukromé držby půdy - šest až osm miliónů hektarů půdy bylo dáno do soukromého opatřování. Jednotlivé hospodářství směla mít do tří hektarů pozemků, pěstitelé s každoroční úrodou pozemek dostávali na dvacet, ostatní dokonce na padesát let.) Od zavedení této reformy se datuje trvalý růst zemědělské produkce. Reforma zároveň urychlila rozběhnutí "spontánního kapitalismu" v městech, a to jak mezi malými soukromníky, tak i státními podniky, jejichž manažeři se také začínali chovat daleko více tržně.

Rolník, farmář se tak konečně ocitl v situaci, kdy si mohl podle dostupnosti a ceny vybrat, co bude pěstovat, a nakoupit semeno. Taktéž věděl, že čím více vypěstuje a sklidí, tím bude větší i jeho podíl, zaručený státními garancemi. Celkový efekt byl, že rolník pracoval především pro sebe, ale zároveň i pro stát. Dalším pozitivním faktorem bylo, že vzrostl počet farmářů nakupujících mechanizované stroje, pluhy, traktory a mlátičky rýže, aby tak zvýšili objem sklizně.

Legislativní změny, soudnictví

Během procesu đổi mới se budovala nová právní základna země. Vietnam přijal množství významných občanských zákonů včetně Obchodního zákona, Zákona o Státní bance, Zákona o soukromém podnikání, Zákona o bankrotu, Zákona o úvěrech, Zákona o vývozních a dovozních tarifech, Zákona o dani z přidané hodnoty, Zákona o pobídkách domácích investic, Zákona o podniku, Zákona o půdě atd. Stát také schválil privatizaci státem vlastněných společností a podniků. Přijetí těchto zákonů postupně pomáhalo vytvářet vhodné právní prostředí pro podnikání.

Úlohu nejvyššího soudu má ve Vietnamu Nejvyšší lidový soud. Nejvyššího soudce jmenuje prezident a je schvalován Národním shromážděním, vykonává funkci na pět let. Oblastní lidové soudy, vojenské soudy a zvláštní tribunály působí jako soudy podřízené.

Ustanovení o hospodářské arbitráži z roku 1990 vytvořilo základní systém obchodní arbitráže. Ten byl rozšířen řadou nevládních arbitrážních organizací. Mnoho soudců ale mělo a stále má malé vzdělání v oblasti formálního práva, což se prokázalo při obtížném prosazování soudních výroků. Do října 1995 nebyla ve Vietnamu prosazována rozhodnutí zahraničních soudců, teprve tehdy se Vietnam připojil k New Yorkské konvenci z roku 1958.

V roce 1994 Národní shromáždění oficiálně schválilo založení hospodářských soudů, které nahradily státní ekonomický arbitrážní systém a v červnu téhož roku se začaly zabývat problémy bankrotů, podvodů a zpronevěr. Většina investičních sporů se urovnává prostřednictvím soudních jednání, i když společnosti dávají přednost zahraničním arbitrážím. Jiní se obracejí kvůli urovnání problémů na Ministerstvo plánování a investic.

Zákon o podniku byl považován za základní obrat k uvolnění vnitřních zdrojů celého ekonomického sektoru, který odstranil přerozdělování a dovolil relativně nezávislé řízení obchodních aktivit, alespoň těch, které nestojí na seznamu aktivit nedovolených. Aby se zabránilo znehodnocení měny, dovoz spotřebního zboží byl limitován 20% celkové hodnoty importu.

Bankovní sektor

Před rokem 1990 neexistovalo ve Vietnamu žádné rozdělení mezi komerčním a státním bankovnictvím. Uznáním potřeby většího vymezení a sofistikovanosti finančního systému Vietnam prošel Nařízením o Státní bance a Nařízením o bankách, družstevních úvěrových institucích a finančních institucích, které poskytly legální rámec pro běžný bankovní systém už v roce 1990. Reorganizace v červenci 1992 upevnila úlohu Státní vietnamské banky přenesením jejích úvěrových funkcí na čtyři nově reorganizované banky: Vietnamskou zemědělskou banku (AGRIBANK), Rozvojovou banku, Investiční banku zahraničního obchodu Vietnamu (VIETCOMBANK) a Průmyslovou a komerční banku Vietnamu (INCOMBANK). Státní banka Vietnamu zaujímala a zaujímá roli banky centrální. Nyní existují 4 druhy úvěrových institucí ve Vietnamu - komerční banky, investiční a rozvojové banky, úvěrová družstva a finanční družstva.

Zahraniční obchod

Formulací výše uvedených sedmnácti bodů v roce 1988 přijalo politbyro opatření, která znamenala průlom v politice vůči zahraničí. Zvýšený stupeň otevřenosti ("politika otevřených dveří", "Vietnam: přítel všech zemí") byl jasným projevem snahy rozvíjet hospodářské styky se všemi státy světa bez rozdílu.

Za zásadní přelom bylo považováno přijetí Zákona o zahraničních investicích v prosinci roku 1987. Zákon umožňoval zahraničním společnostem investovat do vietnamské ekonomiky věcné a finanční prostředky v různých formách: v podobě zahraniční valuty, zařízení, výrobních prostředků, nových technologií. Byly tak nastartovány společné komerční operace, výrobní kooperace, společné podniky s nejméně 30% účastí zahraničního kapitálu, ale také podniky plně financované zahraničními investory. Zvláštní výhody se přiznávaly investicím do zemědělství, do výroby předmětů nejširší potřeby, do exportu a do výroby nahrazující dovoz. Byly stimulovány vklady do výrobních odvětví využívajících vyspělou technologii, do výrobní infrastruktury a do různých druhů služeb, jejichž úhrada se realizovala v zahraniční měně (turistika, opravy lodí, přístavní služby apod.).

