"Lidé z Libuše zakládají domobranu. Kvůli Vietnamcům." Psalo se před dvěma lety na jaře v médiích. Zpravodajství z libušského sídliště vydrželo v centru zájmu relativně dlouho. Doposud bezproblémově vykreslovaná vietnamská menšina měla náhle svůj rub. Přestože se rychle zjistilo, že skutečnost je poněkud jiná, jistou míru nedůvěry se již zmírnit nepodařilo.
Když policie nekoná
Poplach spustila reportáž TV Nova, kterou tehdy zavolal jeden z obyvatel domu v ulici Na Domovině. O další rozruch se postaraly dopisy o vietnamské kriminalitě z místní radnice, které tehdejší starosta Petr Mráz a zastupitelka Pavla Jedličková adresovali úřadům a médiím. Domobranu, jak tvrdili, sice nikdo nezakládal, a o Vietnamce šlo také až v druhé řadě, přesto byla situace zlá.
Velký panelový dům se 118 byty v ulici Na Domovině č.p. 1 v blízkosti tržnice Sapa opravdu nepřipomínal místo, kde by člověk chtěl žít. Bývalá ubytovna Vodních staveb, rozparcelovaná po revoluci mezi více než sto nových majitelů, si díky pronájmům podržela charakter levného bydlení pro lidi z dělnických profesí. Majitelé zde většinou nebydleli a neudržované byty pronajímali hlavně cizincům, kteří do Česka přijeli za prací. Bylo mezi nimi i několik Vietnamců.
Komunikace kolem běžného provozu v domě bez jasné správy a plném anonymních sousedů, z nichž část nehovořila česky, začala během let drhnout. Kolem kontejnerů se hromadily odpadky, zámek u hlavního vchodu byl několikrát ročně vylomený, v paneláku panoval chaos a nepořádek. Situace se vyhrotila, když se v domě a okolí začaly vařit a prodávat tvrdé drogy. Zoufalí nájemníci několikrát denně volali policii, ta ovšem nebyla schopna účinně zasáhnout. Až do doby, kdy se do věci vložila média a též místní radnice. Populistická slova o domobraně a mezirasovém napětí z úst lokálních politiků zabrala a do okolí Sapy se sjeli nejen novináři se zástupci neziskových organizací, ale problému se začala konečně více věnovat i policie. Hlavně díky tomu se během půl roku vše vyřešilo. Problematické nájemníky, mezi nimiž byli i Vietnamci, se podařilo pozatýkat či vystěhovat a v panelovém domě, o jehož správu se majitelé bytů začali zajímat, byl obnoven klid. Většina vietnamských rodin na Domovině 1 zůstala a nadále tu bydlí.
Mezitím ovšem příběh o vietnamské kriminalitě začal žít svým vlastním životem. Zastupitelka Pavla Jedličková šla dokonce tak daleko, že na radničních stránkách otevřeně podpořila majitele cukrárny, který zakázal vstup Vietnamcům do svého obchodu; pouze mu poradila, ať si dá pozor na zákony. Na Libuši si dali sraz i neonacisté a napětí, které popírali na stejných radničních stránkách místní občané, se dostalo až na jednání magistrátu a způsobilo výjezd vládních úředníků na Sapu.
Na Domovině
Obyvatelé z domu Na Domovině 1 svoji zkušenost, prožívanou v kontextu pověstí o "vietnamské kriminalitě" dodnes vnímají rozporuplně. Na jednu stranu chápou, že za celou situaci mohla nejspíše linkavost policie a špatná správa domu, na druhou se domnívají, že žít s lidmi z jiných kultur nemusí být nijak jednoduché. I když se sami s některými ze svých "cizích" sousedů přátelí a znají je. Patří k nim mluvčí Skupiny dobrovolníků pro integraci a pořádek v bytovém domě neboli zástupce majitelů bytových jednotek Kamil Bolek.
Co se změnilo během posledních dvou let, od chvíle, kdy se z Libuše ozývalo, že se zde kvůli Vietnamcům sestavuje domobrana?
Po půl roce intenzivní kontroly a práce se zásadně změnila atmosféra. Začali jsme dohlížet v pravidelných kontrolách na pořádek v domě. Nazvalo se to domobrana, ale byla to spíše bezbrana. Také tu operovalo několik složek policie ČR a ještě nějaké další oddíly, určité věci byly pod záštitou magistrátu. Můžeme říct, že z pěti denních hlášení nepořádku v domě jsou nyní tak tři za měsíc.
Od té doby je klid?
Je to logické, byl tu zvýšený dohled. Pokud budete prodávat drogy, nebudete je prodávat vedle policistů. Zvýšili jsme také naše bezpečnostní opatření: vyměnili jsme zámky u vstupních dveří, instalovali kamery v chodbách. Tím pádem jsme na tom lépe.
Pokud vím, problémoví nájemníci nebyli tenkrát pouze z řad Vietnamců.
Vietnamci dělali největší a nejzávažnější trestnou činnost a byli nejvíc vidět. Šlo o vaření drog a prostituci.
Obyvatelé vašeho domu se ocitli v situaci, která byla dost vyhrocená.
Zašlo to velmi daleko, dá se říci, hlavně kvůli tomu, že policie nekonala včas nebo nebyla dostatečně aktivní… Ano, levá ruka nevěděla, co dělá pravá.
