Články

Hanhův životní příběh je pestrý. V roce 1960 odjel  do Spojených států, aby studoval a učil srovnávací náboženství na Kolumbijské univerzitě. Ale v roce 1963 jej mnišské kolegium ve Vietnamu telegraficky vyzvalo, aby se vrátil domů a připojil se k nim v úsilí zabránit válce, která se rozpoutala po pádu Diemova despotického režimu. Okamžitě se vrátil a pomáhal vést jedno z největších nenásilných hnuti odporu v tomto století, které bylo zcela založené na Gándhího zásadách.

V roce 1964 společně se skupinou univerzitních profesorů a studentů založil ve Vietnamu školu mládeže pro sociální služby založenou na buddhistických principech nenásilí a soucitné aktivitě. V době pádu Saigonu sdružovaly tyto sbory více než deset tisíc mnichů, mnišek a mladých sociálních pracovníků, kteří opravovali vybombardované vesnice, stavěli školy a nemocnice, pomáhali rodinám bez domova a organizovali zemědělská družstva. Ve stejném roce pomáhal zakládat nakladatelství La Boi Press, které se později stalo nejvýznamnějším nakladatelstvím ve Vietnamu. Ve svých knihách i jako hlavní redaktor oficiální publikace Sjednocené buddhistické církve volal po usmíření válčících stran ve Vietnamu, a proto byly jeho spisy cenzurovány oběma nepřátelskými vládami. V 60. letech také zakládá buddhistický Řád soubytí (Order of interbeeing) zahrnující mnichy i laiky, muže i ženy.

V roce l966 na žádost svých mnišských přátel přijal pozvání Bratrstva smíření a Cornellovy univerzity, aby přišel do Spojených států "popsat (nám) naděje a utrpení mlčenlivých mas vietnamského lidu" (New Yorker, 25. 6. l966). Seznam přednášek a soukromých setkání měl beznadějně plný a mluvil přesvědčivě ve prospěch příměří a dohodě o urovnání sporu. Na Martina Luthera Kinga mladšího tak zapůsobily Nhat Hanhovy mírové návrhy i on sám, že ho navrhl na Nobelovu cenu míru pro rok 1967. Řekl, že nezná nikoho vhodnějšího pro Nobelovu cenu míru než tohoto ušlechtilého mnicha z Vietnamu. Hlavně vlivem Thich Nhat Hanha King vystoupil veřejně proti válce na tiskové konferenci s Thich Nhat Hanhem v Chicagu.

Po důležitých rozhovorech se senátory Fullbrightem a Kennedym, ministrem obrany Mac Namarou a dalšími osobnostmi ve Washingtonu odjel Thich Nhat Hanh do Evropy, kde se setkal s mnohými hlavami států a oficiálními představiteli katolické církve. Dvakrát navštívil papeže Pavla VI, kde usiloval o spolupráci katolické církve s buddhisty při podpoře úsilí o dosažení míru ve Vietnamu.

Roku 1969 na žádost Sjednocené buddhistické církve ve Vietnamu Thich Nhat Hanh zorganizoval buddhistickou mírovou delegaci na pařížské mírové rozhovory. Když byly v roce I973 podepsány mírové dohody, bylo mu zamítnuto povolení k návratu do Vietnamu. Založil tedy malou komunitu jihozápadně od Paříže nazvanou "Sweet Potato". V letech 1976 - 1977 organizoval Nhat Hanh záchranu lidí připlouvajících ze Siamského zálivu, ale nepřátelský postoj vlád Thajska a Singapuru mu v další práci zabránil. Následujících pět let prožil v ústraní ve "Sweet Potato" - meditoval, četl a psal poutavé knihy, poskytoval útulek a přijímal příležitostné návštěvníky.

V červnu 1982 Thich Nhat Hanh navštívil New York a o rok později založil "Plum Village", větší středisko u Bordeaux, obklopené vinicemi a pšeničnými, kukuřičnými a slunečnicovými poli. Od roku 1983 odjížděl každým druhým rokem do Severní Ameriky, kde vedl útulky a pořádal přednášky o pozorném životě a sociální odpovědnosti, takže "uskutečňoval mír každým okamžikem života".

V současnosti Thich Nhat Hanh nadále vede meditační soustředění po celém světě, píše knihy a angažuje se v mírovém řešení konfliktů a v boji za lidská práva. Je autorem více jak stovky knih, česky vyšly tituly Cesta k plnému vědomí a uvedení do meditace v chůzi, Mír v nás a Živý Buddha, živý Kristus.

