Články

Budování socialismu ve Vietnamu začalo rozhodně nejpozději v roce 1954 a nové síly nabralo sjednocením země roku 1975. Do této doby straničtí stratégové těžce hledali kompromis: měly být všechny prostředky napřeny směrem k osvobození jihu nebo naopak k přerodu společenského zřízení severu? Vůdčí osobností v první snaze byl bezpochyby Le Duan (podporován také Ho Či Minem dokud jeho vliv na domácí politiku neotupilo postupující stáří), ve druhém táboře byl nejvýznamnějším pravděpodobně Truong Chinh. Jak jsme již viděli v předchozích kapitolách, všeobecná krize počátku osmdesátých let přinesla bolestné poznání, že způsob přechodu k socialismu byl zvolen zcela nevhodně. Strana se otevřeně přihlásila k myšlence, že socialismus bude moci vybudovat až poté, co se společnost hospodářsky pozvedne za pomoci ryze kapitalistických nástrojů. To bezprostředně vedlo k vypracování teorie Přechodného období vedoucího k socialismu (POVS). Nicméně tento pojem se ve stranických materiálech objevuje již mnohem dříve. Např. po sjednocení Vietnamu zaznělo:"V dnešní epoše, kdy národní nezávislost a socialismus nejsou od sebe v naší zemi odděleny, kdy dělnická třída drží revoluční vedoucí úlohu, je vítězství národní lidovědemokratické revoluce začátkem socialistické revoluce, začátkem Přechodného období vedoucího k socialismu". Prohlášení explicitně ztotožňuje socialistickou revoluci s POVS a je skutečně možné konstatovat, že socialistická revoluce a POVS jedno jsou.

Přechodné období vedoucí k socialismu (POVS)

"Musíme si připustit, že naše dosavadní pojetí socialismu a POVS bylo zaostalé, chtěli jsme mít čistou socialistickou společnost ihned, nechápajíce, že POVS bude v naší zemi relativně dlouhý proces."

Na 5. sjezdu byla Počáteční etapa POVS byla naplánována na léta 1981-90. Reformní obsah a podrobně rozpracovanou teorii dostala však až roku 1986. V dokumentu KSV se říkalo: "Komplexním úkolem a cílem počáteční etapy v letech, které zbývají do jejího konce (1990), je všestranná stabilizace společensko-ekonomické situace a vybudování potřebných předpokladů k intenzifikaci socialistické industrializace v následující etapě." Ta opravdu v roce 1990 přišla - od té doby hovoříme o druhé etapě, Etapě industrializace a modernizace.

Lze říci, že samotným jádrem đổi mới bylo snížení státních zásahů do podnikání a otevření se cizím investicím. Nutnost realizace đổi mới byla shledána jako otázka "existenčního významu pro další osud země". Důležitá však byla koncepce i po stránce čistě politicko-teoretické, protože jak řekl tehdejší velvyslanec VSR v ČSSR Nguyễn Phú Soái "chyby a nedostatky v ekonomice pramenily z nedostatků v ideologické, kádrové a organizační práci." Zároveň tedy bylo potřeba reformu zakomponovat do příslušného ideologického rámce, odpovídajícího marxismu-leninismu a Ho Či Minovým idejím. V politickém smyslu znamenala đổi mới revizi představ o socialismu, podle vlastní propagandy se však v žádném případě nejednalo o "revizionismus vedoucí k popření revolučních a vědeckých základů socialismu, ale o rozvinutí jeho rozmanitosti a vitality".

Đổi mới byla chápána jako podmínka zdárného uskutečňování POVS, který připuštěním kapitalistických prvků do hospodářství bude suplovat historickou etapu dlouholetého spontánního procesu vývoje ekonomiky v kapitalistické společnosti (již byl Vietnam nucen vynechat), umožní rozvoj a etablování vědeckotechnické revoluce ve VSR a tak splní svůj úkol – vytvořit materiální základnu k přechodu k socialistické společensko-ekonomické formaci.

