Ačkoli v Jihovýchodní Asii žije zhruba tolik lidí jako v celé Evropě a hovoří se tam řadou velkých jazyků s desítkami milionů mluvčích, z tamní literatury se k českým čtenářům dostane málo jak šafránu. Pomineme-li překlady z angličtiny (mj. vychvalovaný, leč nepříliš zajímavý román Filipínce Miguela Syjuca Ilustrado, vyd. Jota 2010; anebo výtečný román amerického Vietnamce Nguyen Viet Thanhe Sympatizant, vyd. Jota 2017), máme v češtině k disposici opravdu jen hrstku překladů z vietnamštiny… A také z indonéštiny, a nyní dokonce i ze starojavánštiny. Důležité je, že se dostalo nejen na klasiku, ale i na současnou literaturu. Indonésie se svými téměř 300 miliony obyvatel se nám takto představuje několika skutečnými literárními skvosty. Začněme tím nejnověji vydaným.
Román Krása je stigma indonéského prozaika Eky Kurniawana (vyd. Odeon 2017) sklidil i pár pochvalných českých recensí, což už je co říci, neboť autoři z mimoevropských neanglofonních regionů se větší pozornosti kritiků většinou netěší. Tento rozsáhlý román (přes 530 stran textu) v překladu Libora Havránka nabízí skutečnou čtenářskou hostinu. Už první věta románu uvádí čtenáře do podivuhodného světa, který je přesto pevně zakotven v indonéských reáliích: hned víme, že bývalá prostitutka Dewi Ayu právě vstala po jednadvaceti letech z hrobu. V osmnácti hutných kapitolách, servírovaných jako jednotlivé chody, pak s úžasem můžeme sledovat stále více se proplétající osudy jejích dcer a jejich výrazných nápadníků (válečný hrdina, ale i pomstychtivý voják Šódančó; odvážný, leč mafiánský Maman Gendeng; spravedlivý soudruh Kliwon). Ve smršti vyprávění se ovšem dostane na desítky dalších postav, včetně duchů, a ti všichni se tu objevují na pozadí indonéských dějin 20. století, které bohužel poznamenala řada velmi tragických etap: odboj proti Nizozemcům a Japoncům, ale také např. suhartovské masakry všech, kdo byli – ať právem či mylně – podezřelí ze sympatií ke komunismu. (Tento brutální hon na lidi stál v 60. letech možná až milion životů.)
To k vyprávění, které se odehrává v imaginárním javánském městě Halimundě, tak je i plný drsných událostí a staví proti sobě i tři zmíněné muže v rámci jedné rodiny. Eka Kurniawan však halí celý text do polofantastického hávu a dává mu punc košatého příběhu, který kritikům většinou evokuje Garcíu Márqueze či Salmana Rushdieho (což už je trochu klišé), ale možná bychom jej spíš mohli vsunout někam mezi fantastické světy kubánského Aleja Carpentiera a nigerijského lidového vypravěče Amose Tutuoly – protože Kurniawanův styl vykazuje místy kouzelný sklon k někdy až komickému naivismu.
Mimořádně originální a nádherný román, snad jen s malou výhradou, že jinak poctivý překlad nebyl Odeonem dotažen v důkladnějších korekturách.
---
Jako překladatel se Libor Havránek podepsal také pod další osobitý román: Saman od spisovatelky Ayu Utami (vyd. Dybbuk 2007). I tato kniha se dosud dá sehnat. Je menší rozsahem (necelých 180 stran textu), zato obsahově vydatná. Zde se příběh odvíjí v posledních desetiletích indonéské historie. Tentokrát jde ovšem o složitě komponované vícehlasé vyprávění, kde se v roli vypravěče vystřídá několik postav, jejich hlasy pak prostřídává věcný vypravěč. Autorka přeskakuje po časové ose a mění i formu podání: vedle přímého vyprávění cituje dopisy či deník postav, anebo uvádí výtržky z historických pramenů (možná smyšlených). Nakonec se nezdráhá ani odvážně přeinterpretovat biblický počátek lidstva.
