V prvním článku byla problematika soužití Čechů a Vietnamců nahlížena z optiky vietnamské komunity, ve druhém z pohledu majority. Ve třetím, posledním článku této trilogie se podíváme na závěrečné porovnání klíčových oblastí celého výzkumu.
Město Cheb jsme zvolili záměrně, protože zde žije nejpočetnější vietnamská komunita z celého Karlovarského kraje, a dokonce tu byl nedávno postaven buddhistický chrám. Je to ideální místo pro zkoumání soužití vietnamské menšiny s českou společností.
Na otázky v dotaznících odpovědělo celkem 105 současných, ale i bývalých studentů Chebského gymnázia, ve věkovém rozmezí 15-26 let, poměr mužů a žen byl vyrovnaný.
Výsledky výzkumu
Nejprve jsme se věnovali tomu, jak se respondentům v Chebu žije a zda v budoucnu plánují změnit své bydliště či nikoli. V této souvislosti nás velice překvapilo, že ačkoli drtivá většina dotázaných vietnamských imigrantů odpověděla, že se v ČR cítí jako doma, nemá zde v úmyslu strávit zbytek života ani jeden z nich. Čím si lze takový výsledek vysvětlit? Možnou odpovědí na tuto otázku je touha po lepší práci či studiu v zahraničí (což jako důvod pro odchod z Chebu uvedla drtivá většina dotazovaných). To je však v protikladu s tím, že nejdůležitější hodnotou je pro mladé Vietnamce rodina (pro srovnání: kariéru jako svoji nejdůležitější hodnotu uvedla přibližně třetina dotazovaných, zatímco rodinu celých 70 %). Naopak z odpovědí českých účastníků průzkumu vyplynulo, že situace u nich je zcela opačná – opustit Cheb nikterak neplánují.
Skutečnost, že Vietnamci z Chebu chtějí odejít v tak velké míře, nás zaráží i z toho důvodu, že mnoho mladých Chebanů s mladými Vietnamci navazuje bez problému přátelství a řadě z nich by nevadil ani partnerský vztah. Mírným zklamáním pro nás byl v této souvislosti postoj rodičů vietnamských respondentů – ačkoliv mladí Vietnamci si umí představit vztah s Čechy, jejím rodičům by se takový vztah ve většině případů nelíbil.
Na druhou stranu partnerský vztah s příslušníkem vietnamské komunity by ve většině případů nevítali ani čeští respondenti. Zde se potvrzuje, že ačkoli je míšení kultur v českém prostředí u (převážně) mladých lidí běžné, předsudky budou pravděpodobně odstraněny až příští generací (můžeme se domnívat, že dnešní mládež vyrůstala na předsudcích a strachu z "cizích", o nichž slýchávala během svého dospívání od rodičů).
Pouze přibližně 10 % z celkového počtu respondentů uvedlo, že se setkalo s nějakou formou rasismu. Jednalo se spíše o slovní výpady, jež bohužel vedly k fyzickému napadení; většinou se udály v oblastech, které účastníci výzkumu uvedli jako "velmi nebezpečné" – především Wolkerova ulice (žije zde mnoho sociálně nepřizpůsobivých) a oblasti kolem chebského vlakového nádraží či pěší zóny v nočních hodinách.
Vedle těchto hlavních témat – celoživotního setrvání mladých lidí v Chebu a potenciálního navazování přátelství a vztahů napříč etniky, jsme se pokoušeli skrze získaná data vyvrátit některé stereotypy, které o Vietnamcích kolují v majoritní společnosti. Tím prvním je obchodování Vietnamců pouze s textilem. Tento stereotyp průzkum vyvrátil – více jak polovina mladých Vietnamců uvedla, že jejich rodiče obchodují v oblasti služeb (především provozováním večerek, které si zároveň čeští respondenti pochvalují pro jejich dlouhou otevírací dobu, nebo kosmetických salónů). To pravděpodobně souvisí s uzavřením známé a ve své době největší středoevropské vietnamské tržnice Dragoun v Chebu v roce 2005.
Další zkoumaný stereotyp o tom, že se Vietnamci nezapojují do veřejného dění v místě svého bydliště a nesnaží se zlepšit vztah s většinovou společností, se však potvrdil. Zatímco více jak polovina českých dotázaných by uvítala akci, která by představila vietnamskou kulturu, vietnamští respondenti podobnou akci z 60 % zamítli.
Posledním dotazem byla otázka náboženství. U Vietnamců většinově převládá víra v buddhismus, zatímco čeští respondenti jsou zpravidla nevěřící. S tím pravděpodobně souvisí i skutečnost, že v drtivé většině nikomu z českých dotázaných nevadí buddhistický chrám v tržnici na Svatém Kříži.
Závěr výzkumu
Závěrem můžeme říci, že se vztahy mezi vietnamskou menšinou a ostatními etniky v ČR neustále zlepšují a mladí Vietnamci se už velmi dobře začlenili do české společnosti. Přesto můžeme spatřit podobnosti ve srovnání s první generací vietnamské komunity. Paralelou je především vztah mladých Vietnamců k rodině, která pro ně hraje stále velmi důležitou roli. Mladí Vietnamci se v budoucnu nebojí od rodiny odejít a zkusit nové věci. Rodinu by však poté pravděpodobně podporovali ze zahraničí právě tak, jako to dle námi zjištěných dat dělá v současnosti první generace vietnamské komunity v Chebu vůči svým rodinám ve Vietnamu.
Z tohoto pohledu výzkum ukázal, že Cheb a potažmo Česká republika je v současné době pro druhou generaci vietnamské komunity pouze tranzitním místem, odkud chtějí mladí Vietnamci v budoucnu odejít do jiných zemí.
Článek vznikl v rámci projektu Spokojené sousedství: česko – vietnamský integrační projekt nejen pro městskou část Praha Libuš. Projekt je spolufinancován obecným programem Solidarita a řízení migračních toků.