Thich Nhat Hanhovi bylo umožněno navštívit svou rodnou zemi až v roce 2005, rukopisné kopie jeho knih jsou tam však v neustálém oběhu. Jeho přítomnost je rovněž pociťována prostřednictvím jeho žáků a kolegů, kteří se účastní podpory spisovatelů, umělců, mnichů a mnišek, již byli ve Vietnamu uvězněni pro svou víru i umění. Kromě toho se starají o hmotnou a duchovní pomoc uprchlíkům v táborech v Thajsku, Malajsii a Hongkongu.

Thich Nhat Hanh, kterého americký mnich Baker-roši označil jako "křížence mezi mrakem, hlemýžděm a součástkou těžkého stroje", má schopnost putovat klidně v míru a uvědomělosti a má také dar učit ostatní stejnému počínání. Zdůrazňuje také, že způsob života, kterému učí, je přístupný všem lidem bez rozdílu kultury či náboženství. Ačkoli jeho způsob vyjadřování je jednoduchý, jeho poselství odhaluje podstatu hlubokého porozumění skutečnosti, jež vychází z jeho meditací, buddhistické praxe a jeho práce po celém světě. Ne Západě je vřele přijímán přdedvším těmi, kdo odmítají společnost jednostranně zdůrazňující pouze rychlost, výkonnost a úspěch.

Možná nejlepší porozumění mohou poskytnout Thich Nhat Hanhovy básně.

Každým krokem mír!
Zářící rudé slunce je mé srdce,
každý květ se se mnou směje.
Jak krásnou, svěží zelení vše oplývá.
Jak chladivě vane větřík.
Každým krokem mír
obrací nekonečnou stezku k radosti.

Tyto řádky shrnují podstatu poselství Thich Nhat Hanha - tento mír není něco vnějšího, o co by bylo nutno usilovat a dospět k němu. Když žijeme pozorně, snáší se na nás každým krokem a každým dechem. Mír je obsažen v každém kroku, a když takto kráčíme, rozkvete nám při každém šlápnutí pod nohama květ. Ve skutečnosti se na nás budou květiny usmívat a přát nám všechno dobré na naší cestě.

Pokud chceme dosáhnout míru ve světě, mezi lidmi, musíme nejdříve najít mír uvnitř sebe, musíme se naučit překonávat svoji zlobu, strach a nevšímavost. Cestou k nalezení vnitřního míru je bdělé uvědomování vzájemných souvislostí ve světě. Řád soubytí, který Thich Nhat Hanh založil, stojí na dvou principech: bytí v kontaktu a soubytí. Být v kontaktu znamená být v kontaktu s realitou - mysli, světa, sám se sebou. Znamená neoddělování se od světa, vnímavost k jeho kráse, ale i k utrpení. Rozvíjením vnímavosti a uvědomění si lidé uvědomí, že není rozdílu mezi duchovním životem a sociální aktivitou. Druhým principem je soubytí - vzájemné neomezené pronikání všech jevů. V podobenství o papíru Thich Nhat Hanh ukazuje, jak je v listu papíru přes dřevo, stromy a vodu obsažen i oblak, sluneční svit a obilí, z něhož se stal chléb pro dřevorubce, jeho otce... Nelze najít nic, co by nemělo souvislost s listem papíru. Odstraní-li se z listu papíru jeho nepapírové prvky, papír se vyprázdní - "prázdný v tom smyslu znamená, že papír je plný všeho, že je v něm celý vesmír." Proto je i v každém z nás obsažen celý vesmír - utrpení světa i zlé jednání, bolesti světa nelze utéct, protože je naší součástí a pomáháme-li světu, pomáháme i sami sobě. V době vietnamské války pomáhal Thich Nhat Hanh tzv. boat people - uprchlíkům na malých člunech. Osud dvanáctileté dívky, která utonula na útěku před pirátem, který ji chtěl znásilnit, vedl Hanha k úvahám o soubytí: je snadné piráta odsoudit. Kdybychom však vyrostli ve stejných podmínkách jako on, byli by z nás také piráti. "Když vytáhnete pušku a zastřelíte piráta, zastřelíte nás všechny, protože všichni jsme do určité míry odpovědni za tento stav věcí." Hanh ve své básni odmítá jednoduché rozlišování na dobré a zlé, identifikuje se s oběma stranami, snaží se být v kontaktu s krásou i hrůzou světa současně s vírou, že jedině tak může pomoci míru:

Nazývejte mě mým pravým jménem

Neříkej, že zítra odejdu,
protože ještě dnes přicházím.

Podívej se lépe: přicházím každou sekundu
abych byl pupenem ne kvetoucí větvi,
abych byl drobným ptáčkem, s křehkými křídly,
který se učí zpívat v novém hnízdě,
abych byl housenkou uvnitř květu
abych byl klenotem skrytým v kameni.