Dlouhá cesta před námi

"Podle našeho názoru se naše země stále nachází na začátku POVS a my nemáme žádný opěrný bod, který by nám dovolil tvrdit, jestli bude POVS obsahovat dvě, tři, nebo čtyři etapy, můžeme jen předpokládat, že bude obsahovat mnoho etap. Důležitým problémem je nemýlit se a neplést si obsah první etapy POVS s obsahem celého POVS a už vůbec nezaměňovat POVS se socialistickou společensko-ekonomickou formací. Je nutné určit relativně nezávislé postavení POVS - jako období formování socialismu. POVS nenáleží k socialistické společensko-ekonomické formaci, a už vůbec s ní není identický." Pro pochopení současné oficiální ideologie KSV se zde jedná o velmi relevantní problém. Z osobní zkušenosti mohu doplnit, že na mou přímou otázku mi vyučující předmětu vědecký socialismus na VŠ Ekonomické v Hanoji naopak odpověděla, že POVS "k socialistické společensko-ekonomické formaci pochopitelně náleží", což je odpověď, která je v příkrém logickém rozporu s teorií POVS: "Dokonce jsou i tací, kteří se domnívají, že naše země už vstoupila do období socialismu".

Pro lepší ilustraci problému a potažmo i snazší pochopení současné oficiální vietnamské politologie je třeba vyjma vyzdvižení "relativně nezávislé povahy POVS", pohlížet na něj nejen jako na "období formování socialismu", ale v souladu s Leninem i jako na "druh kapitalismu spojeného s proletářským státem", jako na "zvláštní druh kapitalismu, druh kapitalismu, který je záhodno akceptovat, a který můžeme limitovat, druh kapitalismu, kterému proletariát vědomě dovoluje existovat."

V materiálech KSV se uvádí, že kritérium pro konec POVS (a tedy přechod k socialismu) je ve všech socialistických zemích stejné – je to "čitelná hranice" stvořená ze souboru jednotlivých kritérií (úroveň rozvoje výrobních sil, úroveň zralosti výrobních vztahů, úroveň rozvoje materiálně technické základny a ideologické nadstavby různých společenskoekonomických oblastí). Až jich bude dosaženo, je možné konečně přejít k socialistické společnosti a plné aplikaci kolektivního způsobu výroby.

Ideologický vliv Nové ekonomické politiky (NEP)

Ve vietnamských politiko-ekonomických materiálech a publikacích se těší veliké pozornosti Leninova reforma NEP, uplatňovaná v Sovětském Rusku po občanské válce a rovnostářském válečném komunismu. NEP byla schválena na 10. sjezdu Komunistické strany Ruska v březnu 1921. Po krachu plánů, které spoléhaly na rozšíření revoluce do západní Evropy, byl Lenin jako vůdce úspěšné revoluce v nerozvinuté zemi nucen teoreticky se zabývat otázkou výstavby socialismu bez odpovídající materiálně-technické základny. Po rozpracování své teorie NEP byl sám Lenin přesvědčen, že právě ona pomůže úspěšně uskutečnit revoluci v rozvojových zemích, které se jednou vydají na cestu k socialismu.

Základním východiskem NEP bylo připustit strukturu vícesektorové ekonomiky. Dalším opěrným bodem NEP byl názor, že proletářský stát nesmí ve formě naturální daně brát rolníkům všechny přebytky potravin, nýbrž jenom část. Ostatní přebytky se mají ponechat rolníkovi, aby je mohl volně prodávat na trhu. Podle něho to mělo být pobídkou rolníka v jeho hospodaření a tato opatření také skutečně vedla k zvýšení úrovně celého zemědělství v zemi. Sjezd se vyslovil pro to, aby místo povinného odvádění všech přebytků byla ihned zavedena nízká naturální daň. "Chudí rolníci byli osvobozeni od některých – a ve výjimečných případech i ode všech – forem naturální daně, snaživým hospodářům byly poskytnuty úlevy, s přebytky potravin bylo povoleno obchodovat." V zásadě stejná reforma měla probíhat a probíhala i ve Vietnamu.

Důležitými rysy NEP dále byly: přechod na samofinancování podniků, volnější cenová politika, boj proti mzdovému rovnostářství a podpora výroby v individuálním zájmu. Pokud jde o zahraniční obchod, prosazovala se zásada obchodu se všemi zeměmi a i v této oblasti hodlala VSR postupovat podle Leninových směrnic: "Musíme zkoumat a uplatňovat Leninovy představy týkající se NEPu v souvislosti se zahraničním obchodem, zvláště pak otázky přímých investic."

Podle Lenina, teprve na základě úspěšné realizace této reformy "bude možné obnovit a rozšířit státní průmysl, zejména těžký, upevnit pozice socialismu a vytvořit základnu pro socialistickou přestavbu zemědělství." Lenin dokonce prosadil poskytování koncesí zahraničním kapitalistům na jednotlivé závody a to za účelem obnovení průmyslu: "Takové podniky pracující pod kontrolou sovětského státu budou pomáhat socialismu."

