Články

Potřebovali jsme si odpočinout od Hanoje, od učení, od práce, a tak jsme se s Mirkem v neděli odpoledne vydali na vyjížďku na motorce do blízkého, bohužel již dokonale prozkoumaného okolí. Měla to být jen jedna z našich tradičních adrenalinových jízd, na opuštěném vojenském letišti jsme byli snad tisíckrát. Poprvé jsme si však všimli cesty vedoucí k pagodě na nedalekém kopci, znám skoro všechny pagody v okolí Hanoje, ale o této jsem nikdy neslyšela. Před vstupem do zahrady před pagodou stál autobus, znejistěli jsme, že by nějaké buddhistické shromáždění? Nebo turisté? Ale v těchto místech?

S nedůvěrou jsme vešli, ale upravené keře a jezírka okolo cesty naznačovaly, že jsme neudělali chybu, tady musí bydlet nějací hodně kultivovaní mniši. Ve Vietnamu se estetickým ztvárněním zahrady snaží zabývat kde kdo, ale u snahy většinou zůstává. Tato zahrada však byla dovedena k dokonalosti. Miniaturní skalky v obrovských květináčích, lekníny, citlivě vybrané kameny rozmístěné podél cestiček, které vedly k jezírkům prapodivných tvarů či altánkům vyzdobeným nápisy ve znacích. Rázem jsem si připadala jako ve snu. Jako ve Snu o červeném domě. V živém obraze chybělo jen ohřáté švestkové víno a rozkošné dvorní dámy zabrané do důležitých dětských her. Chodili jsme po zahradě a dotýkali se hebounkých kamenů, prozkoumávali každou sošku umístěnou v miniaturních přírodních zátiších. Nakonec jsme dorazili k nejvyšší a nejkrásnější budově z komplexu staveb, které se v zahradě nacházely. Nebyla to typická pagoda,  spíš něco mezi pagodou, kostelem a vzdušným několikaposchoďovým domem. Ze vchodu právě vycházela jakási starší žena a vybídla nás: "Jen běžte dále, vítejte." Nevěděli jsme, jestli se přede dveřmi vyzout z bot, většinou se to v pagodách požaduje. Na podlaze byly obrovské bílé, zářivě čisté dlaždice, a tak jsme raději své zablácené boty nechali venku. Překročili jsme vyvýšený práh a po dvacetivteřinovém šoku a usilovném zhodnocování interiéru jsme začali chápat - tohle není pagoda, my jsme někomu vlezli do bytu...

Místnost byla zařízena nádherným starým nábytkem, uměleckými předměty a jen tak, jako by náhodou, zpestřena luxusními moderními doplňky. "To je krása," vydechla jsem. "Asi bychom měli zmizet, někdo tu bydlí," řekl Mirek váhavě. Nakonec jsme ale podlehli pokušení a nejistě začali stoupat do dalšího patra. Dům se zdál prázdný, měla jsem strach, že se najednou majitel objeví a vynadá nám, že se tu sami potulujeme. Když nás ale ta paní vybídla... Prostě jsme dům nakonec prošmejdili úplně celý, nervozita ustoupila a my jsme začali přemýšlet, kdo tu asi bydlí. Určitě nějaký šílený boháč. Asi umělec, možná architekt. Celá stavba byla zajímavě řešena; v prostřední části domu nebyly zdi a kolem každého patra byla vystavěna terasa, na které se popíjel čaj, přičemž čajový koutek byl vždy originální, jednou byl nábytek ze dřeva a nádobí z tradiční keramiky, jinde zase sezení z bambusu a hrnečky z moderního porcelánu. Všude na stěnách domu a na sloupech visely moderní obrazy a také staré předměty pocházející pravděpodobně z pagod nebo nějakých paláců: zvony, hudební nástroje, věci používané při náboženských obřadech. Chvílemi jsem měla pocit, že jsem v muzeu. V posledním čtvrtém patře se najednou z vedlejší místnosti vynořil drobný kluk. Lekla jsem se: "Chào em, promiň, že jsme sem tak vnikli..." Em se usmál a vypadal vyplašený víc než já. Nic neříkal, ale nezdálo se, že by mu nezvaná návštěva vadila. "Nevíš, prosím tě, kdo tady bydlí?" zeptala jsem se. "Malíř Thành Chương, prosím," odpověděl Em. "Můžete si to tady prohlížet," dodal. "Děkujeme." Pak jsem na chvilku zaváhala, neodolala a otočila se na kluka: "Myslíš, že si tu můžu dojít na záchod?" Em se smál: "Ano, prosím, samozřejmě, tady prosím," a otevřel mi dveře na elegantní toaletu.

