Články

Dung se narodil v Hanoji. Jeho táta vystudoval geologii v Ostravě, následně byl vyslaný do Košic. Zung za ním přijel v roce 1992, když mu bylo deset. Po dvou letech rodina přesídlila do Prahy a rodiče provozovali krámek ve strašnické tržnici. Když éra tržnic skončila, maminka si prosadila restauraci na Sapě. Dung alias Petr mezitím vystudoval gymnázium, poté se přihlásil na medicínu do Plzně. Dnes je mu 29…

O víně a předsudcích

Jak tě napadlo pořídit si vinárnu?

Vlastně to byla náhoda. Chtěli jsme s kolegou investovat do podnikání, které je výdělečné a má budoucnost, představovali jsme si menší restauraci s kvalitní vietnamskou kuchyní. No a našli jsme tuhle vinárnu.  V budoucnu tu chceme mít restauraci - kolega vařil šest let v restauraci Dong Do, dá se říct, že je jeden z nejlepších vietnamských kuchařů v Čechách. Ale víno chceme udržet – přes den budeme vařit, večer nabízet víno a zábavu – živé kapely apod. 

Rozumíš vínu? To přece není jen tak, provozovat vinárnu.

Začal jsem googlovat (smích). Lidi si přece nebudou dávat víno od člověka, který nebude vědět, jak chutná. Taky jsem se koukal na různé pořady; třeba Pohlreich říká, že když chceš dělat jen číšníka, musíš vědět, jaké víno se dává k jakým jídlům – třeba červené k hovězímu, bílé k rybám a tak. Hledal jsem a učil se odrůdy, různý chutě, od dodavatelů objednával vzorky, láhve na zkoušku.  Štamgasti, co sem chodí (vinárna funguje už 15 let), taky poradí nebo doporučí, navrhli ochutnávku…

Jak štamgasti přijali, že jejich oblíbenou vinárnu převzali Vietnamci?

Než jsem tu vinárnu převzal, tak jsem tu párkrát s lidmi popil a říkal jim, že tu budu nový majitel. Našla se skupina lidí, kteří to nezkousli. Prostě šli jinam. Jsou skupiny lidí, které nás přijímají, a skupiny, které ne. Stává se mi, že když jde někdo kolem, podívá se dovnitř a uvidí za barem ve vinárně Vietnamce, tak se otočí a jde pryč. A taky se mi stává, že mě nevidí, vejdou dovnitř, posadí se, a pak teprve mě uvidí a už jim bývá blbý zvednout se a odejít. Štve mě to, ale překousnu to, přijdu k nim a slušnou češtinou je oslovím. A když se zeptají, co mám za víno a odkud, já na všechno dokážu odpovědět. To je základ pro tak specifické podnikání.

Problém je spíš v tom, jak se zachovat před těmi, kteří kvůli Vietnamci odejdou a mají kecy.  I když tě to štve, musíš si to nechat pro sebe. Myslím, že když se budu i k nim chovat hezky, v lokále uznají, že jsem přinejmenším férovej – když se jim tu nelíbí, beru to, ať jdou pryč. Přijdou další… 

Neunavuje tě to?

Mně to naopak zvyšuje sebevědomí. Když jdu do hospody já a přijde obsluha, tak s tou obsluhou komunikuju víc než jiní, třeba co by mi doporučili atd., ale nedělám to z toho důvodu, že bych to potřeboval, spíš aby okolí vidělo, že mluvím česky. Horší je, když přijde jiný Vietnamec a začne dělat "špatnou reklamu"Tak mu třeba i řeknu, jak se má chovat. Nejsme tady sami, je to slušnost. Když neposlechne, jeho věc, všichni viděli, že jsem ho napomenul. Je to určitá forma sebeprezentace, že jsem slušný.

Také záleží, z jaké vrstvy dotyční pocházejí… Někteří vidí Vietnamce jako ty, co se přiživují na české společnosti. Jiní závidí. Někteří asi pořád žijí v komunistické představě, že všichni by se měli mít stejně. Ale když si vezmeš, večerky kdysi zavíraly v osm, zatímco Vietnamci jsou v nich do jedenácti. A i když někdo přijde po zavíračce jen pro žvýkačku, tak klidně ještě otevřou, i když už mají vytřeno. To Češi moc nedělají. Nemají ten cit sloužit zákazníkům. Navíc 90 procent Vietnamců v obchodech jsou majitelé, ne pouhý zaměstnanci.

A co tvoji rodiče, proč zrušili restauraci v Sapě?

Byla to hrozná dřina za málo peněz. Kdyby otevřeli večerku, tak za tu stejnou dřinu by vydělali víc. Rodiče už byli unavení. Nejdřív odjela do Vietnamu máma, starala se o babičku, pak i táta. A proto mi taky už schválili budoucí manželku z Vietnamu, už se viděli i s jejími rodiči. Teď je tu tři měsíce…

O lásce a integraci

Budeš se ženit? Kde jste se seznámili?