Kromě vyloženě kriminálních případů, jež se včas neřešily, ale v domě vznikaly i jiné potíže, třeba díky špatné komunikaci. Cizinci, kteří se sem nastěhovali, nespolupracovali často pouze proto, že nebylo jak se domluvit. Je to tak?
Někteří lidé si v domě koupili byt jen na pronájem a bylo jim lhostejné, komu ho pronajímají. Když něco šlo ze začátku a nikdo proti tomu neprotestoval, tak se to rozjelo. Jeden soused udělal, druhý soused udělal. Když šlo pronajmout garsonku deseti lidem, tak to udělali. Bytové jednotky byly dost neudržované, majitele to nezajímalo, takže třeba studenti by si je nepronajímali, proto tento bytový dům sloužil spíše jako taková ubytovna a často právě pro cizince.
Nyní se většina cizinců vystěhovala z domu?
Devadesát procent všech problémových. Máme sto osmnáct bytových jednotek, z nichž pět bylo kriminálně závadových, to znamená, že byly pod odhledem policie České republiky. Nájemníků všech pěti problémových bytů jsme se zbavili. S majiteli jsme se domluvili, že takto dál to není možné. Recept na to byl jednoduchý, museli se najít dobrovolníci, kteří intenzivně dohledávali pořádek. To znamená, že dohlíželi na dodržování domovního řádu. Od takových maličkostí jako je nábytek na chodbě nebo u kontejnerů, což je běžná bolest na sídlištích, až po vyprovázení návštěv z domu a podobně. Když někoho zaznamenaly kamery, že porušuje domovní řád, byl okamžitě upozorněn, že toto se nemá dělat. Tím pádem byli lidé v domě hodně otravovaní a ti problémoví pak logicky zmizeli.
Lze podle vás podobné situace řešit i jinak než represí?
Pokud je zde jasná komunikační bariéra, pak ne. Někteří Vietnamci nevědí, že odpadky se dávají do popelnic, neví, že je normální a běžné zamykat. Neví také, že tu není zvykem, aby přátelé přespávali na chodbách. Když si pozvou návštěvu a ona pak spí na chodbě, berou to jako běžnou věc. Je to běh na dlouhou trať, neboť to dělají denně.
Chápu, že porušování domovního řádu může být dost otravné a přinášet určitý chaos nebo pocit nestability mezi sousedy, ale nestačilo by s lidmi, kteří třeba nevědomky něco porušují, mluvit? Vysvětlit jim to?
Určitě. Pomáhali nám tu i zástupci Saparie, měli jsme od nich tlumočníka, působí tu Klub Hanoi a Info Dráček. S nimi jsme dříve dost komunikovali, dnes to není tolik třeba.
Pomohlo to?
Měli na tom svůj podíl. Akorát ti problematičtí lidé, kteří odtud odešli, jsou podle mých informací nyní někde jinde na Libuši.
To už je ale problém policie, že není dost aktivní.
Ano, to je problém policie.
Když se nyní chce do vašeho domu někdo nastěhovat a vy zjistíte, že je to cizinec, tak to nějak řešíte?
Neřešíme to nijak, je to věc majitelů bytů, ale ti jsou poučeni výborem společenství vlastníků, že se lidé mají nějak chovat a dodržovat pravidla, které jsme si stanovili. Máme také určitý počet klíčů na bytovou jednotku (celkem pět) a neexistuje, že by někdo dostal více, tím se pronajímání garsonky deseti lidem dost zkomplikuje. Navíc pak víme, kolik lidí má v tom kterém bytě bydlet.
Vy jste společenství vlastníků a takto razantně jste jednali i předtím?
Vůbec, to bylo spontánní.
Události před dvěma lety vás spojily a vy jste se začali o dům starat?
Tím, že se většina bytů v domě pronajímá, tak zde není taková vazba jako mezi lidmi, kteří někde trvale žijí deset, dvacet let. Pomohl nám i internet. Vlastnící se dohodli, že si předají internetové adresy. Máme webové stránky vlastníků našeho domu, jsou rozdělené na dvě části. První je pro nájemníky a veřejnost, druhá je neveřejná, mohou tam pouze registrovaní uživatelé a na těchto stránkách jsou vzory smluv o pronájmu, přesně je to upravené tak, aby se předešlo případným problémům. Jednáme jednotně.
Není vám líto, že problém jednoho domu vyvolal v Libuši jistou nevraživost vůči zde žijícím Vietnamcům?
Sám s Vietnamci potíže nemám, často chodím na Sapu, obchodně i na jídlo. Podnikám v odpadech a mám tam obchodního partnera. S Vietnamci jsme v pohodě i v domě nyní. Lidé ve výboru společenství vlastníků pronajímají byty Vietnamcům a není s nimi problém. Je třeba mezi nimi rozlišovat. Zrovna tenkrát těch pět případů, z nichž někteří byli asijské národnosti… Byla to souhra náhod, proto se to obrátilo proti Vietnamcům.
Článek vznikl v rámci projektu Spokojené sousedství: česko – vietnamský integrační projekt nejen pro městskou část Praha Libuš. Projekt je spolufinancován obecným programem Solidarita a řízení migračních toků.