Ještě stále přicházím, abych se smál, abych plakal,
abych se bál, abych doufal,
tlukot mého srdce je zrozením
a smrtí všeho, co je živé.

Jsem podenka, líhnoucí se z kukly
na hladině řeky,
a jsem i pták, který na jaře
včas přilétá, aby sezobl podenku.

Jsem žába, šťastně plovoucí
v čisté vodě jezírka, a jsem i užovka,
která se tiše připlazí
a sežere žábu.

Jsem dítě z Ugandy, kost a kůže,
mé nohy jsou tenké jako stonky bambusu,
a jsem obchodník se zbraněmi,
prodávající smrtící zbraně do Ugandy.

Jsem dvanáctiletá dívenka,
uprchlá na malém člunu,
která se sama vrhne do moře,
když ji unesl pirát,
a jsem i pirát,
mé srdce ještě nedokáže vidět a milovat.

Jsem člen politbyra,
s velkou mocí v rukou
a jsem člověk, který musí zaplatit
"krvavou daň" mému lidu,
pomalu umírá v pracovním táboře. 

Moje radost je jako jaro, tak teplé,
že rozkvétají květy na všech cestách života.
má bolest je jako moře slz, tak plné,
že naplní všechny čtyři oceány.

Nazývejte mě pravým jménem,
abych najednou uslyšel všechny své výkřiky,
všechen svůj smích,
abych viděl, že má radost i můj žal jsou jedno. 

Nazývejte mě pravým jménem,
abych se probudil,
a aby zůstala otevřená brána mého srdce,
brána soucitu.

V meditačních centrech, které Thich Nhat Hanh založil, se učí vědomému dýchání - a uvědomění si každého dechu - a prostřednictvím tohoto dýchání. pak vnímání všech projevů denního života. Meditace, jak říká, nepatří jen na meditační místo. Mýt pozorně nádobí je stejně posvátné jako pokorně se klanět a pálit kadidlo. Učí nás také, že se prostým úsměvem uvolňují stovky svalů našeho těla. Připomíná nám, že mír a štěstí jsou užitečné, dokážeme-li uklidnit své rozptýlené myšlení na tak dlouho, abychom se vrátili k přítomnému okamžiku, ve kterém si bděle uvědomujeme vzájemnou provázanost krásy a radosti s utrpením, kterému se můžeme snažit aktivně předcházet.

Meditovat znamená uvědomovat si, co se děje – v naší mysli, v našem těle, ve vnějším světě. Na tomto světě umírá denně 40 tisíc dětí hladem. Bývalé velmoci mají dodnes 50 tisíc hlavic, dost na několikanásobné zničení země. A přesto je sluneční svit krásný a růže, která dnes ráno rozkvetla u zdi, je zázračná. Život je nádherný i strašný. Meditovat znamená uvědomovat si oba aspekty. Nemyslete si, že musíte být vážní, abyste mohli meditovat. Chcete-li dobře meditovat, musíte se hodně usmívat.

Jsme-li plni pohody a máme-li radost, můžeme se usmívat a každý z naši rodiny i širšího okolí může mít z našeho míru užitek.

Meditace není únik ze společnosti, je to návrat k sobě a uvědomění si, co se děje. Jakmile si to uvědomíme, musíme začít jednat. Pak víme co dělat a co nedělat, abychom mohli pomáhat druhým.

Součástí slibu Řádu soubytí je mimo jiné: Odmítání zbožňování jakékoliv ideologie a absolutních pravd, vnucování názorů. Nevyhýbat se utrpení, ale ani ho zbytečně nevyhledávat. Neshromažďovat bohatství, nepovažovat za smysl života slávu, bohatství, rozkoš. Nezadržovat v sobě nenávist, ale snažit se jí porozumět a přeměnit na soucit. Nerozptylovat se zábavou. Nelhat, nešířit neověřené informace, vážit slova. Neživit se povoláním, které škodí lidem či přírodě, vybrat si povolání, které umožňuje realizovat ideál soucitu. Nezabíjet, nedopouštět, aby zabíjeli druzí, chránit život. Nepřivlastňovat si, co patří jiným. Uctivě zacházet s vlastním tělem, neoddělovat sexualitu od lásky, být si vědom odpovědnosti spojené s přivedením nové bytosti na svět.

S využitím předmluvy ke Thich Nhat Hanhově knize "Cesta k plnému vědomí" od Arnolda Kotlera a medailonku ze sborníku "Onose" od Jana Činčery sestavil Jan Burian.