Ve Vietnamu na parketách (smích). Byl to takový australský klub, kam chodí byznysmeni nebo vysokoškoláci, kteří studují australskou vejšku.  Spíš tam chodí taková ta evropská komunita nebo Američani, Vietnamci kvůli sebeprezentaci. Moje angličtina je tedy strašná, ale mám výhodu v tom, že toho nakecám nejvíc (smích).

A proč jsi s ní nemluvil vietnamsky?

Binh vlastně zpočátku ani nevěděla, že jsem Vietnamec… Až když jsem musel domů, tak jsem jí nabídl, ať si dá nějaké drinky s přítelkyněmi na mě, a řekl jsem jí to vietnamsky. Divila se, že umím vietnamsky, ale nepoznala, že jsem odjinud. Když jsem se vracel do Čech, tak jsem jí jen řekl, že musím pracovně na pár měsíců pryč. Tehdy jsem ji ještě tak nebalil, měl jsem holku tady. Chtěl jsem jen vzbudit zvědavost.

Nepoznala podle přízvuku, že nežiješ ve Vietnamu?

Ne. Já jsem mluvil pomalu a snažil jsem se, aby to moc nebylo vidět. Nějakou dobu jsme si pak psali, až když jsem se rozešel s mojí holkou, tak jsem jí poslal simku. Protože jsem byl přesvědčený, že jí budu psát víc (smích). A pak jsem jí začal bombardovat smskama (smích).

A jak reagovala, když se dozvěděla, že žiješ tady?

Tak to bylo až v létě, to už byl náš vztah docela pevný. Byla jen trochu zklamaná, protože jsem jí klamal. Ale hned pak jsme začali připravovat její odlet sem. Rezignovala na svůj post ve firmě, kde pracovala už rok, a začala chodit na češtinu.

Jak jsi jí přesvědčil, aby opustila Vietnam a odjela s tebou do ČR?

Chtěla někam jet, akorát si představovala spíš Anglii. Tak jsem jí přemluvil, že místo do Anglie pojede studovat do Prahy. Taky kvůli mně, dlouho jsme se neviděli… Přijela pak na program ČZU "International MBA in Agribusiness".

Jaké byly její první dojmy?

Zrovna byly ty nejhorší mrazy. Ale oproti jiným Vietnamcům měla všechno snadnější - já jsem pro ni přijel na letiště, zaregistroval jsem jí na koleji, ukázal jsem jí Sapu...

Jako první jsi jí ukázal Sapu? Co na ní říkala?

Že je to jako ve Vietnamu, akorát je tam víc aut a nejsou tam motorky (smích).

Pak jsem jí ukázal metro, vysvětlil cestu, jak se kam dostane, jak se vyhledává v Idosu spojení, zařídil jí tramvajenku, nahlásil na cizinecké policii... Všichni tam čekají, ale já už vím, že když se 14 dní předtím objednám na konkrétní hodinu, tak nemusím čekat – normálně přijdu a hned jdu na řadu. A všichni Vietnamci pak na mě koukají jako na nějakého "bosse" - řeknu dvě věty a hned jdu na řadu (smích). Měla oproti ostatním nově příchozím obrovskou výhodu.

Co pro tebe znamená integrace?

Integrace je nový styl života. Pro mě, že jsem se dokázal rychle a flexibilně přizpůsobit jakékoli situaci v životě. To je moje určitá výhoda, že jsem si nikdy nedělal s ničím velkou hlavu. Teď to učím svoji přítelkyni. Aby se na to dívala z té lepší stránky: má možnost poznat nové lidi, jiný jazyk, prostředí – poznat spoustu míst. Vzal jsem jí třeba nedávno na procházku Posázavím – Davle, Kamenný přívoz a tak -  ušli jsme 14 km. To je pro Vietnamku, která není zvyklá chodit pěšky, neuvěřitelná cesta! Taky byla úplně zdrcená a spala snad tři dny (smích). Ale bylo to super. Takhle to má být – člověk musí poznat a taky musí chtít poznat. Já sám jsem byl nadšený, když jsem se sem přestěhoval, že poznám nový věci.

O trendech a budoucnosti

Říkal jsi, že tví rodiče se vrátili do Vietnamu. Jsou výjimkou nebo se opravdu Vietnamci první generace vracejí domů?

Jednak je to finanční důvod a jednak mentalita. Když žiješ v Čechách, musíš platit zdravotní a sociální pojištění – i když nepracuješ jako OSVČ a jsi doma, stejně musíš platit alespoň zdravotní. Bydlení tady stojí taky dost peněz. Kdyby tu naši zůstali, tak platíme o pět tisíc víc než teď, když jsme tu tři (já, ségra a Binh). Navíc ve Vietnamu máme dva domy a nemusí se platit nic, je to naše.

Přichází kamarád, jmenovec do puntíku - Dung alias Petr, a reaguje:  Já myslím, že je to spíš mentalitou. U nás (v Domažlicích) jsou i bohatí lidi a taky plánují, že budou bydlet ve Vietnamu. Řekl bych, že na stará kolena se chtějí všichni vrátit. Moji rodiče určitě.  Mají tam rodinu, příbuzné a všechno, chtějí bydlet blízko sebe. Ale je pravda, že někteří říkají, že tady je zase lepší zdravotnictví, takže kdyby jim něco bylo, bylo by lepší žít tady.

