Články

Třicet šest ulic v staré Hanoji má být
A srdce za sebou jak pavouk pouští nit
Večer co večer se sem znovu navracíš
Bezpočet kroků musels dávno nachodit

Je dům – a zdálo se, že slunce svítí tam
Je tam les s potůčkem, jenž zpívá květinám
Co ptáků podivných, co zvláštních motýlů...
Kdepak! Nic není tam! jen jeden člověk, sám.

Pomalu přecházíš a schází odvaha
Mám tam jít, či už ne? – zas srdce zaváhá
Což je mi třeba, je mi třeba zas tam jít?
Nejít – jen vzroste stesk. Jít – marná námaha.
Kdys večer začlo to: bláznivěs miloval
Vešels do ulice, a pak už nešel dál
Z obou stran, zdálo se, že lidé z domů snad...
Pořád jen přecházet je na nic! Tak jsi stál

Co jen je doufání, když jdeš tam, odcházíš
Co smutků z lásky, když pak navracíš se již
Po každé, když jdeš, celou bouři v srdce máš
po každé jedno odloučení zakoušíš

Prožíváš, snášíš bolest, ret se zatne v ret
a zuby v zuby, slova zdusí slova hned:
Ona je lhostejná! Jak bláhově jsem vzplál!
Nebesa, pomozte, ach, pomozte mi z běd!

Když člověk miluje, už není pomoci
Žádný bůh nohy už mu svázat nesvede
zas a zas procházíš tou samou ulicí
Desetkrát, ještě pak...A znovu příští den

Tak jsi dál chodil, chodil onou ulicí
až jednou odpoledne začla červenat:
papíry z petard všude, jak vždy při svatbách
To má být láska tedy! Tohle je mít rád!

Třicet šest ulic v staré Hanoji má být
A srdce za sebou přetrhlo starou nit
Přesto zas večer se sem znovu navracíš
- jak ten, kdo musí na svůj vlastní pohřeb jít