Mám před sebou dva texty. První se jmenuje Můžeme londýnské nepokoje čekat i v Praze? a jeho autorkou je mladá česká Vietnamka Duong. Letos v březnu zde vyšel poněku posmutnělý rozhovor s jinou mladou Vietnamkou a občankou ČR jménem Thu Ha s titulem Češi nejsou zvyklí na cizince. Ani k jednomu z uvedených textů dosud nikdo nenapsal žádný komentář. Nejvyšší čas napravit to. Podle zákona o jednotě protikladů se do toho pouštím já, již postarší muž a Čech.
Extrémisté a "schizofrenie"
Slečna Duong se ptá, zda se u nás v Česku necháme vydírat šílencem jako je Anders Behring Breivik. Problém spočívá v tom, že když se objeví nějaký šílenec, je to neočekávané. Šílenec zpravidla nevydírá, jedná bez motivu. Vyděrač motiv má, snaží se o nějaký zisk. A Breivik vraždil své plavovlasé modrooké krajany, zde analogie silně pokulhává.
Ale možná měla na mysli spíše politické radikály a extrémisty. V této zemi proběhlo několik vln protivietnamských nálad. Nejstarší již na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Tehdy počet Vietnamců v ČSSR prudce vzrostl a naše uzavřená společnost nebyla na tak masovou přítomnost cizinců zvyklá. Začaly se objevovat nenávistné xenofobní řeči o "rákosnících", kteří nám vykupují Babety (pro později narozené: kdysi populární československý moped), šicí stroje a kdo ví, co ještě. A vůbec, je jich tady nějak moc a měli by se vrátit domů. Tehdy totiž Vietnamci, kteří se letecky vraceli domů, posílali domů lodí bedny s různým zbožím. Co měli dělat s penězi, které si zde vydělali? Vyvážet je bylo jednak zakázané, jednak by jim mimo ČSSR byly k ničemu.
Rozumní Češi a Slováci to chápali, těm nerozumným bylo zbytečné něco vysvětlovat. Na počátku osmdesátých let se skutečně objevil šílenec v lékařském slova smyslu. Vietnamský dělník, který pod vlivem akutní ataky schizofrenie zavraždil českého lékaře a zdravotní sestru. Duševní nemoc si nevybírá, ale v tomto případě to přišlo do mimořádně nevhodné situace. Šovinisté a xenofobové triumfálně říkali "Vidíte, jací jsou? Měli by je všechny okamžitě poslat domů, my je tady nechceme!" Schizofrenie, tentokrát ne v lékařském, ale v přeneseném slova smyslu, ovládla celou společnost. Rudé právo psalo o proletářském internacionalismu, občas uveřejnilo rozhovor s Vietnamcem pracujícím u nás, pochopitelně členem KS Vietnamu, ale zároveň byly velkoryse tolerovány více i méně povedené protivietnamské vtipy. Vždyť komici Šimek a Krampol s podobnými scénkami vystupovali veřejně, Krampol v roli špatně česky mluvícího Vietnamce žvatlal a patlal a posluchači se smáli.
Ostražitá nedůvěra
Po převratu se česká společnost diferencovala. Někteří se snažili Vietnamce poznávat a nacházet k nim cestu. Velkou ostudou se naopak staly útoky extrémistů na Vietnamce, hlavně ve větších městech. V některých stanicích pražského metra se pronásledování a bití Vietnamců stalo jakýmsi perverzním sportem a policie se ani moc nesnažila něco proti tomu dělat. Tyto výstřelky naštěstí netrvaly příliš dlouho, ale je to temná skvrna na našem národním charakteru.
Většina českého obyvatelstva měla a má k Vietnamcům vztah na pomezí lhostejnosti a ostražité nedůvěry. Co někteří Češi vietnamské komunitě vytýkají? Není to nedostatek pracovitosti nebo život ze sociálních dávek. Je to paradoxně nadbytek pracovitosti. Občas slýchám, že Vietnamci masově ovládají maloobchod, protože v prodejnách makají od rána do večera, sedm dnů v týdnu. Žádný Čech s nimi nemůže držet krok. Další výtky: pěstování marihuany, kuplířství, porušování práv k ochranným známkám, prodej pašovaného zboží... V některých případech jsou ty výtky oprávněné, ale většina zde žijících Vietnamců se určitě živí poctivě.
Obavy dívky Duong jsou částečně oprávněné. Tato společnost není příliš zdravá, prohlubují se sociální rozdíly a zvyšuje se napětí mezi různými skupinami. Lidé jsou znechuceni politickými skandály a korupčními aférami. Nelze vyloučit, že přetopený kotel jednou vybouchne a že se pak zástupnou obětí lidového hněvu stanou nevinní lidé jenom proto, že se svým zjevem nápadně odlišují. Momentálně jsou nejvíce na ráně Romové, těm se vyčítá vše možné i nemožné. Nálady proti Vietnamcům nejsou příliš silné, ale jsou.
Vykořeněnost
Thu Ha se v rozhovoru svěřuje se svými pocity odlišnosti a společenské vykořeněnosti. Cítí se stále pod kontrolou, není ve společnosti uvolněná, má pocit, že ji pozorují a posuzují ne jako individuální osobnost, ale jako reprezentantku určité komunity. Je to stres, prý se pořád musí kontrolovat a neví, zda není trochu paranoidní. Občas má pocit, že tu není přijímána. Připouští, že někteří Vietnamci, zvláště ti, kteří neumí moc dobře česky, žijí uzavřeně a stýkají se jen mezi sebou. Dodává, že Češi jsou také uzavření a nejsou zvyklí na cizince, kteří se tu usazují a žijí zde. Čtenář si musí vzpomenout na Kafkův (a také Marxův) pocit odcizení.
Milá Thu Ha, trochu vám rozumím a trochu ne. Zkuste se na sebe a na svou situaci podívat z té lepší stránky. Odmalička perfektně ovládáte dva jazyky, máte více psychických a kulturních podnětů. Patříte ke dvěma národům, ke dvěma kulturám. To by vám mělo přinášet určitý nadhled. Jistě jsou lidé, kteří vás berou jako individualitu a ne jako "tu Vietnamku". A snad mnohé spraví čas. Hlavně ti mladší si už najdou nějaké společné zájmy a pozvolna bariéry mezi sebou překonají.
Co můžeme dělat? Snad jenom mluvit spolu, poznávat se, překonávat předsudky. Banální fráze, ale nic lepšího mě nenapadá.
