Články

I v dnešní době může být mýtus státotvorný. Ten Ho Či Minův má věru velkou sílu. Není dne, kdy by z vietnamských obrazovek nezazníval některý z citátů Strýčka Ho. Jeho výroky zní z úst politiků i zdobí o významných výročích ulice měst. Ačkoli někteří Ho Či Minovi kolegové mu kdysi občas vytkli, že si kolem sebe buduje kult, skutečný státní kult z něho učinili právě jeho straničtí souputníci po jeho smrti. Dokonce mu, navzdory jeho výslovnému přání být spálen a rozprášen do třech dříve rozdělených částí Vietnamu, vystavěli okázalé mauzoleum. Odkaz Ho Či Mina posloužil některým k odůvodňování sporných rozhodnutí, jiným - později - stejně tak k následné, byť často opatrné kritice těch prvých. Tak bývá nakládáno s mrtvými legendami.

Jenže Ho Či Minův mýtus se nepromítá jen ve sféře politické. Většina Vietnamců, na severu dokonce výrazná většina, si svého vůdce upřímně váží: jeho podobizny lze spatřit v mnoha domácnostech, busty bývají i spontánně umisťovány v pagodách, stavějí se mu chrámy. Zařadil se mezi jiné hrdiny vietnamských dějin, kteří svůj život zasvětili boji za záchranu vlasti, jako byli v dobách čínské nadvlády sestry Trungovy, paní Trieu, či později Tran Hung Dao, vojevůdce, který dokázal natřikrát odrazit mongolské útoky. Ho Či Min se do tohoto panteonu národních hrdinů velmi rychle vřadil.

Vietnamem ovšem jeho sláva nekončí. Ho Či Min se stal jedním z mála (ne-li jediným) z prokomunistických předáků, jemuž se i na Západě dostává dosud převážného uznání. Mnozí jej chápou jako velkého bojovníka proti kolonialismu, skromného vlastence s humanistickými ideály. Jde to až tak daleko, že se k oslavě jeho památky připojilo v roce 1990 i UNESCO, když podpořilo hanojskou konferenci ke stému výročí jeho narození.

Francouzský badatel Daniel Hémery k tomu říká: "Každý mýtus vyrůstá na základě tajemství. Nakonec, není v konfuciánské tradici, aby se ´já´ předvádělo na veřejnosti. Revolucionářská praxe, stejně jako výkon moci, předpokládají určitou míru tajemství a nejasností. Ho Či Min sám ještě víc přispěl k nejistotám spojeným s jeho minulostí, soukromím intimního života, že takové vyčištění fakt přispělo ke vzniku národní legendy. Nová totožnost vietnamského národa se utvořila po r. 1945, a to skrze neustálou kolektivní heroisaci vůdce revoluce…"

Roztroušenost pramenů

William J. Duiker, emeritní profesor věd na Pennsylvánské státní universitě, se zapáleně pustil do rozlousknutí hočiminovského oříšku, nad nímž strávil více než dvacet let. Jeho monografie Ho Či Min (překlad Jan Filipský, vydal BB Art) představuje velkolepý historiografický počin a bezpochyby bude nadále pro českého čtenáře znamenat hlavní referenční pramen k informacím o Vietnamu dvacátého století.

Výsledek Duikerovy píle si vskutku zasluhuje obdiv. Už pro to, jak se mu podařilo získat a utřídit informace o Ho Či Minově životě z různých životních období, z různých zemí. Ho Či Min (narozený snad v roce 1890), který opustil Vietnam v roce 1911, strávil dlouhá léta v zahraničí: vydělával si na zámořských lodích a nahlédl přitom do mnoha afrických i jihoamerických zemí, ale i do Spojených států amerických, kde zůstal několik měsíců; pár let žil ve Velké Británii, a především pak ve Francii, v zemi kolonisátorů. Po zapojení do komunistického hnutí se mu podařilo dostat se do Moskvy, kde opět pobyl nějaký čas a posléze se sem ještě několikrát - i jako prezident - vrátil. Delší kapitolu jeho životní dráhy představují pobyty v Číně a Hongkongu, kapitolu pravda přerušenou jeho návratem přes Rusko a Německo do Francie, odkud se na čas vydal organizovat i své krajany v Thajsku. Do Vietnamu se konečně vrátil až v roce 1941.

Neudivuje, že řada z etap tohoto dobrodružného života zůstává nadále nejasná, tím spíš, že Ho Či Min často měnil jméno a vnášel tak zmatek i do záznamů v archivech slídilů z francouzské Sureté či jiných agentů. Duiker si dal obdivuhodnou práci vypátrat údaje nejrůznější povahy z francouzských, čínských i vietnamských zdrojů, zřejmě jen zprostředkovaně i z ruských. Na jejich podkladě vytvořil monumentální a velmi plastický profil člověka, jehož některé stránky zůstávaly dosud obestřeny spoustou tajemství, a to nejen ve Vietnamu, kde zůstávají mnohá fakta z jeho života nadále tabu: pobyt v Rusku, Ho Či Minův vztah k ženám atd.