Starší vietnamské stranické kádry však byly přesvědčeny, že kopírování zmíněných opatření bude znamenat oživení kapitalismu, růst bohatší vrstvy rolníků, jistě dojde i k otvírání malých soukromých podniků. Nebylo by připuštění takového modelu pro socialismus nebezpečné? Jejich liberálnější oponenti to věděli rovněž, ale za prvé nebylo jiné cesty, protože nad zemí opět visel Damoklův meč hladu, a za druhé, sami se odvolávali na Leninův postoj: "My se nemusíme bát toho, že se nám rozroste maloburžoazie, ale spíše bychom se měli bát dalšího prodlužování nanejvýš svízelné situace, a kritického nedostatku produktů". Liberálnější křídlo také samo chtělo kapitalistickému vlivu čelit hlavně prostřednictvím držení klíčových pozic v národním hospodářství. Lenin také původně odporoval volnému obchodu a považoval ho společně s individuální soukromou produkcí za neslučitelný se zájmem výstavby socialismu. Ale samotná životní praxe tyto jeho myšlenky přehodnotila.

"Z výčtu výše popsaných tezí je patrné, že NEP se stala důležitým ideovým základem đổi mới a její teorie zároveň částečným zdůvodněním ekonomických potíží. Vietnam byl některými vlastními autory označován jako země nacházející se přesně v takovém složitém období, jako sovětské Rusko po občanské válce, respektive po invazi 14 mocností. Charakteristickým argumentem tohoto tvrzení byl především obrovský počet rolnictva. Lenin zdůrazňoval, že "neexistuje jiný způsob, jak zapojit rolnictvo do výstavby socialismu, než NEP", přičemž tomuto druhu reformy přiřkl mezinárodní a všeobecně platný charakter. "Všude na světě, kde byla proletářská revoluce uskutečněna společně s početně silným rolnictvem, jsou opatření podobná NEPu nevyhnutelná." To, že sám revolucionář Lenin byl za tehdejšího bědného stavu sovětského hospodářství ochoten nejen připustit, ale i úspěšně zavést NEP, bylo zároveň dostačujícím argumentem pro "nerevizionističnost" a "neoportunističnost" uskutečňování těchto kroků.

Perestrojka v SSSR

Ve druhé polovině 80. let začal v tehdejším Sovětském svazu a následně i ve většině socialistických zemí východního bloku proces, který je světu známý jako přestavba, neboli perestrojka, a který byl fakticky započat s nástupem nového generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (ÚV KSSS) Michajla S. Gorbačova. Kořeny této snahy o změnu bychom však mohli nalézt již před Gorbačovem. Byl to již Andropov, kdo zahájil svou vládu smělou kampaní proti korupci a velkými kádrovými změnami. Vyměnil pětinu oblastních tajemníků a ministrů. Brzy po nástupu do funkce však vážně onemocněl a v únoru 1984, po patnácti měsících od svého nástupu, zemřel. Na postu generálního tajemníka ho vystřídal Konstantin Černěnko, typický stranický byrokrat, který působil jako brzda nastoupeného kurzu. Když i on po roce zemřel a na jeho místo byl zvolen 54-letý Gorbačov, nastal čas propuknutí myšlenkového a kritického kvasu.

To, co bylo započato v SSSR, nemohlo zůstat bez vlivu ani ve Vietnamu. Ostatně sám Gorbačov napsal ve své knize o přestavbě: "...ani jedna socialistická země nemůže úspěšně, ve správném rytmu postupovat vpřed bez pochopení, solidarity a vzájemně výhodné spolupráce s ostatními bratrskými zeměmi". Na druhou stranu však koncept Gorbačovovy perestrojky nepožadoval po ostatních zemích její satelitní napodobování: "Jedná se o to, aby celý systém politických vztahů mezi socialistickým zeměmi byl budován na základě plné samostatnosti." Perestrojka ovlivnila VSR a KSV z největší části právě dovolením zahájit a realizovat reformy s tím, že Vietnam má "právo na vlastní cestu vývoje".

Je nutné si připomenout, že od rozkolu mezi Čínou a SSSR na počátku šedesátých let se VSR orientovala prosovětsky, přičemž tato tendence vyvrcholila dvěma vojenskými konflikty, které se oba odehrály v roce 1979. Šlo o osvobození Kambodže od Polpotovy pročínské hrůzovlády vietnamskými vojsky v lednu a následnou čínskou agresi v únoru. Nová politika SSSR v osmdesátých letech měla jeden podstatný rys: oteplování vztahů s ČLR. Vietnam si v této nové koncepci musel hledat své místo. Čína jako podmínku urovnání čínsko-sovětských vztahů požadovala, aby Vietnam stáhl svá vojska z Kambodži. Vzhledem k tomu, že kambodžská otázka problematizovala vztahy VSR i s USA, Japonskem, zeměmi ASEAN a s Evropským společenstvím, rozhodl se Vietnam přikročit v květnu 1988 k jednání o stažení vojsk.