Zákon vyvolal zvýšený zájem zahraničních firem. V roce 1988 vzrostl počet delegací přijíždějících do Vietnamu zkoumat možnosti trhu. Byly rozpracovány konkrétní normativní akty týkající se účasti zahraničních investorů, proběhla jednání se zainteresovanými japonskými, francouzskými, kanadskými australskými, hongkongskými a singapurskými společnostmi. Celkově však tok zahraničních kapitálových investic nebyl velký. Zajímavé je, že k těmto počínajícím podnikům joint-venture patřil i první společný československo-vietnamský podnik OTAS, který byl založen v říjnu 1988 společnostmi Oil Service Company Vung Tau a JZD Agrokombinátem Slušovice. Právě podniky typu joint-venture se staly později nejpopulárnějším druhem zahraničních investic a dnes představují přes 75% fungujících i schvalovaných investic. Neutuchající úsilí o přilákání zahraničního kapitálu se projevovalo zejména v rozšiřování pobídek a garancí.

Členství v mezinárodních organizacích

Ve velmi krátké časovém úseku dosáhl Vietnam, který měl dříve ekonomické vazby především s Radou vzájemné a hospodářské pomoci (RVHP), výrazné diversifikace svého obchodu a investičních vztahů a to především se zeměmi Asie a Tichomoří, které dnes tvoří 75% jeho vývozu. Vietnam se rovněž úspěšně integroval do některých mezinárodních finančních a hospodářských organizací. Na konci roku 1993 v dohodě o odpočtu dluhů s členy Pařížského klubu pomohly Vietnamu jeho členské země k navázání kontaktů se Světovou bankou (SB) a Mezinárodním měnovým fondem (MMF). Vietnam také využil nabídek rozličných mezinárodních nadačních společností, které Vietnamu od roku 1993 poskytly pomoc ve výši 12,5 miliardy dolarů. V únoru 1995 roku se Vietnamské diplomacii podařilo přimět vládu USA ke zrušení embarga a v květnu téhož roku byly mezi oběma zeměmi navázány diplomatické styky. V roce 1995 Vietnam také podepsal Rámcovou dohodu o spolupráci a rozvoji s EU. Navíc je důležité, že v devadesátých letech prováděl Vietnam reformu podle Dohody o strukturálních úpravách úvěrů SB a Dohody o strukturální úpravě o materiálních možnostech MMF z roku 1994.

Pozitivní výsledky mírového procesu v Kambodži a pozdější úsilí Vietnamu o vstup do ASEAN znamenaly nové klima v regionu už od konce 80. let. V roce 1992 se konal summit ASEAN v Singapuru, jenž deklaroval přání daleko užší spolupráce v oblasti (se zřetelným výhledem na budoucí formu ASEAN jako organizace sdružující všechny země jihovýchodní Asie, tj. tzv. koncepce ASEAN 10). Zvláštní důraz se kladl na vztahy mezi blokem samotným a zeměmi Indočíny. Summit vytyčil konkrétní harmonogram integrace zemí Indočíny do sdružení. Vyjma této skutečnosti byl mítink bezpochyby významný také rozhodnutím ustanovit Zónu volného obchodu ASEAN (AFTA) s přednostními celními tarify pro členské země po 15 let (později zkráceno na 10) počínaje lednem 1993. ASEAN tím prohloubil spolupráci a umožnil nový rozvoj pro všechny země v oblasti. Vietnam se spolu s Laosem zúčastnil konference v Bali v červenci 1992, což byl také důležitý mezník, kde obě země získaly status pozorovatele. Na konferenci zahraničních ministrů ASEAN v Bangkoku v roce 1994, které se poprvé zúčastnili ministři všech 10 zemí, byla společně vyjádřena touhu po míru, stabilitě a kooperaci. Nedlouho poté se konalo první setkání Regionálního fóra ASEAN (ARF), kterého se zúčastnili delegáti 17 zemí EU. Zde proběhla mimo jiné diskuse o bezpečnostní situaci v jihovýchodní Asii. ARF tak otevřelo ASEANu další možnosti spolupráce a zvýšilo jeho prestiž na mezinárodní úrovni. V červenci 1995 se Vietnam stal oficiálním členem ASEAN.

Je jistě důležité připomenout, že Vietnam k ASEANu přistupuje jako k jedné, nikoli k jediné politicko-ekonomické možnosti transformace a vlastní realizace. Do jisté míry protiváhou je Vietnamu v tomto smyslu rozvíjení bilaterálních vztahů s USA, Japonskem, Jižní Koreou, Austrálií, ale především nově koncipované vztahy s dříve znepřátelenou Čínou i s tradičním Ruskem.

V listopadu 1998 vstoupil Vietnam do Organizace asijskopacifické hospodářské spolupráce (APEC). Toto tažení bude letos na podzim završeno přelomovým přijetím VSR do Světové obchodní organizace (WTO).

Z hlediska objemu vnitřního i mezinárodního obchodu, hospodářského růstu a růstu produkce zažil Vietnam období stabilizace a všeobecného růstu. V polovině devadesátých let se tak zrodila představa Vietnamu jako dalšího asijského tygra.