Drtivá záplava pečlivě utříděných fakt, výtečně doplněných nejnutnějším dobovým (i obecně kulturním) kontextem, zasazujícím jednotlivé události do rámce vietnamské společnosti, jakož i celosvětového dění, je zpestřena také řadou historek a citací ze zákulisí. Ty by mohly vrhnout na Ho Či Minovy skutečné názory a pohnutky trochu více světla, ale někdy působí také překvapivě, čímž jen opět zamlžují a ztěžují jakékoli jednoznačné snahy o hodnocení jeho odkazu.

Víc vlastenec než revolucionář

Ve vzduchu tak i nadále zůstává viset otázka, nakolik se Ho Či Min ztotožnil s celosvětovým komunistickým hnutím a nakolik jen využil jeho pomoci při realizaci svého osobního úkolu vrátit svou zemi těm, kdo v ní žijí. Mnoho pramenů dokazuje, že jeho obdiv především k Leninovi byl velmi upřímný. V mládí mu právě komunistická ideologie poskytla potřebný nástroj, vytýčila cestu za dosažením vietnamské národní svébytnosti. Ba zdá se, že právě ona v něm pomohla probudit vůdcovské a organisační schopnosti, snad mu i přidala na zápalu a sebevědomí.

Avšak od okamžiku, kdy se vrátil do Asie, se jeho revoluční praxe v mnohém odlišovala od ortodoxních moskevských a později i maoistických teorií. Zdůrazňoval různost situace a mírnil přehnané revoluční nadšení svých mladších kolegů, jejichž nekompromisní excesy (především pozemková reforma v l. 1954-1955) nepochybně zmírnil, leč sám jim již nedokázal zcela zabránit. Neustále vystupoval jako člověk obhajující svobodu všem náboženstvím i národnostním menšinám, ctící tradice, hájil roli místní buržoazie v celonárodním úsilí o dosažení nezávislosti. Často působil jako smírčí mudrc, utišující spory a ochotný řešit nejhorší konflikty pokud možno diplomatickou cestou, a ne násilím. Když byl ochoten dočasně učinit ústupky i Francouzům, mnozí jej považovali za zrádce národa. Jeho role v konejšení ruských a čínských diplomatů při jejich roztržce na počátku šedesátých let je poměrně známa.

Duiker poukazuje i na některé stránky, které takto idealistický obraz Ho Či Mina zpochybňují: některé nepravosti se zřejmě děly s jeho tichým souhlasem, anebo je mohl účinněji ztlumit. Vyzdvihuje Ho Či Minův sklon k pragmatičnosti a schopnost volit různé taktiky podle momentální situace, včetně lišáckého pochlebování americkým důstojníkům, nejvyšším čínským či ruským papalášům, jímž je odzbrojoval a snáze dosahoval svých cílů. Sám si i cílevědomě pěstoval svou image vzdělaného, skromného, lidového, někdy i vtipného Strýčka Ho, což výrazně přispělo k posílení sympatií k Vietnamu a protiválečných nálad v celém světě hlavně v době americké okupace. Od konce padesátých let už byl od výkonné moci namnoze odstaven a plnil funkci cenného zaštiťujícího symbolu. Jeho autorita a po smrti (1969) i odkaz však přesto přispěly k tomu, že vietnamský komunismus se přes řadu nepochybných výstřelků nikdy nezvrhl v jatka, jako tomu bylo v jiných zemích (SSSR, Čína, Kambodža).

Duikerova práce budí respekt i v mnoha dalších ohledech, např. tím, jak se neustále snaží poodhalovat motivace jednání Ho Či Mina (i jiných politiků) v konkrétních dobových situacích, jeho neustálé lavírování mezi velmocemi světa, bez jejichž pomoci se neobešel, ale jejichž přílišného vlivu se bál. A také tím, že si udržel střízlivý a věcný styl u tak choulostivého tématu, jakým Vietnam pro Američany obvykle je – dokázal se vyhnout silácké americké rétorice, patrné i u jiných poměrně seriozních autorů. BB Art věnoval knize patřičnou péči a velmi poctivě odvedený překlad Jana Filipského podlehl zjevně důkladné textové korektuře Ivy Klinderové, naší přední vietnamistky. Nalezené mouchy nestojí za řeč (na pár místech nesjednocené skloňování jmen aj.) Vydat takto monumentální dílo (460 stran textu + 90 stran poznámek a odkazů) svědčí i u víceméně komerčního nakladatelství o notné a ctihodné odvaze.

William J. Duiker: Ho Či Min (životopis). V překladu Jana Filipského vydalo nakladatelství BB art, Praha 2003. 583 stran, cena 590 Kč, náklad neuveden.

Psáno pro Orientaci, přílohu Lidových novin.