Ještě nějakou chvilku jsme obdivovaly dům a potom si sedli venku na schody. "Nádhera." "Ano, to se může stát jen ve Vietnamu, že člověk někomu bez dovolení prosmejčí celý dům..." Vůbec se nám nechtělo odejít a tak jsme jen dál seděli na schodech. Z dálky přicházel zhruba čtyřicetiletý muž, zjevně intelektuál, na sobě tričko s nápisem a na očích brýle s moderní černou obroučkou. "Dobrý den." zdravím. "Dobrý den," odpověděl a podal nám ruku. Vůbec se nezeptal, co tady děláme. "Vy tu bydlíte?" ptám se zvědavě. "Ano, pojďte dále, odkud jste?" "Z České republiky." Pak jsem upřesnila: "Z Československa". Na jeho výzvu vejít opět do domu jsem řekla: "Víte, my už jsme si Váš dům prohlédli. Odpusťte." vůbec jsem se ale necítila trapně, jako bych tušila, že se nezlobí. "Pojďte si dát čaj," začal nalévat do šálků. Pak jsme si povídali, jako staří známí, on nás opět provedl po svém domě a vysvětloval, že sbírá starý nábytek po celém Vietnamu a sváží ze všech provincií kousky, které ostatní lidé vyhazují a neumějí ocenit. "Mám rád staré věci, kupuji je na vesnicích a v pagodách. Ložnice a koupelny mám ale zařízeny moderně, neopovrhuji ani pohodlím," smál se. Taky jsem se smála: "Ano, koupelny jak z amerického seriálu...".

Když jsme si poslechli výklad o každém předmětu malířova domu, usedli jsme na terasu a znovu popíjeli čaj. Najednou se ze schodiště vynořili tři neznámí strýcové a začali radostně halekat: "Dobrý den mistře, to jsme rádi, že jsme Vás zastihli. Nezlobte se, že Vás rušíme v rozhovoru s přáteli, nedávno jsme se nastěhovali támhle za řeku a sousedé nám řekli, že máte krásný dům, tak jsme se přijeli podívat." "To jsem rád, že Vás poznávám," odpověděl klidně a trochu pobaveně Chương, "posaďte se a vypijte si šálek čaje". Po chvíli neustálého vychvalování domu se strýcové zvedli a Chương rozhodl, že půjdeme také dolů a on mě a Mirkovi ukáže zahradu. Cestou vyprávěl: "Přichází sem spousta lidí, někdy skoro zájezdy, každý je vítán. Minulý týden se tu objevil americký velvyslanec, povídali jsme si o umění, jindy zas přicházejí obyčejní zemědělci, podívají se na dům, občas tu někdo přespí nebo zůstane na večeři... Pojďte, vysvětlím vám, jak lidé kdysi ve Vietnamu žili. Tento dům je vystavěn podle vzorů dávných boháčů a tamten, vzadu, zase napodobuje dům střední třídy, stejně i nábytek je vždy vybrán podle sociálního postavení majitelů. Tady vidíte dům obyčejného rolníka; nechal jsem vystavět nádobu na sběr dešťové vody, tak, jak ji používali lidé v dávných dobách. A víte, co je tohle za stavbu? To je tak zvaný nhà thờ họ, rodinný chrám k uctívání předků, nyní už mají lidé doma jen oltáře, ale kdysi stavěli svým předkům speciální samostatné stavby..." "Co to znamená kdysi?" zeptala jsem se. "Před Francouzi," odpověděl Chương a pokračoval v přednášce o základech vietnamské kultury. Pokračoval ještě dlouho a v altánku nás pohostil tradičním koláčkem z vodních brambor a čajem, který nebyl z čajových lístků, ale z květiny, jejíž jméno si už nepamatuji...  Pozdě odpoledne jsme se rozloučili. Prý má příští týden výstavu v Barceloně, ale pak se určitě ozve. "Barcelona je nádherná," zavzpomínala jsem. "Slyšel jsem -  architektura, výborné jídlo, slunce..." "A moře," dodala jsem. " A moře". Smáli jsme se. Určitě se zase uvidíme.