Hudební vkus Vietnamců zůstává poměrně konzervativní. Populární hudba se omezuje na sladký střední proud, tj. písničky o lásce v podání uhlazených pěveckých hvězd. Zatímco např. japonská, korejská, ale i čínská, thajská či malajská rocková scéna v posledním desetiletí zplodila celou řadu slušné muziky, do Vietnamu jako by se vliv rocku, přicházejícího ze Západu, uplatňoval nadále jen okrajově.
Typickým využitím rockové inspirace je tvrdý kytarový riff na začátku písničky, po němž ovšem následuje přechod do něžně tklivého popového hitu. Tedy pouhá ozdoba. Pokud mladí Vietnamci rádi poslouchají něco z rocku, pak jsou to obvykle jen tzv. "rock ballads", tedy víceméně vybrané ploužáky z repertoáru slavných rockových kapel, jako např. Scorpions, Metallica atd. Obecně oblíbenou 'rockovou' písní je pak Hotel California, kterou si lze zazpívat v kterémkoli karaoké.
Skuteční vyznavači rockové hudby tvoří spíše uzavřenou komunitu. Platí to především o Hanoji, kde několik stovek příznivců tvoří jakýsi kulturní underground. Mají svá oblíbená místa, kde se vždy mohou potkat, dnes mezi ně patří např. dvě zapadlé kavárny poblíž Kim Lien, kde celý den vyhrává ten nejtvrdší rock na plné pecky, ale také několik 'quan coc' (chodníkových stánků s občerstvením či alkoholem). Zde lze téměř vždy potkat podobné spřízněnce.
Hanojská rocková komunita může takto fungovat i jako informační síť: před koncerty místních rockových skupin se vyvěšují plakátky jen na několik málo míst po Hanoji, většina lidí se o nich totiž beztak dozví ústní cestou. Pro cizince je tedy někdy těžké se o takové akci dozvědět – pokud se však potom na místo dostaví, zjistí, že tam přes minimální reklamu dorazí vždy několik stovek mladých lidí, již se z větší části mezi sebou znají. Podobné podniky se pořádají zhruba jednou do měsíce na různých místech (Kulturní dům na pho Bach Mai, Palác hanojských dětí na pho Ly Thai To aj.). O těchto koncertech se lze také často dočíst na webu www.hanoirockclub.org.
Mezi pořadatele rockových koncertů – na nichž vesměs vystupují 3-4 skupiny – patří jeden charismatický, ale věčně nametený australský veterán Paul z punkové kapely Offensive (složené ze tří anglofonních cizinců žijících v hlavním městě), a pak hlavně několik mladých vietnamských nadšenců okolo dosud jediného výraznějšího rockového časopisu Rock visions, černobílého měsíčníku, který vychází teprve dva roky. Tento nevýdělečný časopis připomíná spíš profesionálně odvedený fanzin než skutečnou revue; náklad se bez velkých nesnází vyprodá během několika akcí.
V Hanoji existuje okolo třiceti rockových skupin. Jejich značná část hraje jen převzaté písně slavnějších západních interpretů, z nichž se větší oblibě těší hlavně Ozzy Osbourne, Guns'n'Roses, Metallica, Manower aj. Většinou jde o metalové kapely. Někteří nadšenci holdují i tvrdší hudbě, trash metalu, hard coru aj., leč jen jako posluchači – na podiu se tyto extrémy moc neobjevují. Méně se dostává i na jiné žánry, např. punk rock. Je nutno říci, že zdejší muzikanti dokáží napodobovat originály velmi důsledně a často s velkou bravurou. Nechybí zruční sóloví kytaristé ani slušní zpěváci. Problémem je však malá invence a nedostatek odvahy ke skládání vlastních písniček.
Jednou z mála skupin, která se vydala cestou vlastní tvorby, je Buc tuong (Zeď; někdy rovněž zmiňována pod anglickým překladem názvu The Wall). Založili ji studenti stavební fakulty. Skupině se podařilo vydat dosti zdařilé CD Tam hon cua da (Duše kamene, 2001). Na podzim roku 2002 se na samostatný koncert této skupiny v Hanoji dostavilo bezprecedentních asi 7 tisíc diváků. Na jaře roku následujícího se podobný úspěch opakoval (asi 5 tisíc). Je ovšem třeba říci, že této kapele se nyní dostává poměrně slušné propagace – před letošním koncertem visely dokonce po Hanoji billboardy s upoutávkou. Je brána jako hvězdná skupina, která už funguje tak trochu mimo běžné rockové kruhy. K tomu jistě přispívá i její neproblematičnost: ortodoxní vietnamští rockoví fandové ji odsuzují za to, že zpívá konformní, až naivní texty, v nichž vytváří jakýsi bezkonfliktní svět, typický pro střední proud. Podle nich má mít skutečný rock v sobě alespoň trochu rebelství. Zatímco Buc Tuong už se stala hvězdou, o níž se informuje dost rozsáhle i v televizi, ostatním kapelám se podobné podpory z oficiálních míst dostat nemůže – rock je zřejmě vietnamskými autoritami vnímán nadále jako cosi nepříliš žádoucího. V letošním roce vydali Buc tuong druhé CD Vo hinh (Bez tvaru, 2003). Šestice muzikantů překvapivě přitvrdila, ale její hudba se stává monotónnější, jako by došly nápady. Informace o nejznámější vietnamské rockové kapele současnosti lze najít na www.buctuong.com.
Další skupinou, jíž se podařilo vydat CD (S.O.S., 1997) je jihovietnamská Da Vang (Žlutá kůže), kterou mnozí považují za zajímavější.
Tato metalová skupina vznikla už na sklonku 80. let a informace v angličtině o ní lze najít na www.davang.com, kde jsou i ukázky k poslechu. Na CD se objevila také nahrávka dalšího rockového souboru z Ho Či Minova Města – Atomega: Dat me (Mateřská země, 1995). Zatím posledním vydaným diskem s rockovou hudbou je CD skupiny Anh sang (Světlo) z léta 2003, nazvané Giac mo hoang tan (Rozpadlý sen); jinak jde o první disk vydaný lidmi okolo revue Rock visions. K výčtu vietnamských rockových CD nahrávek můžeme ještě přidat Mat troi den (Černé nebe, 1995) skupiny Steel Owl, krajánků žijících v USA. Snad s výjimkou Buc tuong nebývá ovšem snadné tyto desky sehnat. Při některých koncertech lze také zakoupit vypálené nahrávky z koncertů předchozích – těžko říci, jaká je jejich kvalita, ovšem dobře to demonstruje fakt, jak nedostatkovým zbožím je pro zdejší rockové příznivce rocková hudba.
Kuriozitou hanojské rockové scény je kromě zmíněných Offensive ještě další skupina, složená z cizinců žijících v Hanoji, nyní tříčlenná ukrajinsko-americko-česká skupina Kurva.