Vliv čínských reforem

Již bylo řečeno, že vietnamská politika si po sovětsko-čínské roztržce vybrala za spojence Sovětský svaz. I ve vietnamském vedení se však čas od času objevovaly tendence příklonu k Číně, nikdy však nedosáhly vrchu. V roce 1979 například uprchl do Číny člen politbyra Hoàng Văn Hoàn, kterému zřejmě imponovaly včasné reformy v ČLR. Objevují se názory, že v důsledku sovětizace a oficiálního odmítání Číny v 80. letech "Vietnam ztratil deset let při prosazování svých hospodářských reforem, protože Čína s nimi začala pod Tengovým vedením v roce 1976, kdežto Vietnam k nim našel odvahu až v roce 1986".

Nelze přehlédnout, že politický obsah a způsob realizace reforem byl z velké části okopírován od ČLR. Tento moment se ale díky komplikovaným vztahům mezi VSR a ČLR až do rozpadu východního bloku v žádných oficiálních materiálech a dokumentech KSV neobjevoval a lze říci, že se v podstatě tajil. Naopak od devadesátých let se stále častěji dostával do popředí vietnamských politických článků, dokumentů a projevů.

Hlavním cílem čínských reforem, které se rozběhly již na konci 70. let bylo překonání krize, kterou způsobila politika uplatňovaná Mao Ce-tungem až do jeho smrti v roce 1976. V prvé řadě šlo o oživení venkovské výroby i průmyslu, podporu zahraničního obchodu a investic. Následování trendu vědeckotechnické revoluce vyžadovalo neprodleně začít s politikou větší otevřenosti k zahraničí ("otevření vůči světu"), politikou, která se ve Vietnamu nazývala chính sách mở cửa – politika otevřených dveří – a která je někdy chápána jako synonymum, popřípadě dovětek đổi mới. Proces normalizace vztahů ČLR a USA započal již v únoru 1972 Nixonovou osmidenní návštěvou Pekingu, která skončila společným komuniké, v němž obě země slíbily, že na normalizaci vztahů budou pracovat. K vlastní normalizaci došlo 1. ledna 1979, kdy byly navázány diplomatické styky. Politika Teng Siao-pchinga vycházela z předpokladu, že "čínská ekonomika se může rozvíjet jen při větším přísunu technologie a kapitálu, získaného ze zahraničí."

KS Číny hodlala zajistit své právo vládnout tím, že přiznala některé své předešlé chyby. Jednalo se o kritiku flagrantních přehmatů Velkého skoku vpřed a především o odsouzení kulturní revoluce, která byla označena za "všeobecnou pohromu, ničivou a zbytečnou." KSV si však později v čínských šlépějích nemusela na 6.sjezdu sypat popel na hlavu za tak dlouhé historické období jako KS Číny.

Za účelem politické stability a zachování systémové neotřesitelnosti, kterou, jak bylo správně odhadováno, by mohly spuštěné reformy ohrozit, vyhlásil v březnu 1979 Teng Siao-pching čtyři základní principy: "držet se socialistické cesty, diktatury proletariátu, vedoucí úlohy komunistické strany, marxismu-leninismu a Mao Ce-tungova myšlení". Zřetelně rozeznáváme stejnou čtyřčlenku politických zásad, jakou měla KSV při provádění đổi mới.

Na závěr

Vietnam se bezpochyby ubírá cestou, která má své zcela osobité rysy, přesto v politice KSV nacházíme mnohé zahraniční inspirace. Nejdůležitější sdělení tohoto dílu však hledejme v prvních odstavcích, kde je vysvětlen vztah mezi dnešními reformami resp. protržní orientací a vidinou socialismu v budoucnu. Politická teorie nám zde vysvětluje, proč je jakýsi "prozatímní kapitalismus" v těchto letech nezbytný, a že si Přechodné období vedoucí k socialismu nesmíme plést s vlastním socialismem... který je ještě daleko.

V tomto díle jsem si dovolil původní Lukášův text zcela nově uspořádat a napsat pár nových odstavců o širším kontextu. (pozn. ed. Mirek Pech)