Vrátit se sem můžou vždycky. Oni taky odjedou jen, když už jsou jejich děti soběstačné a vydělávají si samy. Tj. spoléhají na to, že děti jim kdyžtak na návrat peníze seženou. Nechají si tuhle možnost jako zadní vrátka – trvalý pobyt tady jim zůstává. Ve Vietnamu se jim ale sníží výdaje, budou mezi svými a budou se cítit jako doma, ne jako cizinci.

Takže jste tu teď sami se sestrou – kolik jí je?

My jsme výjimka, že jsme tu sami. Otec se mě předtím zeptal: dokážeš se postarat o sebe i o sestru? Já mu řekl, že jo. Odjel nejdřív na půl roku na zkoušku, ale klapalo to, tak zůstal.

Ségře je patnáct, je to ještě puberťák. A není to úplně vietnamská holka, neumí moc vietnamsky. Ale aspoň má dobrý kontakt s Vietnamci.

Co to znamená?

Tak třeba moje bývalá přítelkyně (Vietnamka) neměla ráda jakýkoli styk s Vietnamci.

Jak to? Narodila se tu?

Nenarodila se tu, vyrůstala. Žili v Praze a její rodiče prodávali na Sapě. Jenže ona prostě neměla Vietnamce ráda.

Čím to je?

Je to povahou, a taky ti, co tady žijí odmala… Moje práce předtím byla s Vietnamci, co jsou tady jeden až dva roky –  tlumočil jsem jim, prodlužoval pobyt aj. Oni nevědí, jak se v Čechách správně chovat, oblíkají se jinak a tak. A ona se za ně styděla, když třeba vedle ní seděli. Pro mě není problém přijít do ordinace s člověkem, co tu je jeden rok a oblíká se šíleně. Pro mne to byla práce a moje prezentace byla něco jiného. Resp. moje prezentace byla o tom, aby mu pomohla. Mohu mu jen vysvětlit, co by měl dělat a co ne. Ale ona tohle nebyla schopná zkousnout.

Nebo jiný kamarád – ale toho jsme "předělali" (smích). Poznali jsme se v posledním ročníku na gymplu na Lidé.cz a já jsem byl jeho první opravdový kamarád Vietnamec (smích). A teď žije s Vietnamkou, na vejšce se skamarádil s dalšími Vietnamci, už se i rozmluvil vietnamsky…

Kam podle tebe směřují mladí Vietnamci v ČR?

Děti patnáct, šestnáct let, ty tady chtějí zůstat. Ale spousta z nich taky bere ČR jako mezistanici, chtějí na západ – do Německa a hlavně do Anglie a Francie, do Ameriky. To je trend. Jsou ještě mladí – zatímco já už jsem procestoval spoustu míst, a i od známých vím, jaký je život jinde, ti mladí si jen myslí, že na Západě je vyšší životní standard a vyšší příjmy.

A kde se ten trend bere?

To vytvářejí Češi! Ti pořád chtějí někam na Západ. Tak si Vietnamec řekne, že chce taky.  Na začátku, deset let zpátky to byl boom - první trend English College, pak Prague College, to bylo pořád: tam musím dostat své děti, tam se naučí anglicky. Pak druhý trend – ten trvá stále: mé děti musí na gympl, třetí trend: mé děti musí mít vysokou školu. Děti, co jdou na gympl, pak slyší, jak ten nebo onen studuje tam a tam. Dospějí k názoru jako "ostatní Vietnamci", že všechno, co je mimo ČR a drahý, to je dobrý. Přitom třeba studium v Americe -  stojí "majland" a státní škola je horší než tady. Nebo vystudují vejšku, jsou z nich doktoři a odjedou pracovat do Francie, kde musí dřít dvakrát tolik a taky to není žádná výhra, podle mě.

A co vy, kam míříte?

Dung II. Já po škole (studuje 3. ročníkem medicínu v Praze) nějaký čas určitě zůstanu, a pak se uvidí. Záleží hlavně na práci, prostě se uvidí, budoucnost mám otevřenou…

Já si myslím, že tady se uživím snáze. Podnikání se tady dokáže lépe rozvíjet. Třeba v Německu je daleko větší konkurence, daně jsou vysoké, tady seženeš snadněji pronájem, seženeš lidi aj. V Čechách je to víc v pohodě.

Jaké máš občanství?

Já mám vietnamské. Ale už mám zažádáno o české. Jen ještě musím "nahnat body" na OSVČ a na daních. To má s občanstvím hodně společného. Když si žádáš, tak tě prověřují, jak jsi na tom, musím být pro český stát prospěšný.

Dokážeš si představit, že se s Binh vezmete a budete žít tady?

Já jo, já bych chtěl – minimálně příštích deset let. Jestli to Binh tady přestane bavit, tak je třeba najít kompromis, můžeme třeba do Německa nebo do Vietnamu. Ale moje přání je zůstat tady.