V centru dění stojí – snad překvapivě – kněz, který se vrací působit do kraje svého dětství. I on je konfrontován se světem nadpřirozených sil, a jako zastánce chudých rolníků nakonec i s brutálními postupy nových mocných firem, kterým jde jen o to, jak se zmocnit pro své plantáže jejich půdy, třeba i přes mrtvoly. Četba Samana není možná tak strhující jako Krása je stigma, přesto jde o silné a suverénně napsané dílko, jež se pro změnu dotýká citlivých problémů moderní Indonésie. Přestože jej napsala žena z převážně muslimské společnosti, má velmi silný erotický a konfrontační náboj. (Dokonce hned na začátku začíná opěvováním mimomanželské lásky.) Ayu Utami však nejde o nějakou lacinou provokaci, její román má svou komplikovanou logiku s mnohoznačným poselstvím. A tak i dívka, která čtenáři na prvních stránkách vsugeruje dojem, že tu půjde o příběh její tajené lásky, se postupně z vyprávění prakticky vytrácí, až skončí jako druhotná postava.
Také v tomto případě se můžeme radovat z velmi originálního díla, dokládajícího, že o současné indonéské literatuře by stálo za to vědět víc.
---
Budiž zmíněna ještě dvě díla, zasvěcená starší indonéské literatuře, která rovněž vyšla v nedávných letech.
Bajky a pověsti Indonésie vydalo v r.2017 nakladatelství Dar Ibn Rushd. (Mimochodem, toto nakladatelství už by si za své dlouholeté zásluhy o orientální literaturu zasloužilo zlatý metál.) Příběhy do svazku sestavila naše zasloužilá indonésistka Zorica Dubovská. Šedesát jedna příběhů na nějakých 250 stranách je rozděleno do tří částí: Bajky, Pohádky, Pověsti.
Tady už fantazie většinou zcela dominuje, některé příběhy nám mohou připomínat obdobná vyprávění z naší či jiné kulturní oblasti (mazaným zvířecím hrdinou je pro Indonésany jelínek kančil). Autorka doplnila bohatou sbírku textů o solidní předmluvu, vysvětlivky i poznámky o původu jednotlivých příběhů. Nechybí ani rozsáhlý soupis všech pramenů. Jde tedy o knihu sdělnou jak pro čtenáře různých věků, tak cennou pro badatele v oblasti světové ústní slovesnosti, komparatistiky, a samozřejmě zájemce o Indonésii s její jedinečnou obrazotvorností.
---
Zorica Dubovská se také zasloužila o náročný překlad jednoho z nejslavnějších klasických děl staré indonéské literatury: veršovaný epos Ardžunova svatba (vyd. Karolinum 2016) byl napsán již v 11. století, ale v řadě postřehů je překvapivě moderní. Toto klíčové dílo (jehož význam pro Indonésii lze přirovnat k významu Homérových eposů pro Evropu) vytvořil bard Mpu Kanwa ve starojavánštině – Ardžunova svatba se tak stala vůbec prvním překladem z tohoto jazyka do češtiny, a v celém rozsahu vyšlo toto dílo vůbec poprvé v Evropě.
Epos rozvíjí velmi originálně jednu episodu z indické Mahábháraty, přičemž ji zasazuje do ryze javánských scenerií. (Mimochodem, odkazy na Mahábháratu lze nalézt i v románu Krása je stigma.) Hrdina Ardžuna musí bojovat proti zlému démonu Niwatakawačovi, jenž svou zpupností ohrožuje samotnou říši bohů. Dramatický příběh končí tvrdě vydobytým vítězstvím hrdiny, který je pak odměněn rozkošemi vpravdě nebeskými – leč časově omezenými. Věhlas Ardžunovy svatby v indonéské kultuře se promítá i do ryze javánského vynálezu, wayangu – stínového divadla, jehož nejoblíbenějším námětem zůstávají i po dlouhých staletích právě Ardžunovy příběhy. Nakladatelství Karolinum pak dalo tomuto dílu nádhernou a citlivou knižní podobu, v níž nechybí ani wayangové siluety postav.
Eka Kurniawan: Krása je stigma. 568 stran. V překl. L. Havránka vydal Odeon, Praha 2017
Ayu Utami: Saman. 190 stran. V překl. L. Havránka vydal Dybbuk 2007
Zorica Dubovská: Bajky a pověsti Indonésie. 284 stran. Vydal Dar Ibn Rushd 2017
Mpu Kanwa: Ardžunova svatba. 156 stran. Přel. Z. Dubovská, přebásnil P. Komers. Vydalo Karolinum, Praha 2016