Exulantský spisovatel Ota Ulč už potěšil české čtenáře celou řádkou knížek, mezi nimiž asi nejvíce zaujmou jeho originální cestopisy (mj. Bez Čedoku po Číně a okolí, Pacifik – ostrovní komunikace a lidožroutská tradice, Slasti plavby od Radbuzy k oceánům). Jako čerstvý příspěvek do této kolekce vydalo nakl. Šulc-Švarc Ulčův další mořeplavecký svazek, nazvaný Z Hongkongu na ostrov, který nebyl. Při rodinném výletu po Východočínském a Jihočínském moři se autor rovněž zastavil ve Vietnamu.
Ulčovy cestopisy nejsou žádným popisem dobrodružného putování – postarší pán si prostě dopřává pohodlnou výpravu s rodinou, a nově viděné věci (jimž věnuje zhruba jen 1/3 textu) mu slouží hlavně jako podněty k úvahám a rozkladům mnohdy vpravdě globálního rozměru. Servíruje přitom čtenáři velké množství údajů a fakt, ale – a to je možná zajímavější – i svých osobních zkušeností. Mezi nejpozoruhodnější kapitoly v této knížce tak patří Ulčovy vzpomínky na předchozí návštěvy Hongkongu a Tchaj-wanu v dobách, kdy na pevnině zuřila kulturní revoluce. Pisatel ovšem nešetří svými postřehy ani v dalších odbočkách, např. při srovnávání Indů a Číňanů, a také v rozsáhlém a inspirativním výkladu o světovém pirátství a jeho vlivu na stav současného světa.
Spisovatel s nejkratším možným jménem (v tom mu mohl druhdy konkurovat snad pouze Jan Čep) si v Čechách získal řadu příznivců, a není divu: má rozhled, vědomosti i zkušenosti, píše čtivě, košatou a jadrnou češtinou, a navíc – ba nejvíc – potěší zejména svým ostrovtipem. Trochu zamrzí, že při tak bohaté slovní zásobě, jíž v češtině disponuje (a to po dlouhých desetiletích života v Americe!), neustále zasypává čtenáře anglicismy, jen v málo případech opravdu nezbytečnými. Hledá český ekvivalent, myslel bych si, a nakonec ho najde. Ano, v jistém smyslu je text i záznamem myšlenkového pochodu, a tedy součást stylu. Jenže často je pořadí opačné, a pak už opravdu anglický výraz spíš ruší. Jde o desítky výrazů, namátkou: Vietnamci jsou omnivorous neboli všežravci. (s. 75), Tradiční výrazy se navrátily jako vyjádření respektu a cordiality (vřelosti, upřímnosti). (s. 137) … nyní převládá snaha si zachovávat veškerou heritage – dědictví věků. (s. 141) Čísla na automobilech (licence plates, české SPZ)… (s. 145) … devítka, značící dlouhý věk (longevity) (s. 143)
Snad by to bylo jakžtakž funkční, kdyby se tu jednalo o anglofonní země – takhle by však někoho mohlo mylně napadnout, že třeba Velký kormidelník Mao mluvil anglicky: Mao Ce-tung prohlásil /…/, že už se nikdy nestane, aby čínský národ byl v budoucnosti vystaven urážkám (insults) a ponižování (humiliation). (s. 133) Asi by stačily jen důkladnější korektury, možná i od autora samého – najdeme tu totiž občas, byť řídce, i anakoluty či jiné češtinářské nedotaženosti (pravopisná chyba v příčestí minulém; víc zajímavá… s. 73), či chyby v cizích jménech (Agapa místo správného Akaba, ev. Aqaba – město v Jordánsku). Vzhledem k Ulčově erudici, která prosakuje celým jeho dílem, celkem nelze pochybovat o tom, že toto autorovi prostě jen uniklo.
Odpustíme mu – zcela výjimečně – jeho předem přiznanou neschopnost rozlišovat, jakým přepisem by měl českému čtenáři sdělit čínská zeměpisná jména: někdy se uchýlí k pchin-jinu, jindy k českému přepisu, někdy spíš odhaduje… Takový Tiencin tu najdeme minimálně ve dvou variantách. To by mělo jít na vrub spíše jeho čínsko-švýcarské manželce, jež ho to za dlouhá léta společného života nenaučila. Mimochodem, velmi zajímavé jsou pasáže o tom, jak se tato vnučka bývalého čínského miliardáře vrací na místa, kde její předek zanechal druhdy hluboké stopy – a místním lidem je dnes s úctou vítána. Modlou dnešních Číňanů je materiální bohatství, tak snad i proto. Ostatně Ulč si všímá téhož také u Vietnamců, jejichž nejvyšší političtí představitelé utíkají dokonce i ze sjezdu KS, aby se mohli vyfotit s Billem Gatesem…
Vietnamu Ulč věnuje pouhých zhruba 30 stránek, navštívilť jen dvě lokality, totiž Nha Trang a Hue (a projel Danangem). Bohužel, právě zde se ukazuje, že zdánlivě pečlivý pisatel si řadu podávaných informací pořádně neověřuje a podává čtenářům přinejmenším nepřesné údaje: Ho Či Min podle něj odjel do Francie už v 11 letech (s. 55), generálnímu tajemníkovi strany Nong Duc Manhovi je prý teprve 56 let (s. 76), z Danangu do Hue prý vyjíždí do výšky 2000 m n.m. (s. 86), vietnamská armáda podle Ulče v r. 1978 pronikla jako první na čínské území, což byl jeden z důvodů následujícího vojenského konfliktu (s. 96), a posledním vietnamským císařem prý byl ten, který vládl v letech 1848-1883 a jenž prý skončil ve Francii... Sic! (zatímco o kus dál Ulč sám správně uvádí, že dynastie Nguyen seděla na trůně až do r. 1945).
Vietnam pak je podle autora strany 75 největším vývozcem rýže na světě, na straně 87 už mu však patří druhé místo za Thajskem. Mnohdy jde tedy evidentně o důsledek téže ledabylosti při kontrole vlastního textu: vždyť i Ulčův syn-architekt snad musel v Saigonu/Ho Či Minově městě poznat, že moderní budova tzv. Presidentského paláce není tak docela táž, jež na konci 19. století sloužila jakožto sídlo francouzského guvernéra (s. 81), jeho tatínek to však v tomto případě asi spíš zapomněl pro našince zmínit.
Tyto četné faktické chyby a nedotaženosti dost kazí jinak báječný čtenářský zážitek, hlavně proto, že nastolují otázku, kolik dalších neověřených údajů nám Ota Ulč podává v dalších kapitolách. I přesto se lze za tento spisek přimluvit, už jen proto, že jej napsal bystrý a vtipný chlapík. Řadu jím uvedených údajů však nutno brát s rezervou.
Ota Ulč: Z Hongkongu na ostrov, který nebyl. 208 stran. Nakl. Šulc-Švarc, Praha 2011. Doporučená cena 263 Kč.
